Poprvé na lodích aneb uděláme se? Kapitola 2.

      Z mého zamyšlení mě vytrhl Jarda, když pronesl větu: "Tak jsme tady".

Sice se v průběhu této věty párkrát zadrhl, přece jen se v alkoholovém opojení trochu složitěji mluví, ale i tak to pro mě v tu chvíli byla nejkrásnější věta.

      Okamžitě jsem přestala úplně přemýšlet a začala se rozhlížet kolem sebe, jak kemp, kde budeme ubytovaní vlastně vypadá. Z hlavní silnice jsem kemp vlastně neviděla. Ale po pár vteřinách jsme zabočili doleva a mezi stromy začalo prokukovat pár stanů a několik lidí. Odbočku jsem do poslední chvíle neviděla a byla jsem si jistá, že kdo by sem jel poprvé, měl by trochu problém kemp najít.

Před námi se objevilo melé rozcestí. Byli tu dva kempy vedle sebe. "Kemp na Pískárnách", kde jsme byli ubytovaní my a "Kemp u Vikinga".

Zastavili jsme u vjezdu do kempu, abychom zaplatili za stání automobilu, stany a osoby, které budou po určitý počet dní ubytované v kempu. Kluci, jako správný džentlmeni vystoupili z auta s větou: "Nechte to na nás holky."

      Po návratu kluků do auta jsme se pomalu rozjeli a rozhlíželi se, kde najdeme ty z naší party, kteří by tu již měli někde být. Ještě než jsme je našli mi dal bratr jasně najevo, že peníze za kemp chce po mně co nejdříve vrátit.

Nepopojeli jsme ani sto metrů a všimla jsem si Davida, jak na nás zpoza jednoho stromu mává, aby nás navedl na správné místo. Upozornila jsem na to tedy Peťu, aby věděla, kam má jet.

      Zajeli jsme tedy tam, kam nám ukazoval a naskytl se nám pohled na velkou část naší víkendové party. Zastavili jsme vedle Vašíkova auta, otevřeli kufr a začali vybalovat. Respektive jsme pouze vyházeli věci z auta, abychom mohli postavit stany.

I přes lehce podnapilý stav našich kluků, jsme s jejich pomocí zanedlouho zdárně postavili stany. Tedy v mém případě byl malý problém s postavením předsíně stanu. No byla to spíš jen taková stříška, ale hodila se, aby nám neteklo do bot, které jsme si nechtěli brát do stanu.

Když se nám ji konečně podařilo postavit, prošel kolem Honza, který již příliš neviděl pod nohy a celou předsíň nám, díky podražení nosné tyčky, strhl. Naštěstí byla ještě nenapjatá veselá nálada a tak jsme se s Martinem pousmáli nad jeho nešikovností a dali jsme se znovu do stavění. Ono nám totiž vlastně ani nic jiného nezbývalo.

      Přesunula jsem si zbytek věcí od Jardova auta do stanu a spolu se mnou se začaly zabydlovat i Marťa a Lucka. Byli to holky stejně staré se mnou, jen o něco stydlivější a zdrženlivější.

Prohlídla jsem si zbylé volné místo v našem stanu a zjistila, že ho tam mnoho není. Největší část stanu nám zabírali veškeré naše tašky s oblečením, hygienickými potřebami a nějakým jídlem a pitím. Až na druhém místě potom bylo, kam vlastně složíme hlavu a zbytek těla my.

Ubytovávání jsme trochu postavily na hlavu, ale protože jsme byly na lodích všechny tři poprvé, tak tohle pro nás byly detaily, které jsme nechtěly řešit. Víc nás v tu chvíli zajímalo, co se nyní začne dít.

      Připravily jsme si spacáky a již nás zvenku někdo pobízel, abychom si pospíšily, že se jde hromadně na večeři. Čekala jsem, že si hromadně opečeme buřty nebo nějaké podobné typické jídlo ke stanování, proto jsem byla trochu zklamaná, když se všichni vydali k takovému dřevěnému kiosku s občerstvením, který v kempu byl.

      Vedle tohoto kiosku stál malý automat na lovení plyšáků. Všem nám přišlo neuvěřitelně komické, že nejčastějším hostem tohoto automatu byl Vašík, kterému bylo již dávno dvacet. Méně směšné to ale přišlo dětem, které stály frontu za ním a čekaly, až mu dojde poměrně velká zásoba dvacetikorun.

      Velice mě potěšilo, když jednoho plyšáka vylovil i pro mne. Takovou malou žlutou kačenku s malými srdíčky ze spodu na tlapkách.

Kluci si začali objednávat jídla, ale již od pohledu mi nepřišli příliš vábné. A po ochutnání jsem si připadala, jako kdyby mi předložili nemocniční dietu. Rychle jsme se s holkami rozhodly, že se raději půjdeme podívat do kempu u Vikinga, zda bychom se tam nenajedly lépe.

