Babiččin dům - Kapitola 30

Ukázalo se, že můj geniální plán nakonec zas tak moc geniální nebyl. Vymyšleno to tedy bylo celkem dobře, to ano, jenže jsem jaksi nepočítal s nejrůznějšími okolnostmi, které by ho mohly narušit. Vycházel jsem z prosté skutečnosti, že pokud ten klíč sebrala spící Viola, ukryla rovněž spící Viola, najít ho dokáže zas jen spící Viola. A já na ni přitom budu dohlížet. Přesněji řečeno ji špehovat. Zase. Ale účel světí prostředky, ne? Navíc by to tentokrát bylo s jejím souhlasem.

 

Jenže tu byl problém: jak zařídit, aby Viola spala, když se jí zjevně spát nechtělo a na povel už vůbec ne. Bylo nezbytně nutné, aby se uvolnila a přestala myslet na hlouposti, včetně toho, že musí usnout. K tomu jí mělo dopomoci pár skleniček vína. In vinoveritas... jediný latinský citát, který jsem bravurně ovládal. Nastala chvíle dokázat, že je pravdivý.

 

Tiše jako myška jsem seběhl do vinného sklepa, ve kterém už jsem jednou na lupu byl a ukořistil tam láhev zvučného jména. O tu jednu snad nebude tak zle. Takhle důležité akce by bylo obyčejné rybízové čučo nedůstojné. Kvalitní víno rovná se kvalitní spánek. Přímá úměrnost v praxi. Doktor Vágner by mě zajisté pochválil.

 

Viola pochopitelně odmítla pít sama. Dělal jsem jí tedy sparing partnera. Blok jsme odstranili, odešlo napětí, dostavila se únava. U nás obou.

 

***

 

Vzbudil jsem se v deset hodin dopoledne. Slunce stálo vysoko na obloze a když jsem rozlepil těžká víčka, zjistil jsem, že mám vedle svojí hlavy čísi bosé nohy. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a zmapoval situaci. No nazdar. Nakonec jsem skončil v posteli s vlastní sestřenkou. To by Riči mrkal.

 

Tahle myšlenka mě trochu probrala. Polechtal jsem Violu na chodidle. Trochu se zavrtěla. Napodruhé zatřepala nohou, jako by odháněla obtížný hmyz. Napotřetí se zprudka posadila. Já učinil totéž. Koukali jsme na sebe a ani jeden z nás nevěděl, co by měl říct. Nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude neříkat nic a jako první se vyhrabal z postele. Postupně mi docházelo, co se vlastně stalo a jak jsme prošvihli naši geniálně promyšlenou pátrací akci.

 

Vystřídali jsme se v koupelně a ještě pořád nám nebylo moc do řeči. Konečně Viola prohodila něco o převlečení ve svém pokoji, což jsem celkem chápal, vzhledem k tomu, že ve svém včerejším ohozu i spala. Já koneckonců taky. Mé svršky stačily někdy během spánkového deliria dokonce i doschnout.

 

Otevřela dveře na chodbu a skoro v tom samém okamžiku se rozezvučel zvonek nad schodištěm. Nebylo to poprvé, co jsem ho slyšel, tentokrát mi ale jeho zvuk přišel nějak naléhavější. Přeběhl mi mráz po zádech. Ten jeho tón byl opravdu pronikavý.

 

Má neblahá předtucha se bohužel naplnila. Když jsem totiž seběhl ze schodů, první, koho jsem spatřil, byla nadmíru rozrušená babička. Takhle vyplašenou jsem ji ještě nikdy neviděl, jako pravá dáma se uměla skvěle ovládat.

 

Hned jsem taky zjistil, co je příčinou babiččina nezvyklého rozpoložení. Na té samé pohovce, na které jsme s Violou včera vyslechli babiččin příběh, ležela bezvládně paní Elsa. Rukáv na levé ruce měla vyhrnutý až k rameni a paži nad loktem staženou gumovým škrtidlem. Na karetním stolku se šklebil otevřený lékařský kufřík doktora Vágnera a on sám se s injekční stříkačkou skláněl nad pacientkou.

 

„Co... co se stalo?" vykoktal jsem vyděšeně a zíral na to nadělení. Elsa mi vždycky připadala jako ztělesněné zdraví, s těmi svými bylinkami a ranní jógou na terase. Ne že bych vstával tak brzy, abych toho byl svědkem, ale dozvěděl jsem se to od babičky. Asi mi chtěla svým taktním způsobem naznačit, že bych mohl taky občas dřív vstát. Jenže se sovou je to holt trochu jinak a dokud mě něco opravdu nedonutí, nevyhrabu se z postele před desátou. Samozřejmě výjimky jsou, třeba škola.

