Poprvé na lodích aneb uděláme se? Kapitola 1.

      Otevřela jsem oči a s ohromujícím pocitem štěstí a radosti mi došlo, jaký datum se ten den ukazuje v kalendáři. Byl tady den, na který jsem se těšila posledního půl roku. Hlavou mi poletovalo spoustu neuspořádaných myšlenek, ale jedna ty ostatní stále přebíjela. Myslela jsem na to, že snad mé očekávání nadcházející víkend nezklame. Chystala jsem se totiž poprvé vyrazit se svými známými, rodiči a příbuznými splouvat Vltavu.

Na tenhle víkend jsem se připravovala od chvíle, kdy mi bylo navrženo, ať se připojím k již každoroční tradici. Každý rok přibližně stejnou dobou se sejde téměř stejná parta a vypraví se na stejnou trasu jako vždy. Splouvání je rozděleno na etapy do dvou dnů. První den se sjíždí z Vyššího Brodu do kempu Na Pískárnách, kde jsme se měli ubytovat a na druhý den byl naplánován zbytek trasy, z kempu do Českého Krumlova.

I když jsem s nimi na lodích ještě nebyla, znala jsem každou část této trasy. Vše jsem si zjišťovala, učila jsem se vodácká slova, abych mohla alespoň něčím oslnit a četla jsem si vše, co se lodí, raftů a kanoí týkalo.

      Chvilku jsem v klidu ležela, koukala do stropu a utápěla se ve svých myšlenkách, které samozřejmě, jako každé ráno, neměli více méně žádný smysl. V tu chvíli mi to ale vůbec nevadilo. Alespoň do té doby, než jsem sáhla na noční stolek po mobilním telefonu. Po rozsvícení displeje jsem totiž zjistila, kolik je hodin. V tu chvíli jsem s hrůzou v očích a s ještě horším ranním výrazem zmuchlaného obličeje a rozcuchaných vlasů, vylítla z postele, abych i zbytek spícího domu upozornila, že jsme zaspali.

      Věděla jsem, že pokud se rychle nedostanu do vedlejší vesnice, tak se mi i letos splouvání vyhne. Myšlenky na to, že bych se jako každý rok celý víkend jen nudila doma a přemýšlela nad tím, jak to právě asi vypadá v kempu či na vodě, pro mě byla nepřijatelná. Tento rok prostě již sama musím zjistit, jak takový víkend na lodích probíhá.

      Samozřejmě, každý kdo někdy něco hledal ve spěchu jistě zná, že právě v tu chvíli se všechny věci propadnou do země nebo přemístí na místa, kam by je za normálních okolností samozřejmě člověk vůbec nemohl dát a tudíž je tam ani nehledá. Ve zkratce, prostě jsem nemohla najít svůj batoh, spacák ani stan.

      Jen jsem si povzdechla, pronesla něco o zákonu schválnosti a šla radši vzbudit staršího bratra, který se měl se mnou již před půl hodinou dostavit do vedlejší vesnice k odjezdu. Ale i když jsem po celém baráku křičela z plna hrdla, stále se mi zdálo, že mě nikdo nevnímá. Do hlavy se mi pomalu ale jistě dostávala ta nepřijatelná myšlenka, že na žádné lodě ani letos nepojedu.

"Nevím, jestli to tu někoho zajímá, ale zaspali jsme. Martine, oni na ty lodě odjedou bez nás." řekla jsem již s cela klidným hlasem stále ještě napůl spícímu bratrovi a odešla jsem od něho z pokoje.

      Jen co jsem ovšem za sebou zavřela dveře, slyšela jsem hlasitý výkřik. Můj starší bratr se právě podíval na hodiny. Musela jsem se sama pro sebe smát, nikdy jsem neviděla bratra takto vyšilovat a propadat hysterii. Neříkají snad všichni muži, že hysterie je ženská výsada?

Příliš dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, i když jsem si byla jistá, že až budu mít více času, znovu se k tomuto momentu vrátím a proti bratrovi ji použiji. On sám hledá každou možnost, kterou mi může připomenout, kdykoliv ode mne něco potřebuje. Jsou prostě věci, které se hodí mít takzvaně v rukávu.

      Pospíšila jsem si chodbou na opačnou stranu domu a namířila přímo do ložnice rodičů. Vzbudit je bylo o mnoho jednodušší než vzbudit bratra. I když sami nechápali, jak je možné, že nikdo v domě neměl nařízený budík.

Konečně jsem měla čas zavřít se v klidu v koupelně. Sama sebe jsem se lekla svého odrazu v zrcadle. Musela jsem se smát. Problesklo mi hlavou, jestli bratr spíš nekřičel úlekem z mé vizáže než tím, kolik je hodin.

      Opláchla jsem si obličej, provedla každodenní rutinu ranní hygieny a snažila se ze svého ksichtu udělat obličej. Po chvíli jsem to vzdala, vlasy si stáhla do gumičky a uvolnila koupelnu bratrovi, který tam nakonec strávil ještě mnohem více času než já.