Vše by mi v tu chvíli připadalo lepší, ale u Vikinga vařili vážně výborně a měli mnohem větší výběr jídel. Všechny jsme si vybraly podle chuti a byly jsme velice spokojené.

      Když jsme dojedly, vrátily jsme se zpět ke zbytku naší party, kteří stále seděli u toho kiosku na Pískárnách. Poseděli a popili jsme tam všichni společně, což bylo velice příjemné. Po chvilce, co jsme se s holkami usadily, jsem si všimla, že už se k naší partě přidali i moji rodiče.

Chvilku jsem se bála, že to bude trapné, že mi za každou věc, která nebude podle jejich představ, vyčiní. Že mě z mého pohledu ztrapní, což z jejich pohledu by samozřejmě byla jen výchovná lekce pro moje dobro. Ale sami mi koupili pivo a pronesli, že lepší je opít se jim před očima, když o mně mají přehled, než abych se to zkoušela někde potají a mohlo se mi něco stát.

      Hodně podobnou větu pronesli i ohledně kouření a já se začínala sama sebe ptát, kdo ti lidé vlastně jsou, protože moji rodiče, jak je znám, to za žádnou cenu nemohli být. Vlastně jsem si to nemyslela jen já, potvrdily mi to udivené tváře téměř všech přítomných.

Hrála tam živá hudba a tak jsme se zdrželi o něco déle, než jsme měli původně v plánu, ale nakonec nám to vůbec nevadilo, protože jsme se společně výborně pobavili. Ale i přes skvělou zábavu jsme se po nějaké době vypravili zpět ke stanům.

Naskytl se ale jeden menší problém. Ač nás tam byl poměrně velký počet, nějak se nám nikomu nedařilo, najít místo, kde jsme měli naše stany a auta postavené. Po chvíli pátrání a téměř utvoření rojnice, jsme konečně přišli na správné místo. Myslím, že to bylo v nevyšší čas, protože lidé z okolních stanů se na nás již začali velice podezřívavě koukat. O to více, když si za námi přišla povídat malá holčička a nikdo ji neposlal zpět za maminkou, ale ukazovali jsme jí pejsky, které jsme sebou měli.

      Nebyli jsme však jediní u koho se holčička zastavila, vedlejší parta jí dokonce opekla špekáček. Chvilku jsem se pozastavila nad tím, že jí takovou dobu nikdo nehledá. Ale netrvalo dlouho a začala jsem se radši zase věnovat dění v kruhu svých známých.

      Posadili jsme se hromadně k ohni a Mírova přítelkyně Jana začala hrát na kytaru.

      Zpočátku jsme pouze poslouchali krásné tóny linoucí se z kytary, ale po chvíli jsme si i hromadně zazpívali. Ani nevím, kdo byl ten první odvážlivec, který se zpěvem začal, ale nakonec nebyl nikdo, kdo by se nepřipojil. V tu chvíli jsem litovala, že si to nemám kam natočit, protože jsem si okamžitě byla jistá, že spoustu lidí, kteří si tam prozpěvovali, již víckrát v takovém rozpoložení neuvidím.

Pro mě tohle vše byl úžasný táborový zážitek. Sedět s tolika známými lidmi u ohně, poslouchat zvuky kytary a zpívat známé country písničky.

Bohužel si nejsem úplně jistá, jestli to, co jsme provozovali by se dalo nazývat zpěvem. Já bych to spíše nazvala takovým nepříjemným kvílením a vytí, myslím, že ani před skupinou vlků bychom se nemuseli stydět. Ale v tu chvíli nám to všem bylo jedno a skvěle jsme se bavili. Sami sobě jsme se zasmáli, jací jsme všichni skvělí zpěváci a pokračovali jsme dál.

      Na každém bylo vidět, že již přemýšlí, jaký další alkohol by si dal, přece jen se mírně povolí zábrany a je větší legrace. Ne že bychom potřebovali ještě nějak vygradovat zábavu, protože úroveň zábavy v naší partě byla více než skvělá, ale s alkoholem se člověk baví úplně jinak, protože spoustu věcí vůbec neřeší.

      A popravdě si tuhle partu nějak nedokážu představit, jak se celou noc baví střízliví. K nim prostě ten alkohol tak nějak patří.

Všichni tedy zalezli do stanů, vytáhli něco ze své zásoby a začalo se pít. Pozdní dobu ani ranní vstávání nikdo neřešil a každý si užíval přítomnou chvíli.

      Atmosféra byla příjemná, všichni se spolu bavili, nikdo nikoho nepřehlížel ani neupozaďoval. Neřešili se ani docela velké věkové rozdíly a všichni se prostě bavili. Bohužel se i mezi námi našli holky, které se příliš bavit nedokázaly. Samozřejmě to byla moje spolubydlící dvojice. Občas si do nich někdo rýpl, že s tímhle přístupem se moc nepobaví a tak šly raději brzo spát.