 

„Dobré jitro, Martine," odpověděl mi doktor. „Neplaš se, není to tak hrozné, jak to vypadá. Elsa trpí jistou kardiální anomálií, která může čas od času způsobit i krátké bezvědomí. Za chvíli bude v pořádku. Víceméně. Dostala lék, stabilizující srdeční činnost."

 

„Ale vždyť krvácí," ukázal jsem na Elsinu hlavu. Rána na jejím čele vypadala opravdu nehezky a taky z ní neustále vytékala krev.

 

„Neboj se, vypadá to horší, než to je. Pouhé povrchové zranění. Oblast hlavy vždycky hodně krvácí, je tam totiž velké množství drobných cévek. Udeřila se v kuchyni o sporák, když padala. Ranka není velká, myslím, že nedošlo k otřesu mozku. I když jisté riziko je tu samozřejmě pokaždé. Bylo by dobré odvézt ji do nemocnice ke konzultaci se specialisty. Samozřejmě mám na mysli také kardiologa. Problémy se srdcem nelze podceňovat. Nemoc se mohla nečekaně rozvinout, i to se stává."

 

Zatímco se mnou hovořil, ošetřil doktor bleskově i poranění na Elsině hlavě. Ta už vypadala o mnoho lépe. Dokonce se začala s doktorem dohadovat ohledně zmíněného vyšetření v nemocnici. Chápal jsem, že se jí tam nechce, ale v tomhle jsem byl s doktorem zajedno. Jistota je jistota.

 

Doktor rezolutně odmítl Elsiny námitky akceptovat a společně s babičkou začali organizovat převoz. Jediný ústupek, který byl ochotný paní Else povolit, bylo to, že nepojedou sanitkou, ale jeho vlastním vozem, který byl od včerejška zaparkovaný na příjezdové cestě před domem. Vlastně bylo dobře, že tu doktor Vágner zůstal na noc. Kdoví, jak by to jinak dopadlo.

 

Babička trvala na tom, že pojede taky. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl opouštět dům. Připravená byla opravdu bleskurychle, ale slušelo jí to. Dokonce si na hlavu nasadila klobouček. Dostali jsme instrukce ohledně několika maličkostí, které bylo třeba zařídit. Taky pár povelů, týkajících se pana Aubrechta. Nakonec pomohla sbalit paní Else pár věcí, kdyby ji náhodou čekala hospitalizace. Pak už mohli vyrazit.

 

„Musím z tohohle baráku vypadnout," prohlásil jsem, když v dálce utichl motor doktorovy staré červené tisícovky. „Aspoň na chvíli. Nebo mi z toho hrábne."

„Kam chceš jít?"- hlesla Viola vyjeveně.

„Kamkoli, kde se nedějou divný věci."

„Myslíš, že ten Elsin kolaps není jen tak?"

„Ale to ne. Myslím tak... celkově. Potřebuju si okysličit mozek."

„Můžu jít s tebou?"

 

Přiznám se, že jsem měl sto chutí říct ne, ale když jsem se nad tím zamyslel, taky by se mi nechtělo zůstat tady sám. Nepříliš nadšeně jsem tedy souhlasil a vrátil se do pokoje pro peníze.

 

Už v noci se vyjasnilo a dnešní den byl tedy po dlouhé době zas docela pěkný, i když na nějaký abnormální pařák to moc nevypadalo. Na posezení u Nerudů bylo ale teplo dost. Obsloužila nás paní Nerudová. Kuba někde trajdal. Koneckonců, i on měl nárok užít si prázdnin.

 

Dali jsme si s Violou kakao a loupák. Snídaně na čerstvém vzduchu byla fajn a ani nám nevadilo, že nás od Sadilů šmírují zedníci. Nejspíš si mysleli, že je Viola moje holka, protože jsem zaregistroval spokojený úsměv mladého Kotrby. Dokonce jsem měl pocit, že na mě mrkl. No co, aspoň nebude prudit. Kývl jsem na něj, jako že zdravím. Pak jsem ho pustil z hlavy.

 

„Myslíš, že bude Elsa v pořádku?" narušila naše družné mlčení Viola.

„To je jasný. Proč by nebyla? Doktor říkal, že má tu vadu celej život. A koukni, kolik už jí je."