"Odjezd! Kdo nesedí, nejede!" kývla mamka směrem ke mně a k bratrovi a odešla z domu vyvézt auto z garáže. S Martinem jsme vzali své tašky, které jsem mezitím po urputném hledání našla pod gaučem, a namířili jsme svižným krokem k autu. Jako by těch pár minut ještě bylo důležitých.

Dojeli jsme na místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Samozřejmě tu již byli všichni připraveni a já se propadala hanbou při pomyšlení, že naše rodina je poslední a s tak obrovským zpožděním. Znovu jsem proklínala sebe a všechny ostatní v domě, že jsme nikdo nebyl schopný nařídit si budíka.

      Když jsme vystupovali z auta, nikdo na nás nekoukal přívětivě. Neměla jsem jim to za zlé, po téměř hodinovém čekání bych taky nevítala opožděnce s otevřenou náručí. I když bych téměř přísahala, že pár lidem kolem nás cukali koutky kvůli potlačovanému smíchu. Tento pocit jsem však rychle zahnala, protože jsem nemohla přijít na jediný důvod, čemu by se mohli chtít zasmát.

"Ježiš tak sorry no, dík, že jste počkali, ale já nemůžu za to, že si ta blbá kráva zase nenařídila budíka." pronesl Martin po chvíli ticha a hlavou pohodil směrem ke mně.

      Tato věta mě nejen zaskočila, ale zkazila mi celou náladu. Najednou jsem neměla chuť někam jet. Co si o mně teď budou všichni myslet. Nejen, že jsem jedna z nejmladších "účastníků zájezdu", ale ještě úplně nespolehlivá. Přemýšlela jsem, jak bych se mohla vymluvit a zůstat po tomto ztrapnění doma.

      Byla jsem na bratra naštvaná, ale špatná nálada mi přešla ve chvíli, když jsem si všimla, že se všichni smějí a bratrovi na to odpovídají: "Hlavně, že to máš na koho svést co?"

      V tu chvíli jsem si byla na sto procent jistá, že moje první lodě budou skvělý zážitek. Rozhlídla jsem se kolem sebe a věděla, že lepší složení naší vodácké party jsem si nemohla přát. Prostě jsem se nebála, že bych se o tomhle víkendu mohla nudit.

Myslela jsem si, že jen co se jakožto poslední dostavíme k ostatním, nasedá se do aut a pojede se. Bohužel se na nás čekalo opravdu se vším, takže náš pozdní příjezd nebyl jediné zdržení. Teprve nyní se totiž začalo rozdělovat osazenstvo aut.

Na jednu stranu jsem nechápala, proč posádky nedomluvili v době, kdy na nás všichni společně čekali a pak nám jen neřekli, s kým pojedeme. Ale na druhou stranu mi přišlo milé, že chtěli počkat na náš souhlas.

I přesto, že naši rodiče jeli na lodě také, odmítli jsme s bratrem jet autem s nimi. Nejen proto, že jsou to naši rodiče a my bychom se v našem věku cítili nevýslovně trapně, že si děláme rodinný výlet, ale také proto, že vyjížděli ten den o pár hodin déle a stejně tak měli v plánu odjíždět v neděli dříve.

      A jelikož se vždy v neděli po odjezdu z kempu dělá nějaký hromadný výlet, nebyla jsem ani trochu ochotná nechat si ho ujít. Sedla bych do auta téměř s kýmkoliv, jen abych nepřišla ani o minutu strávenou se všemi těmihle lidmi, ať už v kempu, na kanoi či na nedělním výletě.

Bohužel jsem byla v posádce se svým bratrem. Začala jsem si myslet, že na lodích nebudu mít ani chvilku klidu, bez "pana kontrolora". Ale věděla jsem, že to je pouze můj subjektivní dojem a ve stejném autě jsme byli čistě náhodou.

Jsem si zcela jistá, že on z naší společné jízdy byl asi tak nadšený jako já, proto jsme to ani jeden nekomentovali. Navíc jsme si nechtěli po našem pozdním příjezdu určovat nějak přehnaně s kým chceme a nechceme jet. Oba jsme navíc věděli a doufali, že v autě se spolu bavit více méně nemusíme.

      Jeli jsme autem s Jardou a jeho přítelkyní Peťou. Při pohledu kluků na plechovky v autě bylo jasné, že ani jeden z nich řídit nebude. Peťa si tedy sedla za volant a pro mě bylo určené místo spolujezdce. Zprvu jsem nechápala, proč si ke své přítelkyni do předu nesedl Jarda, ale vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Když se totiž pánové uvelebili na zadních sedačkách, jen se lehce pootočili za sebe a z vrchu kufru vyndali dvě plechovky piva. Pro každého jedno. Takový komfort by samozřejmě přední sedadlo poskytnout nemohlo.

