Do you remember me?

POHLED LOUISE

Když jsem zavíral dveře od Emiliina pokoje, uslyšel jsem hlasy. Sice byly tlumené dveřmi, ale to moc nepomohlo. Je prostě nejde přeslechnout.

„Bože, Harry! Nemůžeš se k ní chovat, jako mi ostatní? Copak si nevzpomínáš, že se ani ne před týdnem probudila po dvou měsících?!“

Okamžitě jsem poznal Zayna. Moc jsem se mu nedivil, že je naštvaný. My všichni, jsme se totiž po celou tu dobu náramně bavili, ale on se do naší debaty nezapojoval. Párkrát se sice zasmál, ale to bylo všechno. Vždycky, když jsem k němu třeba jen zabloudil pohledem, viděl jsem, že neustále kouká po Emily! Nedivil bych se jí, kdyby si připadala jako nějaká věc, která všechny zajímá!

„Zayn má pravdu! Je to moje sestra a já nechci, aby si myslela, že nám nějak překáží! Jsem rád, že je tu opět s námi a ne na nemocničním pokoji, kde se ani nehýbala!“ Niall zněl tak ochranitelsky, až mě to dojalo. Byl jsem na něj hrdý. Sice si ještě nenašel holku, ale alespoň v něčem uspěl.

„Já vím! Prostě si jen nemůžu pomoct! Ona si na mě nepamatuje!“ Harryho hlas zněl zlomeně. Bylo mi ho docela líto, poněvadž byl do ní zamilovaný a dal bych krk za to, že ještě je. Celé dlouhou dobu si opakoval, že už jí konečně řekne pravdu, ale nedočkal se.

Když před dvěma měsíci Niall nedorazil na zkoušku, vydal jsem se s Harrym za ním. Ostatní kluci čekali i s Paulem, což je náš druhý hlavní manažer, ve studiu. Během cesty jsme mlčeli a snažili se přijít na důvod. Nikdy se nestalo, že by Niall zapomněl! Vždycky tam byl první, celý natěšený, a nikdy nepřišel poslední. Když jo, musel k tomu mít nějaký vážný důvod.

Když jsme dorazili k němu domů, otevřela nám Emma celá ubrečená. Nechtěla nám říct, co se děje, ale poslala nás nahoru k němu do pokoje. Celý zmatení jsme otevřeli dveře a viděli, jak leží zničený na posteli. Oči měl brekem rudé, a opuchlé a celý se třásl.

Okamžitě jsme se do snažili uklidnit a zjistit, co se tu děje, ale výsledku jsme se dočkali až po chvíli. Když konečně promluvil, zněl jeho hlas zničeně. Hned, jak dořekl, že jeho jedinou sestru srazilo auto, a ještě se neprobudila, jako by se mi přestal točit svět. Poté, co řekl, že jí ani doktoři nedávají velikou šanci na probuzení, jsem málem zkolaboval. S Emily, jsme byli nejlepší kamarádi a já nebyl připravený, o ni přijít. Říkali jsme si úplně všechno a já ji měl neskutečně rád. Doufal jsem, že je to sen a já se za chvíli probudím. Bohužel, to byla jen tvrdá realita. Otočil jsem se na Harryho a viděl, že jen stěží zadržuje slzy. Byl celý bílý a já asi hádal, jak se cítí. Podobně, jako já.

V další minutě klesl k zemi a mi volali záchrannou službu.

Po chvilce poslouchání za dveřmi jsem konečně otevřel dveře, a vešel k nim. Poskytl se mi pohled na ubrečeného Harryho a Liama, který se dlaní plácl do čela.

Všechny pohledy se upřely na mně, a já prohlásil: „Promiň Harry, ale kluci mají pravdu!“

POHLED EMILY

Když jsem se ráno probudila, bylo všude hrozné ticho. Připomnělo mi to nemocnici, ale rychle jsem si tu myšlenku vyhodila z hlavy. Teď jsem doma, a hlavně, hlavně mám u sebe mou rodinu, kterou miluju, nad vše.

Rozhlédla jsem se kolem a pohled mi zůstal na dveřích od balkónu. Chvilku jsem zaváhala, ale nakonec vstala z postele a přešla k nim. Rychle jsem je otevřela a ocitla se na čerstvém vzduchu. Byla jsem jen v tílku, takže mi začínala být trochu zima. Ne, že by mrzlo, ale teplo taky nebylo. Nedej, by ne, byl konec srpna a za tři dny, začíná škola!

Škola! Musím zjistit, kam vůbec nastoupím do prvního ročníku. Období přijímacího řízení si nepamatuju, takže netuším. Doufám, ale že to bude blízko Londýna a ne, třeba na konci země!

Z přemýšlení mě vytrhl hluk, který se ozýval z prosklených dveří, které vedly do místnosti se schody. Abych nezapomněla, bylo tam i piano, ale to asi pro kluky. Nevím, kdo jiný by, něj mohl hrát.