„Hm," nevypadalo to, že můj argument získal plný počet bodů. Ale musela uznat, že logika mu nechyběla.

 

Pak jsme zase mlčeli, poslouchali rádio, které řvalo od Sadilů na plné pecky a synchronizovaně přežvykovali. Občas jsem hodil oko k domu na protější straně silnice, ale dívka mých snů se neobjevila. Usoudil jsem, že budou určitě s Fandou ve Štolmíři u sestry. Krátce jsem zahlédl jen paní Sadilovou, která přinesla zedníkům svačinu. To ji tedy z nemocnice brzy vypakovali. Tím líp. Vypadala uvolněně. Byla rozesmátá a slušelo jí to. Dokonce na nás zamávala. Napadlo mě, jestli ví, kdo je Viola, ale pak jsem se sám sobě zasmál. Jasně, že ví. Chodila do školy s jejím tátou. Tohle je maloměsto, ne Jižňák, kde si lidi koukají vzájemně do oken, ale neznají souseda naproti přes chodbu. Pořád jsem si na to nemohl zvyknout.

 

„Škoda, že tady není Jakub. Mohla ses s ním seznámit," řekl jsem, abych přerušil mlčení. Zdálo se mi totiž, že Viola o něčem usilovně přemýšlí. Při zvuku mého hlasu sebou škubla a tím se prozradila. Byla mimo a kdoví, co se jí honilo hlavou. „Cože?"

„Ale nic. Cos vymyslela?"

„Prosím?"

„Hele, nejsem slepej. O co jde? Zase jsi na něco přišla?"

„Sakra, přestaň mě pořád pozorovat. Co když myslím na něco úplně jinýho?" Měl jsem dojem, že na mě chtěla vypláznout jazyk. Na poslední chvíli si to ale rozmyslela.

„Třeba na Ričiho?" dobíral jsem si ji.

 

K mému překvapení se zasmála: „Třeba. No vidíš, tos trefil hřebíček na hlavičku. Strašně se mi po něm stejská. Asi už to nevydržím." Přehnaně zavzdychala a udělala na mě psí oči. Zakroutil jsem hlavou. Bylo jasné, že si ze mně utahuje.

 

Rezignovaně jsem vzdychl a zanesl do obchodu prázdné hrnky. Koupil jsem taky rohlíky a chleba dle babiččiných instrukcí. Když jsme vyšlapali půl kopce k vile, objevil se před námi v zatáčce cyklista. Svištěl si to bez držení a neviděl nás. V jedné ruce totiž držel přeložené noviny a louskal je za jízdy. Měl jsem sto chutí vybafnout na něj, až pojede kolem nás, ale pak jsem od toho upustil. Nemuselo by to dobře skončit.

 

Všiml si nás opravdu na poslední chvíli a to jen díky tomu, že jsem si začal hlasitě pískat. Byl to Jakub Neruda. Zabrzdil tak prudce, až po něm na silnici zůstala čára.

 

„Čau, děcka!" zahlaholil nadšeně. „Jak vám dupou králíci?"

„Asi jako tobě. Kde lítáš, ty flákači?"

„No dovol! Byl jsem rozvážet. Sportem ku zdraví, to nevíš?"

„A co ty noviny? To vypadá spíš na trvalou invaliditu."

„Nestarej se, mám to vošéfovaný."

 

Všiml jsem si, že pokukuje pokradmu po Viole a napadlo mě, že se vlastně ještě oficiálně neznají.

 

„Violo, tohle je Jakub, ten z toho krámku. Celkem blázen, jak jsi jistě poznala sama. Kubo, tohle je moje sestřenka Viola, kdyby ti to náhodou ještě nebylo jasný."

 

Viola natáhla k Jakubovi ruku: „Ahoj Kubo, ráda tě poznávám. Myslím, že určitě nebudeš o moc větší blázen, než tady Marty." Mile se usmála.

 

„Super, taky mě těší. Hele, děcka, v sobotu hrajou u rybníka Desperáti, přijdete, ne?"

 

Viola zvědavě nakrčila čelo: „To je jako co?"

 

„No přece zábava. Parket. Posledně lilo, ale tentokrát to klapne. Musíte dorazit, bude sranda."

 

„Člověče, do soboty se toho může stát." To byla pravda. Ale už jsem se začínal těšit. Bylo načase se trochu odreagovat od všech těch vážných, až depresivních věcí, spojených s vilou Dianou. Zatoužil jsem po normálních a nevinných prázdninových aktivitách. Což slídění v zatuchlých sklepeních jistě nebylo.