Konečně se mohlo vyjet. Rozloučili jsme se se všemi, kteří nám přišli popřát šťastnou cestu a vyrazili jsme směrem na Prachatice, kde byla naplánována první zastávka v Penny marketu, aby si každý mohl nakoupit, co mu chybělo. Ve většině případů nějaký alkohol.

Peťu jsem viděla poprvé a tak jsme většinu cesty do Prachatic mlčely. Po příjezdu k Penny marketu jsme se všichni vydali k ostatním z naší skupiny, kteří se již shlukovali u vchodu.

      Do obchodu jsme se vřítili hromadně, což trochu vyvolalo zájem prodavaček. Musela jsem se tomu zasmát a všimla jsem si, že více mých známých se pousmálo, pod nevěřícím zkoumavým pohledem lidí, kteří se již v obchodě pohybovali.

Při nákupu jsem se držela s Peťou, protože mi ještě nebylo osmnáct a nemohla bych si koupit alkohol. Ze stejného důvodu se k nám připojily ještě Hanka a Katka. Peťa byla velice ochotná a já se trochu bála, aby kvůli nám neměla problém, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že nikdo kolem nás jí nemlže dokázat, že alkohol kupuje nám.

      U pokladny se na nás prodavačka nekoukala příliš hezky. Byl to chladný, podezřívavý pohled. S radostí se Peti zeptala na věk a požádala o předložení občanského průkazu. Přihodili jsme si tedy ještě pro naše pobavení, pár balíčků kondomů.

Po zaplacení jsme u východu počkali na Martina s Jardou a šli k autu uložit nákup do kufru. Náš kufr vypadal jak kufr těžce závislých alkoholiků, protože počet lahví alkoholu příliš neseděl na počet osob v autě.

      Po té, co jsme vše vyskládali do auta, šli jsme ještě na chvíli za zbytkem naší vodácké party. Stáli jsme kolem některých našich aut na parkovišti a bavili se o všem možném. Museli jsme nějak strávit čas, při čekání na ty, kteří ještě neměli nakoupeno.

Po chvíli, co jsme tam tak hromadně postávali, spustil se v Láďově autě, kamarád z naší party, alarm. Ale Láďa byl samozřejmě jeden z těch, kteří ještě z obchodu nevylezli. Pokoušeli jsme se tedy přijít na důvod spuštění alarmu, ale neúspěšně. Po chvíli se alarm naštěstí vypnul sám.

Bavili jsme se tedy dál, ale netrvalo dlouho a alarm se zase spustil. Všichni kolemjdoucí se na nás koukali, jako bychom to auto chtěli ukrást. Kluci se snažili tvářit, že to auto s námi nemá nic společného, ale holky do jedné okamžitě zrudly.

Za nedlouho přišel Ladík se svou přítelkyní Janou. Okamžitě dostali vyčiněno za nepřiměřeně dlouhou dobu strávenou nakupováním v tak malém obchodě a za to, že my byli nuceni snášet vysoký, pronikavý zvuk alarmu auta.

      Když se alarm znovu zpustil, nám už to moc vtipné nepřišlo. Dokud Ládík nepronesl tu nezapomenutelnou větu: "Kurva cikáne, já tě za tim autem vidim."

      Když jsme se všichni dostatečně nasmáli a uklidnili, zkontrolovali jsme, zda jsme všichni a rozešli se každý ke svému autu, abychom mohli odjet.

      Cesta se mi zdála nekonečná. V autě jsem se začala nudit, neměla jsem si s kým povídat a Peťa se netvářila, že by stála o rozhovor s holkou mého věku. Když jsem se ale zaposlouchala do rozhovoru kluků na zadních sedačkách, okamžitě mě nuda opustila. Projížděli jsme totiž kolem tzv."červeňáku", což je protialkoholní léčebna a jejich rozhovor se ihned stočil k tomu, který z nich se tam dostane dřív, a když ne některý z nich, tak koho z naší vodácké skupiny by tam měli v nejbližší době zavřít.

      Docela jsem se pobavila při poslouchání jejich rozhovoru, i když jsem si jistá, že se to nedalo označit zrovna za rozhovor na úrovni. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak jsem nepřišla ani na jeden rozhovor těchhle dvou, který by měl nějaký smysl.

Po chvíli jsem je poslouchat přestala a přece jen jsem se rozhodla, že navedu rozhovor s Peťou. Po cestě do kempu jsme se docela sblížili, takže jsem toho ani trochu nelitovala. Byla jsem ráda, že si tak rozumíme i přesto, že byla o minimálně šest let starší než já.

Předjeli jsme nespočet aut, projeli nespočet měst a vesnic a mě připadalo, že cesta vůbec neutíká. Věděla jsem, že je to způsobeno tím, že jsem se na své první zážitky na lodích natolik těšila, protože cesta ve skutečnosti zas tak dlouhá nebyla.

Nebylo úplně ideální, že pánové měli "zdroj" alkoholu přímo u ruky, protože stačil letmý pohled na zadní sedačky a každému muselo být jasné, že ti dva se již nedají označit za střízlivé a já se začínala bát představy, jak se postaví stany.