Doba temna, kapitola XXVII

„Prosím, nevíte, kde by mohl být?“

„Ale jistě, má milá. Dal ho do svého pokoje.“

„Aha. Takže tam teď asi je s ním.“

„Ale vůbec ne. Nechal tam jednu Valkýru, aby se o chlapce postarala. On sám je teď pryč.“

„Určitě s mou sestrou. Já toho zmetka zabiju.“

„Počkej, Iriso. Klid. Chtěla ses přece postarat o chlapce, ne? Navíc budeš mrtvá dřív než on.“

Irisa si povzdechne: „Ano. Asi už to tak je.“

„To zcela určitě.“

„Pak mi teda pomozte, Lunaro. Jsem si jistá, že ho potom Yian bude vychovávat. Určitě mě zapře. Na kolenou se vás ptám, jak mám docílit toho, aby o mně Darim znal pravdu?“

 

„Dost!“

Darim se zprudka posadí. „To stačí.“

„Nebraň se tomu,“ poradí mu kmenový šaman. „Tvé podvědomí ti chce něco říct. Naslouchej mu.“

„Ne. Já – nemůžu.“

„Ne, ty jen nechceš.“

Darim vztekle vstal a byl by se na starce vrhl, kdyby ho Sarója včas nezachytila.

„Tak ho nechte,“ hájí ho dívka, „je to pro něj náročné. Musí si odpočinout.“

Šaman se zamyslí.

„Dobrá,“ řekne po chvíli. „Dáme si pauzu.“

Odejde.

„Díky,“ oddechne si Darim. „Můžeš mě teď nechat o samotě, prosím?“

„Jistě,“ obejme ho a odejde. Kirya, která tam stála taky, se chystala opustit budovu, když ji Darim zarazil: „Počkejte. Vy tady zůstaňte, Kiryo. Prosím.“

Valkýra se zastavila.

„Je to dobrá dívka, ta Sarója,“ začala. „Dovedná lovkyně a talentovaná bojovnice. Je plně oddaná své věci. I v hlavě něco má. Byla by z ní skvělá Valkýra.“

„Kiryo,“ zastaví ji Darim. „Ty znáš Yiana velmi dobře.“

„To bych řekla.“

„Znal nějakou ženu jménem Irisa?“

„Víc než to. Ještě za mých služeb u dvora byli ti dva nerozlučná dvojka. Ale potom jí přeskočilo a nějak se to rozpadlo…“

„Jak přeskočilo?“

„Nevím. Já už tam v tu dobu nebyla. Tehdy to byly skoro dva roky, co jsem odešla. Skadi – ta, které jsem sloužila – byla bláhová a naivní. Nebyla dobrý velitel a její kroky se mi často zdály přehnané či nemoudré, ne-li až hloupé, ale kohokoliv, kdo se jí, byť v dobrém, snažil pomoct, poradit či opravit, jednoduše popravila. Tak jsem radši mlčela a odešla.“

„A není to zrada?“

„Spíš moudré rozhodnutí. Kdybys ji znal, zachoval by ses stejně.“

„Proč nesnesla dobré rady, ale nechala své poddané zbíhat? Není to trochu divné?“

„Samozřejmě že si to nenechala líbit, ale když jsem odešla, byla jsem generálem a předtím v královské osobní gardě. To jsou téměř nepřemožitelné bojovnice. To taky po několika družinách, které na mě vyslala a které se už nevrátily, Skadi zjistila a usoudila, že když jí já nedělám problémy, nebude radši dělat problémy ani ona mně. Ale tohle by byl příliš moudrý úsudek na její mysl. Myslím, že jenom nechtěla ztrácet další ženy.“

Při vzpomínce na ty veselé boje se Kirya krátce, téměř neznatelně, v koutcích úst usmála.

„Jak teda Irise přeskočilo?“

Kiryina veselost ji hned přejde.

„Byla to pozoruhodná dívka. Milá, otevřená, přátelská a vždy veselá. Když přišlo na boj, zachovala vždy chladnou hlavu i v beznadějných situacích. Víc než bojovník však byla taktik. Ani jednu bitvu neprohrála, ačkoliv jich ani moc nebylo. Byla hodně vyrovnaná, dokonce i fakt, že může brzy zemřít, ji nerozhodil.“

„Každý musí někdy zemřít.“

„Bohové však žijí déle než šestnáct let.“

„Ona byla jedním z nich?“

„Ano. A byla taky podstatnou součástí věštby, která pravila, že po nalezení své sestry Irisa zemře. I s tímto vědomím však říkávala, že jednou tam holt musíme všichni, a když nebude hledat, nenajde. Pak se ale, jak jsem od Yiana slyšela, úplně pomátla. Začala být tou věštbou posedlá a věřila, že ji ještě může změnit. Pátrala po své sestře několik měsíců, každý týden jiná holka, vedla je do hradu a tam pak zabíjela. Pak narazila na ni: na Dianu. To ona byla její sestra. Taky ji vzala k sobě. Taky ji chtěla zabít. Několikrát se o to pokusila. Pak se uzavřela do sebe. Nikomu nevěřila. Jen Yianovi. Ten z ní však měl strach. Chtěl jí pomoci, ale ona ji nechtěla. Využila Yianovy vlídnosti, aby si Dianu trochu získala. Využila k tomu i Skadi, která jí poskytla plnou podporu. Když to všechno Yian viděl a zjistil, radši se přidal k Dianě, se kterou se za tu dobu sblížil. Ochraňoval ji. Diana pak zabloudila k nám a společně jsme naplánovali útok na hrad, který jsme nakonec zničili.“

Kirya zvedne svou ruku, na jejímž konci je hrůzostrašný hák.

