Babiččin dům - Kapitola 33

Připomněl jsem si Ričiho a garážová vrata, která ho taky tak záhadně uvěznila uvnitř. Tehdy jsem to smetl ze stolu s tím, že to musela udělat Viola. Jenže teď je sestřenka tady se mnou. Že by měl obyčejný průvan takovou sílu? Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Padací dvířka byla těžká a krom toho po vyklopení skoro ležela. Musela by to být opravdová vichřice, aby je dokázala podebrat a překlopit. Kdepak, vůbec se mi to nezdálo.

 

Už notnou chvíli jsem se pokoušel tím poklopem hnout. Marně. Jako by si na něm ustlal unavený slon. Do očí mi stékaly pramínky potu a štípaly jak čert. Už mi nezbývala žádná síla. S pocitem marnosti jsem usedl na schod a vyhýbal se pohledu na Violu. Z našich svíček zbývaly špačky a všechny ostatní jsme nechali dole v kapli. Moc se mi tam zpátky nechtělo. A dost jsem pochyboval, že by na tom Viola byla jinak. Ještě míň jsem ale toužil zůstat tady potmě. Namísto toho, abych pro svíčky doběhl teď hned, jsem to ale zbaběle odložil. Pár minut to ještě vydržíme.

 

Nebylo mi do řeči a Viole očividně taky ne. Když jsem se pachtil s poklopem, stála mi tak těsně za zády, že jsem cítil na krku její dech. I nyní zujala místo vedle mě. Dokonce mi chvíli úzkostlivě svírala předloktí. Pravděpodobně si to ani neuvědomovala. Když už ten tlak začínal být neúnosný, jemně jsem se jí vykroutil. Brzy mě bude zdobit další výstavní podlitina ala Viola. Začínal jsem si na to pomalu zvykat.

 

Ticho přerušoval jen monotónní zvuk kapek, padajících ze stropu a náš dech. Začínalo mi to pomalu, ale jistě lézt na mozek. Potřeboval jsem to ticho nějak utnout, jinak bych se jím snad zalknul.

 

„Violo, jakej je vlastně tvůj táta?"

 

Zdálo se, že ji ta otázka nepřekvapila. Možná na ni už dlouho čekala. Když promluvila, neviděl jsem jí do obličeje, ale z jejího hlasu jsem cítil úsměv. Napětí trochu opadlo.

 

„Jakej je? Na to, co jsme se dozvěděli o jeho dětství, z toho nevyvázl zas tak špatně, jak by se dalo čekat. Nestal se z něj žádnej psychopat, ani netrpí nekontrolovatelnejma tikama, aby sis nemyslel. Je dost samotář, možná trochu podivín, ale jinak ten nejlaskavější člověk, jakýho znám."

 

„Vážně? Víš, mně se pořád nějak nedaří srovnat se s tím, že ten Robert z vyprávění je vlastně tvůj táta. Nic ve zlým, ale jeden by řek, že se ani nikdy neožení."

 

„Taky by se asi neoženil, nebejt mamky. Ta mu prostě nedala na vybranou. Nejdřív mu zachránila život a potom ho pomaloučku vytáhla z těch strašných depresí, který ho pořád užíraly. O tomhle se u nás teda moc nemluví, ale nejsem hloupá. No a svatba už byla jen třešinka na dortu. Mamka si tátu doslova vypiplala. A udělala dobře, fakt. Jinýho bych nechtěla."

 

To mě zajímalo. Podobné příběhy moc často happyendem nekončí.

 

„Říkáš, že mu zachránila život?"

 

„Jo, když ležel po amputaci ve špitále, podřezal si žíly střepem z rozbitý sklenice. Mamka měla zrovna noční. Dělala tenkrát sestřičku, víš? Právě ona ho objevila. Nikdo nepředpokládal, že se zrovna tu noc něco takovýho stane. Bylo to pár minut, co se vrátila z pravidelný obchůzky po oddělení. Jenže vyrazila znova. Do dneška sama nechápe, co ji to popadlo. Asi předtucha. Jako by nějakým šestým smyslem vycítila, že něco visí ve vzduchu. Každopádně přišla právě včas. Taťka ještě ani neztratil moc krve... Měl bejt narvanej lékama na uklidnění a na spaní a proti bolesti a kdoví čím ještě. Jenže si je nevzal. Vyplivnul je do čaje. Plánoval to. Chápeš?"

