Babiččin dům - Kapitola 35

Nevím, jak Violu, ale mě toto sdělení dost překvapilo. Vlastně by se dalo říct, že jsem zalapal po dechu. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Babičku podle jejího ohromeného výrazu také ne. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak vykolejenou.

 

Doktor se odmlčel a nejspíš čekal, až babička jeho sdělení trochu vstřebá. Nespouštěla z něj oči, v kterých se ještě stále odrážel ohromený úžas.

 

Když konečně promluvila, měla hlas řezavý jako ledový střechýl: „To je nehorázný nesmysl, Oskare. Jak můžeš říkat takové věci? To se ani trochu nestydíš?"

 

„Stydím, Evelíno. Z celého srdce se stydím, že už jsem ti to neřekl dávno. Kvůli přísaze, vynucené vyšinutým starcem... Teď ti ale říkám pravdu. Přece si nemyslíš, že bych v takové věci mohl lhát?"

 

„Opravdu nemohl? Jestli je to pravda a ti dva spolu nikam neutekli, lžeš mi celý život, Oskare! Proč bych ti měla věřit teď?"

 

„Nemusíš, jestli nechceš. Jen mi dovol zbavit se konečně toho závaží, které už sebou vláčím bezmála půl století."

 

Babička zavřela oči. Na chvilku jsem dostal strach, že se jí udělalo špatně. Než jsem ale stačil cokoli udělat, zvolna zavrtěla hlavou a pak znovu pohlédla na doktora.

 

„Jestli je to pravda, jestli je Filip opravdu tam dole... Mám tomu rozumět tak, že ho někdo zabil? Že se v tomhle domě stala vražda? Ale proč? Co se tedy vlastně stalo s mojí sestrou? Nerozumím tomu. Všechno to dává daleko menší smysl, než ta verze o útěku. Vysvětli mi to tedy. To mi dlužíš, Oskare. To mi sakra dlužíš!"

 

„Já vím," řekl prostě a jak jsem ho tak pozoroval, začalo mi připadat, že už se nemůže dočkat, až se o tu tíhu s někým rozdělí. Pohlédl na mě a vzápětí na Violu.

 

„Děti…" začal, ale babička ho přerušila. Bylo jí jasné, co nám chce říct.

 

„Děti tu zůstanou, Oskare. Těch polopravd a mlžení už bylo dost. Já k nim byla upřímná a totéž si zaslouží od tebe. Všechno, co se týká rodiny, je i jejich věc. Tajemstvím je konec. Nepřinesla nikomu vůbec nic dobrého."

 

Zdálo se, že se babička pomalu dostává opět do formy. Byl jsem rád, protože takovou jsem ji poznal a takovou jsem ji měl rád. Pevnou a odhodlanou. Pokud byla připravená ona, my byli taky. Krom toho jsem pochyboval, že by nás po nálezu kostry a následném zjištění, že je dědečkova, ještě něco dokázalo tak šokovat.

 

Vyprávění doktora Vágnera netrvalo dlouho, bylo ale svým způsobem dost zásadní. Dalo by se říci, že většina zbývajících kamínků zapadla na své místo v mozaice dosud nevysvětleného.

 

***

 

Už z dřívějška jsme věděli, že byl mladý Oskar u Robertova porodu. Doprovázel tehdy svého otce, který chtěl na syna před svým odchodem na penzi postupně převést lékařskou praxi. Mladý Oskar se pod otcovým dohledem pomalu seznamoval s radostmi i strastmi svého budoucího povolání. Takový rodinný lékař, to je skoro něco jako kněz. O svých ovečkách ví mnohdy více, než by se mohlo zdát. Většinou se ho nikdo neptá, je-li mu to vůbec milé.

 

Té bouřlivé noci, kdy přišel na svět maličký Robert, se stalo pár věcí, které by samy o sobě dokázaly nezkušeného mladíka totálně rozhodit. Jednou z nich bylo zjištění, že mladou rodičku drží otec pod zámkem ve stísněné podkrovní místnosti, jejíž atmosféra připomínala spíš vězeňskou celu. Než se starý Vinš konečně rozhodl poslat pro pomoc, ztratila Kateřina spoustu krve. Dítě se mělo narodit teprve za několik týdnů, předčasný porod nikdo nečekal a nářek ubohé dívky příliš dlouho zanikal v burácení hromů. Vše, co mohli lékaři po svém příchodu udělat, bylo poporodní ošetření novorozence a konstatování úmrtí mladé matky.

 

„Celé ty roky si říkám, jestli by to všechno dopadlo jinak, kdybychom tenkrát přišli dřív," pronesl zadumaně doktor Vágner. „Otec tvrdil, že by byla Kateřina stejně nepřežila. Byla slabá a ztratila vůli žít. Ale kdo to může s jistotou tvrdit?"