      Na jednu stranu mě to mrzelo. Tyhle holky byly docela fajn, ale nebyli to příliš společenské typy. Byly to dobré kamarádky, když s nimi šel člověk ven sám, ale jakmile se jednalo o nějakou kolektivní zábavu, nemohl nikdo počítat s tím, že by se zapojily.

Já se bavila dobře a seděla jsem u ohně dlouho do noci. Vážně mě potěšilo, že mě nikdo neshazoval a nepřehlížel kvůli mému věku. Prostě mě brali jako sobě rovnou ve všech ohledech. Právě mi došlo, že jsem se jim vždy vyhýbala se strachem, že by do mě rýpali, že na bavení s nimi jsem příliš mladá. Byla jsem hloupá, že jsem se s nimi nepokusila bavit již dříve a to jsem měla tolik příležitostí.

Docela mě překvapilo, a nebyla jsem jediná, když jsem se podívala, kolik prázdných lahví se kolem nás povaluje. U ohně nás sice sedělo hodně, takže počet lahví nebyl nějak přemrštěný. Navíc tahle parta patří, řekněme mezi ty, co si umí alkohol užít a vydrží vetší množství. Ale i přes všechny tyto fakty jsme se museli pousmát nad tím, jakou rychlostí ubývalo plných a přibývalo prázdných lahví.

Alkohol navozuje různé stavy, podle požitého množství. A mezi tyto stavy patří i láskyplná nálada. Bylo s námi mnoho párů a bylo velice hezké, jak se k sobě chovali mile a něžně. No a ti, co sebou neměli svou dražší polovičku, respektive ti, kteří žádnou dražší polovičku neměli, spolu začali flirtovat.

      Já pouze přihlížela, jak hezky se k sobě všichni chovají a vůbec jsem si nemyslela, že by mohlo dojít i na mě. Většinu lidí jsem tu znala a byli pro mě téměř jako rodina. Vyrůstala jsem s nimi. Proto jsem byla celkem překvapená, když i na mě narazilo něco, co bych označila flirtem, kdyby se nejednalo o mě.

      Se mnou totiž nikdo neflirtoval. Nebyla jsem holka, která by se ráda vystavovala nebo ukazovala. Měla jsem spoustu kamarádů, protože jsem se uměla bavit a dokázala jsem i pobavit, ale nikdy jsem neměla kluka, se kterým by mohlo být něco víc.

Proto jsem si toho nejdříve nevšimla nebo jsem tomu možná jen nepřikládala žádný význam. Usmíval se na mě Vašík. I když kdo ví, jestli to vůbec bylo na mě. Ve svém věku by se určitě usmíval na jiné holky, které s námi seděly u ohně.

Po chvíli jsem se ale ujistila, že se vážně usmívá na mě. Samozřejmě mě to velice potěšilo. Po tomhle chlapovi jsem již nějakou dobu nenápadně pokukovala. Tak nenápadně, že si toho samozřejmě všiml každý, kdo mě znal. Ve zkratce jsem si vážně užívala, že i přes to, kolik různých holek taky s námi bylo, on koukal již nějakou chvíli pouze na mě.

      Ještě poměrně dlouho jsem na sebe každou chvíli pohodili očkem a v podstatě vůbec nevnímali dění kolem sebe. Alespoň já ne. Mou pozornost naše okolí upoutalo až ve chvíli, kdy jsem slyšela, jak se většina lidí kolem mě směje.

Marně jsem doufala, že se též něčemu zasměji. Bohužel jsem já byla jednou z obětí, ze které si právě dělali legraci. Neslyšela jsem sice, co říkali, ale promítl se mi náš desetiletý věkový rozdíl. A já ve svých patnácti letech nebyla příliš zvyklá na takovéto situace, tak jsem pouze čekala, co se budě dít dál.

      Nastalo trapné ticho. Všichni si všimli mých rozpaků a přestali se smát. To mě alespoň trochu uklidnilo. Smích bohužel vystřídali poznámky na náš nesmyslně dlouhý oční kontakt, bez jakéhokoliv slova s kýmkoliv kolem. Nakonec jsme byli donuceni sednout si k sobě.

Tedy alespoň jsem si myslela, že si pouze sednu vedle něho a budu mít třeba možnost s ním prohodit alespoň pár slov. Ale jakmile jsem se k němu přiblížila, okamžitě mi došlo, že nikde vedle něho není místo. Chtěla jsem se otočit a vrátit zpět na své místo, ale v tu chvíli mě chytil za ruku a stáhl si mě na klín.

      I přesto, že jsem si připadala, že mi v tu chvíli srdce vyskočí blahem srdce z hrudi, necítila jsem se zrovna příjemně. U ohně s námi seděli i moji rodiče a já čekala, že to vyvolá nějaký konflikt. Proto mě velice překvapilo, když se neobjevili žádné námitky a večer se začal vyvíjet zajímavým a snad příjemným směrem.