 

„Výmluvy neberu. Čekám vás tam, jasný?" Kuba sršel energií. Docela jsem mu záviděl. Když jsem kouknul na věžičku, vykukující ze záplavy zeleně, zjistil jsem, že se mi tam nechce. Aspoň v téhle chvíli. Jestli existuje něco jako neblahé tušení, měl jsem ho právě teď.

 

Jakub zase naskočil na bicykl a šlápl do pedálů. Ještě jednou se ale otočil a naposledy zakřičel: „Tak v sobotu! Když nepřijdete, strašně se naštvu!"

 

„Neboj, my dorazíme!" zakřičela Viola těsně vedle mě. Málem jsem si cvrnknul do kalhot. Netušil jsem, že má tak pronikavý hlas. Šťouchnul jsem ji loktem.

 

Tentokrát už ten jazyk vyplázla.

 

„Víš ty co?" řekla mi, když jsme byli na místě. „Uvařím čaj a vypijeme si ho v altánku. Je tak pěkně, že se mi ještě nechce dovnitř. Tobě jo?"

 

„Dobrej nápad. Je to tady veselejší, co? Mám jít s tebou?"

„Ale ne, zvládnu to. I když je to takový divný, viď? Úplně prázdnej barák. Brr, strašidelný."

 

I když říkala, že to zvládne, nějak se do toho nehrnula. Místo toho se usadila na jedné z laviček v altánku a obě ruce položila na dřevěný stůl. Zdálo se, že má něco na srdci.

 

Vzdychl jsem: „Tak to vyklop. Už předtím jsem poznal, že tě něco žere. O co teda jde?"

 

Vzhlédla: „Víš, musím pořád myslet na to, co nám babička řekla. To úplně na konci. Docela šok, ne? Chudák táta, užil si svý. O to víc ho obdivuju. Víš... že se z toho nakonec dostal. Chtěla bych, abys ho poznal. Je moc fajn. Na cokoliv se ho zeptáš, dokáže o tom vyprávět. Přečetl snad milion knih. A taky jsem zvědavá na tvýho tátu. Myslíš, že to někdy klapne?"

 

„To netuším. Bylo by to fajn, to jo. Jenže tohle je jenom na nich. A řekl bych, že víc bude záležet na Robertovi, protože táta by do toho šel, na to můžu vzít jed."

 

Usmála se na mě a pak vytáhla tu druhou věc, která jí vrtala hlavou: „Celou dobu jsem měla za to, že Kateřina umřela. Ani nevím proč."

 

To se dalo pochopit. Taky mě to zaskočilo. Popravdě jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Pokud byla pravda, co nám babička včera prozradila, teorie s Kateřininým duchem by dostala vážné trhliny.

 

Jako by se znovu vrátil včerejší večer a já v duchu znovu slyšel babiččin hlas...

 

 

***

 

 

„Tatínek mě tedy přesvědčil, abych odjela znovu do Vídně. Tentokrát už s oběma chlapci. Robert byl tak slaboučký, měla jsem z té dlouhé cesty obavu. Otec si to ale nenechal rozmluvit. Prý Kateřina nesmí mít dítě nablízku, aby se od něho rychleji odpoutala. To dávalo smysl. Nechala jsem se zlomit, jako obvykle. Ve vile Dianě vládlo velké napětí. Jako před bouří, když je ve vzduchu cítit elektřina.

 

Tatínek už zařídil odvoz, pohodlnou limuzínu se šoférem. Asi abych se nemohla vymlouvat na nepohodlí. Tak jsme tedy odjeli. Já a můj syn Karel, miminko a chůva, která mi s ním měla pomáhat.

 

A já už nikdy neviděla ani svou sestru, ani manžela.

 

Když mi po čase přišel do Vídně dopis, že spolu Kateřina s Filipem utekli z domu, zhroutila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že ta noční můra, ve které jsem žila, nejenže neskončila, ale ještě se vystupňovala až na samou hranici snesitelnosti. Teď jsem ale měla odpovědnost za dvě děti, musela jsem tedy zatnout zuby a žít dál. Už nebyl důvod zůstávat na krku příbuzným.

 

Byl to divný život. Nebyla jsem ani rozvedená, ani vdova. Doktor Vágner tehdy zfalšoval lékařskou zprávu o porodu a na jejím základě vznikl i falešný rodný list. Pro celý svět jsem teď byla Robertovou matkou. Jen opravdu malá hrstka lidí věděla, jak to bylo doopravdy. Otec si navíc obstaral jakousi právnickou listinu, která ho pověřovala poručnictvím. Vzal si do hlavy, že je to dítě zatíženo matčiným hříchem a potřebuje proto zvláštní zacházení. Jako by z něj chtěl vyhnat ďábla.