 

„Slyšela jsem ji křičet," zašeptala babička a po bledých tvářích jí přitom stékaly slzy. „Já ji tehdy slyšela. Nic jsem neudělala. Nic!"

 

„Cos mohla dělat? Jí už nebylo pomoci."

 

„Mohla jsem jí říct, že ji mám ráda, že..." babiččin hlas se zlomil. Nikdo z nás ani nedutal. Doktor pohladil babičku po hřbetu ruky. Vytrhla mu ji, aniž by na něj pohlédla. Povzdychl si.

 

„Nemohla jsi tušit, že umírá," řekl tichým hlasem. Hněvivě na něho pohlédla: „Ne, Oskare! Měla jsem to poznat. Byla to moje sestra. Seděla jsem tam a litovala se, zatímco ona..."

 

 

V tu chvíli babička poprvé vypadala na svůj věk. Jako by po sobě každá z těch slzí zanechala jednu novou vrásku. Rozhostilo se nepříjemné ticho, přerušované jen babiččinými vzlyky. Všiml jsem si, že Viola už taky popotahuje. Musel jsem něco říct. Jinak bych se z toho snad dočista zbláznil.

 

„Co teda bylo dál?" zeptal jsem se doktora. Podíval se na mě a já viděl, že má za skly brýlí taky orosené oči. Zdálo se, že úplně zapomněl, že tam jsme s Violou taky, protože na mě koukal jako na cizího. Pak se ale vzpamatoval a ta divná chvíle pominula. I babička se trochu sebrala.

 

„Novorozeně bylo zdravé a navzdory svému brzkému příchodu se mělo k světu. Starý pán ho předal do péče zkušené a diskrétní chůvy, která už žila nějakou dobu v domě a měla pomáhat Evelíně s oběma chlapci. Aspoň ty první týdny. No a druhý den všichni odjeli do Vídně. Přesně podle plánu. To už přece víte."

 

„Takže Kateřina umřela a pradědeček si jel dál s klidem po tý svý pečlivě narýsovaný lajně? Jako by nic? Jeho dcera byla mrtvá a on na sobě nedal vůbec nic najevo? Musel být ještě chladnokrevnější, než jsem si myslela. A proč muselo tak malinký miminko cestovat takovou dálku?" Viola kroutila nechápavě hlavou.

 

Babička se na ni podívala a smutně se pousmála: „Tak to bylo naplánováno. Na otci jsem opravdu nic nepoznala. Byl sice rozrušený, to ano... ale to bylo pochopitelné, po tak dramatické noci. Že by mi ale zatajil takovou věc... ani teď se mi tomu nechce věřit."

 

Babička se na chvíli odmlčela a nejspíš v duchu bloudila krajinou, plnou bolavých vzpomínek. Pak se vysmrkala a navázala na další z Violiných otázek: „Ano, všechno probíhalo přesně podle plánu. Ta cesta zase nebyla tak dlouhá a měli jsme veškeré pohodlí. Chlapeček celou dobu spal a mě otec přesvědčil, že to tak zkrátka musí být. Stejně bych neměla sílu vzdorovat. A kdyby ano, i s tím by si otec poradil. Vždycky to dokázal. Myslel na všechno."

 

 

„Na všechno ne, Evelíno," zavrtěl doktor hlavou. „Nenapadlo ho, že se Filip vrátí nečekaně domů. Ano," dodal při pohledu na babiččin udivený výraz. „Měl sice podle harmonogramu dorazit z obchodní cesty až někdy koncem měsíce, jenže jednání se uspíšilo a on dorazil do Svatbína v ten samý den, co se narodil malý Robert."

 

„Noc, co umřela Kateřina,” dodal jsem trochu prostoduše. Ale bylo mi to jedno. Došlo mi, že v tom momentě seděla jeho žena u fontány, brečela pro svou sestru a neměla tušení o Filipově nečekaném návratu.

 

Pohlédla mi do očí a já poznal, že ji napadlo úplně to samé. Náhoda je někdy pěkně škodolibá potvora. Doktor se tvářil, jako bych neřekl ani popel. Bylo ale možné, že jen nechtěl ztratit nit, když už se tak pěkně rozpovídal.

 

„Služebnictvo dostalo pod jakousi víceméně věrohodnou záminkou dva dny placeného volna. V okamžiku byl dům prázdný. To víte, něco takového nebylo vůbec běžné a všichni se báli, aby si to jejich zaměstnavatel zase nerozmyslel.