Rychle jsem za sebou zavřela balkónové dveře a hodila na sebe černou mikinu s vysokým límcem. Poté jsem se vydala dolů do kuchyně, abych něco snědla. Cestou, se ke mně připojil Zayn a mi si začali povídat. Kluci, jak jsem pochopila, už vstali, a teď zrovna byly na společné snídani. Doufám, že tam je dost židlí.

Když, jsme společně vešli do kuchyně, veškerý hovor utichl. Všichni se na nás začali koukat a já cítila, že rudnu. Popravdě, netušila jsem, ani proč.

Nejvíce ze všech, jsem si všimla Harryho pohledu. Propaloval můj doprovod očima a na mně se sotva podíval! Jako ne, že bych si stěžovala, či po jeho pohledu nějak toužila, ale bylo mi to dost divné.

Nakonec jsem usedla na jednu ze dvou, volných židlí, s vedle sebe měla Louise s tátou. Louis se na mně usmál a stiskl mi ruku. Poté mi ji nechal položenou těsně nad kolenem a já cítila, jak se mi tělem rozšiřuje teplo. Bylo mi to docela příjemné. Měl dokonale teplou kůži a asi dvakrát větší prsty, než já.

„Tati?,“ zeptala jsem se po deseti minutách. Hovor se opět vrátil na svoji hlasitost a já sotva slyšela svůj hlas. Na snídani jsme měli míchaná vajíčka se slaninou a já byla celá umaštěná. Po celou tu dobu, jsem si povídala s mým sousedem z levé strany a na kluky se podívala jen málo. Jako včera, i dnes se Harry choval divně. Sice mi to nějak extrémně nevadilo, ale v jeho blízkosti, jsem se cítila divně. „Za tři dny, je škola, no a já nevím, kam vlastně jdu“

Připadalo mi to divné. Konečně začali letní prázdniny a já je celé prospala. To se opravdu může stát, jen mě. Taky jsem nikde neobjevila školní batoh, takže se asi bude muset koupit nový. Sice vím, jak dobře na tom s penězi jsme, ale nechtěla jsem toho využít. Nepřipadalo mi to správné!

„Nastoupíš na Roggers State High School“ Prohlásil s plnou pusou otec.

„A ta je kde?“ Nic. Ani ten název mi nic neříká. Bohužel mám takový pocit, že už jsem ho někde slyšela. Jako bych všechno zažívala podruhé. No, už jsem asi paranoidní.

„Kousek za Dublinem. Počkat! Proč tak daleko? Copak v Anglii žádné střední školy nejsou, a tak musím do Irska? Jako jo, severní část patří k Británii, ale i tak. Je to přes oceán!

„Proč tak daleko?!“ Zeptala jsem se. Louis, který seděl vedle mě, se na mě usmál. Otočil jsem se k němu a úsměv mu opětovala. Bylo mi to totiž neskutečně líto. Konečně mám kolem sebe přátele a rodinu, a hned v pondělí odcestuju! Kdyby to bylo třeba někde v Hastingsu, nebo Birminghamu budiž, ale Dublin je až za mořem! To znamená, že tam budu někde bydlet! Doufám, že ne na internátu.

„Tahle škola je prestižní,“ oznámil mi taťka klidně. „A ty tam půjdeš. Taky patří mezi nejlepší ve státech! To je privilegium, že tě tam vzali! Letos totiž přijímali jen dvě stě padesát žáků, a to se jim tam hlásilo, sedm set deset!“ Počkat! To znamenalo jediné. Abych se tam dostala, musela mi škola alespoň trochu jít, ne? Kdybych byla úplně pitomá, určitě bych byla v té druhé polovině.

„A já tam posílala přihlášku?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jsem být tak blbá, a poslat ji tam! Abych to udělala, musela jsem mít sakra veliký důvod. Žádný mě, ale v tuto chvíli nenapadal.

„Poslal jsem ji tam za tebe. Ty sis podala jen na místní a pak ještě do Oxfordu. Jedna horší, než druhá! Tady se alespoň osamostatníš. Budeš totiž bydlet v kampusu se svými vrstevníky. A taky samozřejmě staršími. Už je to totiž zařízené“ Mě snad z něho odvezou. Jak to mohl udělat? Bez mého svolení použít mé jméno. Jako chápu, že je to můj otec a taky zákonný zástupce, ale tohle je už moc!

„A co když tam nechci?“ Zvolila jsem tu nejlehčí variantu. Nejradši bych na něj začala ječet, že nikam nepůjdu!, ale to se mi v tuto chvíli nezdálo, jako nejlepší nápad. Na hádání nebyl čas.

„Prostě tam půjdeš a hotovo!“ uzavřel to. Já, ale nikam nenastoupím!

„Budeme tě jezdit navštěvovat“ utěšoval mě Louis. Ach, jak já ho zbožňuju.

„Opravdu?“ Nedůvěřivě jsem povytáhla obočí směrem nahoru.

„Ty mi nevěříš?“ začal se smát. Usmála jsem se.