 

Představil jsem si Violinu matku jako anděla strážného, kterého seslalo Robertovi samotné nebe. Nejspíš jako malou kompenzaci neutěšeného mládí.

 

„Nemysli si, že se pak do sebe hned zamilovali a pohádky byl konec," pokračovala Viola. „Trvalo to ještě pěkných pár let. Mamka musela mít nervy ze železa. Táta zuřil, že mu překazila plány. Nenáviděl celej svět. Mamku ze všeho nejvíc. Užila si s ním, chudák, slušný peklíčko. Ale nevzdala to. Pomalu si k němu našla cestu i přes ten jeho odpor. Byl to běh na dlouhou trať, ale nakonec se to podařilo. Tak vlastně objevila svoje nadání. Když se s tátou vzali, vystudovala při zaměstnání vejšku. Je z ní psycholožka, a dost dobrá. Taťka nakonec taky dostudoval. Jen ne medinu, ale historii. Přednáší na univerzitě."

 

Z Violina hlasu zněla pýcha. Nedivil jsem se jí. Oba její rodiče byli podivuhodní lidé. Přišlo mi líto, že jsem byl o takové příbuzné ochuzený. Ale možná se to teď změní. Prvním krokem bylo moje přátelství s Violou. Ještě před týdnem by mě to ve snu nenapadlo. Kde je psáno, že to takhle dobře nedopadne i mezi našimi táty? Hned se mi zvedla nálada.

 

Pak jsem si ale vzpomněl, kdeže to vlastně jsme a to mě vrátilo zpátky na pevnou zem. Aby se tohle všechno mohlo zrealizovat, budeme se odtud muset nejdřív dostat.

 

Tak jsme seděli bok po boku nahoře na schodech a natahovali uši. Při sebemenší známce něčí přítomnosti v domě jsme si plánovali vyřvat plíce. Viola prohlásila, že dokáže v případě nutnosti vyprodukovat výkřik, konkurující svou intenzitou zvuku zábleskového granátu. Chtěla mi to zkusmo předvést, ale zabránil jsem jí v tom s tím, že možná budu své uši ještě potřebovat. Neměl jsem důvod jí nevěřit. Nebyla to žádná lhářka. A upřímně řečeno, už jsem byl ochotný věřit téměř všemu.

 

Několikrát jsem zkusil pohnout poklopem, pamětliv toho, co se událo po marných pokusech otevřít dekl z druhé strany. Co kdyby to najednou zase zázračně šlo a já tu šanci planým lelkováním promrhal? Uvědomoval jsem si, že to je naprostá pitomost, ale co... nikomu to vyprávět nebudu. A když Viola ano, budu dělat mrtvého brouka.

 

Kouknul jsem na sestřenku. Kolena, přitažená až k bradě objímala oběma rukama a hlavu měla položenou na nich. Jestli má zavřené oči, nebylo vidět, ale jelikož se nehýbala, usoudil jsem, že nejspíš dřímá. Nechal jsem ji. Dokud je aspoň jeden z nás při smyslech, je to v pohodě. A já bych v takové situaci rozhodně neusnul. O tom jsem byl pevně přesvědčený.

 

***

 

Když jsem se po nějaké době probral, měl jsem vykroucenou hlavu opřenou o mokrou zeď a bolavý krk. Pár zmatených minut jsem se nemohl rozpomenout, kde to vlastně jsem. Svíčky dávno dohořely a všude kolem teď byla tma, že by se dala krájet. Připadal jsem si jako v hrobě. Proklínal jsem sám sebe za tu trestuhodnou liknavost ohledně světla. To mi ovšem bylo na dvě věci.

 

Odněkud z temnoty pode mnou se ozývaly podivné zvuky. Napadlo mě, že je tu s námi nějaké zvíře, které se předtím kdesi skrývalo a nyní, zahaleno neprodyšným, černým závojem, šramotí po sklepení. Co by asi tak mohlo přebývat na takovém místě? Napadly mě samozřejmě krysy, nejodpornější zvířata na světě, ale ty přece nejsou tak hloupé, aby zůstávaly někde, kde není co žrát. I když… teď už vlastně je. Zrychlil se mi tep jen při tom pomyšlení.