 

Byla jsem tedy Robertovou matkou vlastně jen na papíře. Otec nepřipustil, abych mu mluvila do výchovy. V té době se u něho už nejspíš rozvinula nějaká psychická porucha, která definitivně pokřivila jeho už tak dost despotický charakter. To jsem tehdy samozřejmě netušila. Svého Karla jsem dokázala udržet z dosahu otcovy tyranie. Ale Robert... byl jeho. Já vím, že pro to není omluva. Měla jsem oba chlapce vzít a utéct s nimi pryč, ale kam bych šla? V Německu i Rakousku už to v té době vřelo. Válka byla na spadnutí.

 

Nejhorší na tom všem bylo, že Robert trpěl nejen otcovou přísnou výchovou, ale i nejrůznějším utlačováním a posměšky od svých vrstevníků. Vždyť víte, jak dokáží být děti kruté. Robert byl křehký, tichý chlapec. Nedokázal se bránit. To v něm vypěstoval jeho dědeček. Každičký záchvěv vzdoru udusil hned v zárodku.

 

Co se mu ale nepodařilo zahubit, byl jeho talent. Ten hoch nádherně kreslil. Když byl větší, trávil celé dny venku a nebylo se co divit. V tomto domě příliš štěstí nepoznal.

 

Že to celé vyústilo v tu nešťastnou nehodu v Rokli, už asi víte. Myslím, že tvůj otec, Martine, v tom okamžiku definitivně dospěl. Naneštěstí pro oba bratry příliš pozdě."

 

 

***

 

 

Babička nám toho včera večer prozradila ještě mnohem, mnohem víc. Muselo ji to tížit celou spoustu let. Když tehdy její muž utekl s Kateřinou, nenechali po sobě žádnou stopu. Nenapsal své ženě ani dopis na rozloučenou. Ani slovo vysvětlení. A Kateřina? Jen tak opustila svoje dítě. Nebojovala o něj, vzdala se ho. Oba se zachovali naprosto nepochopitelně. Do dneška ani nikdo netušil, jestli jsou ještě naživu a pokud zemřeli, kde jsou pohřbení.

 

Babička tedy zůstala vdaná za Filipa, kterého už nikdy nespatřila. Jistě by asi šlo prohlásit ho za mrtvého, ale k tomu se neodhodlala. Ani po pradědečkově smrti. Mohla se znovu vdát, být zase šťastná. Ale neudělala to. Možná to bylo z její strany něco jako pokání.

 

Ne že by neměla nápadníky. A ani bychom nemuseli chodit příliš daleko. Oskar Vágner byl do Evelíny zamilovaný snad odjakživa. A ona ho měla taky ráda. Jako dobrého přítele, důvěrníka, nic víc. I on zůstal sám. Celý život doufal, že si to jeho láska rozmyslí. Taky dost psycho, dle mého názoru.

 

Bylo mi jasné, co Viole od včerejška vrtá hlavou. Příběh nevlastních bratrů. Viola o tom zarytě mlčela, ale honilo se jí to hlavou. I já o tom přemýšlel. Můj táta byl rošťák, ale podle mého názoru v tom jeho chování nebyla žádná nenávist. Jen obyčejná klukovina. A nebýt Robertovo myšlení pokřivené pradědečkovou výchovou, oplatil by mu to jednoduše stejnou mincí a bylo by vymalováno. Jenže on byl vychovaný k pohrdání sebou samým. Co mohl tedy čekat od ostatních?

 

Namouduši, kdyby nebyl pradědeček dávno po smrti, šel bych ho vlastnoručně zaškrtit.

 

A byla tu ještě další věc: Kateřina utekla z domu. Takže pokud někde bloudí její duch, vila Diana to být nemůže. Vysvětlení Violiných podivných stavů může být tedy daleko prozaičtější. Jednoduše řečeno, sestřenka má strach, že blázní. Celkem logický závěr. Až na to, že mi tady pořád něco nehraje. Musel bych být v tom případě totiž blázen taky.

 

A co se týká vzájemného vztahu Karla a Roberta, troufnul jsem si s babičkou nesouhlasit. Na rozdíl od ní jsem si totiž myslel, že na dobrou věc není pozdě nikdy.