Prolog

Vyšla jsem do zimního únorového rána. Pomalu jsem šla po chodníku, který byl místy pokryt vrstvou ledu a jemným pláštěm sněhu. Chodník lemovaly nízké stromy, holé bez jediného poupátka natož nějakého zeleného listu připravujíc na jaro. Na jejich hnědočerné kůře, která se jevila v ranním šeru jako černá, dopadaly vločky sněhu. Ty se usazovili i na mých dlouhých řasech. Ve tváři mě štípal mráz, chládný vítr si pohrával s mými dlouhými, zrovna natočenými vlasy, které měli barvu hřejivé čokolády. Kráčela jsem ke svému autu, stálo pod zářivou lampou, v jejiž záři šel spatřit dopadající sníh na něj.Povzdychla jsem si a ledovými rukami nahmatala klíček od auta. Jakmile se odemklo vlezla jsem do toho chladu, od pusy se vznášel viditelný obláček páry. Dala klíček do zapalování a otočilal jej. Musela jsem počkat než se zahřeje motor. Pohlédla jsem do zpětného zrdcátka a zahleděla se do svých ustaraných smaragdových očí. Nemůžu se zdržovat. Musím přijet v čas, připomínala jsem si neustále. 

Konečně jsem vyjela na hlavní třídu. Jelikož jsem tam potřebovala být v pravou chvíli, abych ho mohla překvapit, ujistit, že je vše v pořádku, potřebovala jsem se co nejrychleji dostat z města. Při mé smůle jsem na každé křižovatce měla červenou, což mě neustále nutilo sledovat palubní desku s časem. Uklidňují pak bylo, když jsem četla ceduli ''Nashledanou z našeho měs.....'' Konečně jsem mohla dupnout na plyn. Sešlápla ho k podlaze a zběsile řadila. Předjížděla jsem jedno auto za druhým. Bylo to nebezpečné a vůbec se mi to nepodobalo. Patřila jsem k zodpovědným řidičům, ale v tuhle chvíli jsem myslela jen na něj. Přeci jen jsme se neviděli přes měsíc. Když spolu volali v jeho hlase jsem vždy slyšela obavu, že mě brzo ztratí. 

Znovu jsem pohlédla na čas, který se stal mým nepřítelem. Přijedu pozdě, zasténala jsem v duchu a zaryla své perfektně upravené nehty do volantu. Vzhlédla jsem, abych se mohla soustředit na jízdu a v tu chvíli mě postihla panika a studený pot.

Smyk.

Výkřik.

Tma.