 

Začal jsem roztřeseně šátrat po kapsách, v kterých jsem přinesl do sklepa svíčky i zápalky. Měl jsem sice za to, že jsem je předtím vyndal všechny, ale zázraky se někdy dějí, ne? A i když zadní kapsy riflí byly beznadějně prázdné, v jedné z těch předních jsem skutečně objevil jednu zapomenutou svíčku i se sirkami, které jsem tam musel strčit hned potom, co jsem je prve dole použil. Úplně mi to vypadlo z hlavy. Zapalovali jsme pak s Violou jednu svíčku od druhé, abychom neplýtvali zápalkami. Hurá!

 

Hned, jak jsem poprvé škrtl, došlo mi, že tady něco nehraje. Navlhlá sirka prskavě vzplanula a potom zhasla. Ale i takový kratičký záblesk stačil na to, abych si uvědomil, že místo vedle mě je prázdné.

 

Viola zmizela.

 

Začal jsem horečně škrtat jednu sirku za druhou, než jsem se vzpamatoval natolik, abych se dokázal trochu zklidnit. Za pět minut dvanáct. V krabičce se krčily poslední tři sirky.

 

Už jsem v té naprosté temnotě nehodlal strávit ani vteřinu. Následující dvě zápalky jsem použil rozvážně, opatrně a pečlivě... tak, aby měly čas se opravdu rozhořet. Dokonce jsem na ně chvíli dýchal, abych je tím kapku vysušil.

 

Zadařilo se na poslední, třetí pokus. Mezitím jsem se stačil orosit studeným potem a počastovat se v duchu všemi nadávkami, které se mi vybavily. A že některé z nich stály fakt za to.

 

Počkal jsem, až plamínek zesílí natolik, aby dokázal zažehnout knot, který jsem pro tu příležitost srovnal, aby nebyl polehlý a oheň k němu získal snadnější přístup. Nikdy bych si nepomyslel, že obyčejné zapalování svíčky může být tak dobrodružné.

 

Když se plamínek rozhořel, temnota ustoupila do pozadí a já se hned cítil o něco lépe. Až na to, že jsem postrádal Violu a taky únikovou cestu. Jelikož jsem ale nepředpokládal, že by sestřenka v době mojí dřímoty jen tak lážo plážo otevřela padací dveře a následně mě tu zas uvěznila, čekal mě opětovný sestup do sklepa. Nebylo tu moc míst, kde by se mohla Viola schovat, pokud tedy právě tohle udělala. Řekl bych dokonce, že prakticky pouze jedno: ten oltář s nařaseným ubrusem.

 

Se svíčkou v natažené ruce jsem opatrně postupoval do nitra místnosti. Každý krok odloupl plátek tmy a postupně odhaloval její tajemství. Pomaloučku jsem se blížil ke zdroji neurčitých sluchových vjemů. Oči už si zvykly na pološero a zároveň s touto skutečností jsem rozeznal i původce oněch zvuků.

 

Asi tak půl metru od oltáře klečela Viola. Byla ke mně zády, hlavu sehnutou k zemi a cosi tam horečně kutila. Že je tma jak v ranci, jí očividně žíly netrhalo.

 

„Violo!" zavolal jsem na ni polohlasem. Sám jsem nechápal, proč jsem pociťoval potřebu tlumit hlas. Byla to jedna z těch iracionálních věcí, které člověk udělá zcela automaticky, aniž by nad nimi nějak přemýšlel. Možná jsem jen nechtěl, aby se lekla. Viola na to nereagovala a pokračovala ve své činnosti, kterou jsem doposud neidentifikoval. Postupoval jsem tedy blíž. V mezích možností obezřetně.

 

Asi mě opravdu neslyšela. Zdála se totiž naprosto pohlcená tím, co právě dělala. Klečela na zemi, kolem ní se povalovaly dlažební kameny, které musela uvolnit ze země. Už jsem taky viděl, jaký nástroj si k tomu vzala na pomoc. Ten velký nůž, na kterém byly stopy staré krve, ležel vedle ní a hnědavé skvrny nyní zakrývala lepkavá, vlhká hlína, která ulpěla na čepeli.

 

Viola odkryla kus holé země před oltářem a nyní v ní vyhrabávala díru. Zdála se být tou činností úplně posedlá, přihlédneme-li k tomu, že jí předtím nevadila naprostá tma a nyní moje přítomnost. Jako bych tu vůbec nebyl. Nereagovala ani na moje slova. Neustále hrabala rukama v zemi a když jsem se podíval lépe, zděsil jsem se: nehty na rukou měla ulámané a z prstů jí kapala krev. Nejspíš si to ani neuvědomovala.