„Přišla jsem v té bitce o ruku. Ta tispe[i], co mi ji usekla, však dopadla o něco hůř,“ zkroutí tvář do krutého úsměvu a ruku položí zpět k tělu.

„Diana pak naplnila věštbu,“ pokračovala po chvilce vzpomínání. „Kdyby se Irisa nestala tak posedlá touhou zvrátit nevyhnutelný osud, nic z toho by se nestalo. Poslyš, proč to chceš vědět? Co míváš v těch viděních?“

„Proč se zbláznila?“

„Byla to moc nebezpečná žena. Radši všechno, co jsem ti řekla, vypusť z hlavy.“

Darim vytáhl svou dýku a namířil ji na Valkýru.

„Proč se zbláznila?“ zopakoval důrazně.

„To nevím.“

Darim povolil. Podíval se na lemování rukojeti.

„To písmeno I a D… to patří Irise a Dianě, že?“

„Ano,“ polkne. Zjišťuje, že Darim je stejně horkokrevný, jako jeho otec. „Yian je nechal vyrobit, aby mu ty dívky připomínaly. Rychlé, hezké, smrtící. Myslím, že to vystihl.“

Následovala chvíle ticha.

„Říkala jsi, že Irisa byla bohyně.“

„Ano.“

„Mohla tedy… kouzlit?“

„Ano. Všichni bohové, dokonce i lidé, mohli.“

„Takže můžu i já?“

„Ne. Ty v sobě sice máš božskou krev, ale morfické pole poskytující magickou sílu a uchovávající vzpomínky a životy výjimečných osob bylo zničeno. Nikdo už nemůže používat magii. Ani ten, kdo měl jablko.“

„Jablko?“

„Jablko Yggdrasilu,“ přikývne, „světového stromu. Když se jedlo pravidelně každý měsíc, poskytovalo mládí a lepší přístup k morfickému poli. To udržovalo bohy a vyvolené nesmrtelné, nikoli však nezranitelné. Tudíž mohli podlehnout pouze zraněním z bitev. Ačkoliv bohové je jedli hlavně kvůli vlastnímu vzhledu – aby nestárli -  a možnosti používat kouzla rychleji a lépe. Ne kvůli nesmrtelnosti. Tu měli v krvi. Respektive život dlouhý jako život Yggdrasilu, světového stromu. Nosili v krvi i jeho mízu. Yggdrasil je však zničen a granátová jablka, která plodil, i morfické pole jsou pryč. Je to škoda, ale s tím už nic nenaděláme.“

„Proto jste tak zestárla?“

„Ano. A Yian také. Vrátili jsme se zpět do života smrtelníků.“

„Ale otec je – “

„Polobůh. Takže by měl být nesmrtelný, když i po pádu světového stromu žije. Ale míza žije, dokud Yggdrasil žije. Takže spolu s ním vymřeli bohové a božské části polobohů.“

Darim sklidil dosud vytaženou dýku, kterou už však na Kiryu nemířil, a zahleděl se do země. Přemítal nad svými nově nabytými vědomostmi.

Takže když člověk sní jablko, stane se na něm závislým a nemůže pak bez něj používat morfické pole, protože si navykl na snazší způsob spojování duše s astrálem a už neumí žádný jiný. A Yggdrasil vše jen posiluje. Jeho míza dává bohům život. Diana, bohyně, zabila Irisu, bohyni. Ale jemu přece otec řekl, že ten, kdo zničil Yggdrasil, byla jeho matka, Yuki. Určitě mu v tom lhali. Ale když se nad tím ještě víc zamyslí, tak Yian znal Dianu jen chvíli. Nemohl přece…

      Ty vize…

      Určitě to byly jenom halucinace…

      Nebo ne?

Semínko pochyb je zaseto. Semínko, které se vrtí při svém klíčení. Každý jeho pohyb Darima ranní jako nůž. Co všechno je pravda a co všechno je lež?

Čeho se Irisa tak bála?

Možná už Darim tuší odpověď, ale ta ho děsí a on sám silně pochybuje o její pravdivosti.

Ale co když přece…?

Darima z myšlenek vytrhne Kiryina ruka na jeho rameni.

„Poslyš,“ podívá se mu starostlivě do očí, „ať už mi to chceš říct nebo ne, ať už vidíš cokoliv, ber to s rezervou a nehledej v tom hlubší význam. Jsou to jen bezvýznamné výplody tvé fantazie, neber je vážně. Obzvlášť, pokud se týkají Irisy.“

Darim přikývne a Kirya odejde. I on by se mohl vydat za Sarójou. Přijít na jiné myšlenky.