 

Nakonec jsem to nevydržel, popadl ji za rameno a pokusil se otočit ji k sobě. Nebylo to vůbec snadné. Musela vyvinout značnou protisílu, což znamenalo, že to musela očekávat. Pustil jsem ji. Teprve potom pomalu, až nepřirozeně pomalu ke mně otočila hlavu.

 

Když se pak na mě konečně podívala, ucouvl jsem bezděčně o tři kroky dozadu, abych dostal její oči z dosahu světla svíčky. Nemohl jsem se dívat na ten horečnatý lesk, který nezvěstoval nic dobrého.

 

Zelená barva těch očí mi taky na klidu nepřidala.

 

Už jsem se kdysi ocitl tváří v tvář Viole, když zrovna Violou nebyla. Dopadlo to celkem neslavně. Jenže se to stalo venku, kde byla spousta únikových cest. Tento sklep takové možnosti zdaleka neskýtal. Pokud by si Kateřina usmyslela, že křížím její plány, či jí jen prostě lezu na nervy, asi bych měl velký problém. Přemýšlel jsem, jak se zachovat, abych z toho vyvázl pokud možno bez újmy na zdraví. Do toho se mi motala nesmyslná otázka, jestli mají duchové nervy. Nakonec jsem se přiklonil k osvědčené variantě mrtvého brouka. Viola se přece jednou musí probrat.

 

Krůček po krůčku jsem se vzdaloval od přízračné sestřenky, která ze mě nespouštěla oči pratety Kateřiny. Pomalu se ztrácela ve tmě, ale stále tu bylo reálné nebezpečí, že po mně vystartuje. Bylo to asi tak padesát na padesát.

 

Když už se z ní stal pouhý matný obrys, odvrátila ode mě obličej. Poznal jsem to podle toho, že se opět ozvaly povědomé, hrabavé zvuky. Teď už jsem je dokázal zařadit. Tím se ovšem nestaly o nic příjemnějšími. Bylo to, jako kdyby holýma rukama vyhrabávala hrob. Pro koho asi?

 

Zůstal jsem stát v bezpečné vzdálenosti a netušil, co bych měl podniknout. Po zápěstí mi stékal horký vosk, ale já to nevnímal. Violino tělo bylo právě zneužíváno k velice podivným účelům a já se nezmohl dočista na nic. Sakra, přece nejsem až takový zbabělec!

 

Rozhodl jsem se, že ji zkusím probudit, než si ty ruce nadobro zmrzačí. Hlavou mi přitom prolétla vzpomínka na jeden sci-fi film, tuším že to mělo cosi společného s mimozemskými zloději těl. To, co ovládalo Violu, ale nebyl ufoun. Bylo to něco daleko horšího, protože to postrádalo racionální vysvětlení. Prostě to tu bylo a zjevně to sledovalo nějaké své zájmy, jejichž smysl nám zůstával utajen.

 

Konečně jsem se rozhodl. Rázným krokem jsem vykročil směrem k Viole, pevně odhodlaný z ní její babičku Kateřinu vytřepat. Byla ve mně ale hodně malá dušička. Jinou možnost jsem ovšem neviděl. Všechno bylo lepší, než tady být zavřený s něčím takovým.

 

Třásla se mi ruka a plamen svíčky se klepal s ní. Po klenutém stropě sklepení tancovaly dlouhé stíny a já už z dálky viděl, že se něco změnilo. Viola už neklečela na zemi mezi rozházenou dlažbou. Nyní stála vzpřímeně. Zády k oltáři, čelem ke mně. Znepokojivého pohledu zelených očí jsem byl naštěstí ušetřen. Nedívala se na mě. Skláněla hlavu k něčemu, co svírala v rukou a co prozatím nebylo v mých silách identifikovat. Udělal jsem ještě několik kroků a posvítil si na to.

 

Ten záhadný předmět, který moje sestřenka držela jako nějakou svátost, mi v následujícím okamžiku přivodil nepříjemné zamrazení v zádech. Vypadal totiž dočista jako lebka. O tom, že by mohla být lidská, jsem raději vůbec neuvažoval.

 

 

 

 

***