 

Starý pán neochvějně trval na tom, že je to úmrtí nutné zakamuflovat. Nikdo se nesměl dozvědět, co se stalo. Hlavně ty ne, Evelíno. Už dávno bylo jasné, že bys tu hru svého otce dál nehrála. Celý svět by se to dozvěděl. Rodina by přišla o svou pověst bohabojných křesťanů. Tvá sestra by dostala nálepku poběhlice, Filip slabocha a malý Robert by byl jednou provždy parchantem. Alespoň podle Leopolda.“

 

„Máš pravdu, Oskare, že bych svého otce neposlechla. Není nic ubíjejícího, než život ve lži. Co záleží na jedovatých řečech cizích lidí? Nikdy bych nesouhlasila se zatajováním Kateřininy smrti. Ať už se dopustila čehokoliv, zasloužila si, aby po ní její blízcí truchlili a oplakávali ji. A Robert se mohl dozvědět pravdu o své skutečné mamince. Jak ráda bych mu o ní byla vyprávěla. Všechno by bylo jinak, úplně všechno.“

 

„Já vím, Evelíno. A věděl to i Leopold, proto vymyslel ten šílený plán. Můj otec s tím samozřejmě zásadně nesouhlasil. Nehodlal se dopustit ničeho nezákonného. Ale starý pán ho nakonec přesvědčil. Jaké použil argumenty, nemám tušení. Dlouho spolu tenkrát diskutovali za zavřenými dveřmi pracovny. Trvalo to spoustu hodin. Čekal jsem mezitím na otce v hale.

 

Byl jsem první, kdo se setkal s Filipem po jeho návratu. Samozřejmě mu bylo divné, že je dům tak tichý a liduprázdný. Já byl unavený po té hrozné noci, podrážděný a ... ano, měl jsem na Filipa vztek. Nejenže dostal všechno, po čem já marně toužil, a nevážil si toho, ale na tom neštěstí, kterého jsem byl svědkem, měl obrovský podíl viny. Všechnu svou hořkost jsem na něho vychrlil. Použil jsem tehdy hodně silná slova. Mluvilo ze mě zoufalství, únava a... vztek. Byl jsem mladý a plný emocí. Tím se v žádném případě nechci omlouvat, to ne. Nepřemýšlel jsem o důsledcích svých slov, potřeboval jsem prostě ty pocity dostat ven. Možná jsem trochu čekal, že se na mě za ty hrubosti vrhne. Kdyby to udělal, asi bychom se tam v tom tichém domě, kam právě zavítala smrt, porvali jako koně. Ale on se nechtěl prát se mnou. Žalem a vzteky téměř nepříčetný vrazil do pracovny a myslím, že by byl svému tchánovi ublížil, kdyby se nám ho spojenými silami nepodařilo zpacifikovat. Otec mu potom vpíchnul něco na uklidnění.

 

Pan Leopold prohlásil něco v tom smyslu, že je jeho zeť mladý a zbrklý a že ví o místě, na kterém mu ta jeho hlava brzy zchladne.

 

Nikdy jsem v tom jeho sklepě nebyl, ale věděl jsem, že tam starý pán tráví spoustu času. Zvláštní rozmar, ale v jiných rodinách se děly ještě daleko bláznivější věci. Rodinný lékař tehdy vyslechl a viděl hodně, to vám tedy povím. Rozjímání ve sklepě patřilo ještě k tomu normálnějšímu.

 

Starý pán s oblibou říkal, že je to nejlepší místo k urovnání myšlenek. Filipovi prý to také pomůže. Až se trochu prospí, bude určitě přístupnější rozumným argumentům. Jistě, argumenty pana Leopolda byly vždycky rozumné. Netušil jsem, co to přesně obnáší, ale uznával jsem starého pána jako velkou autoritu. Těžko se mu odporovalo a já byl tehdy ještě kluk. I otec podlehl jeho naléhání, co teprve já?"

 

Připadalo mi, že se doktor Vágner snaží ospravedlnit sám před sebou. Bylo mi z toho všelijak a nejraději bych se viděl úplně někde jinde. A jak jsem tak hodil okem po Viole, byla na tom podobně. Nervózně žmoulala v rukou plátěný ubrousek, který sebrala ze stojánku uprostřed stolu a koukala do prázdna.

 

Babička to s neskrývaným rozhořčením shrnula do několika krátkých vět: „Pokud tomu tedy dobře rozumím, zavřeli jste společně Filipa do toho otcova sklepa? Ale proč zrovna tam? Copak není v tomhle domě spousta vhodnějších místností? Důstojnějších a bezpečnějších? Vždyť si tam mohl zlámat vaz, proboha!"

 

Zase jsem poznával svou babičku. Rozčilení jí zbarvilo tváře a konečně se zbavila té hrozné letargie.

 

„To je asi pravda, ale v tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Udělal jsem jen to, co se po mně žádalo. A Filipovi se nic nestalo."

 

Zapojil jsem se do toho: „Opravdu ne? Nezapomínejte, že já ten sklep znám. Ty schody taky. A fakt bych nechtěl, aby mě z nich někdo strčil dolů. Zvlášť kdybych měl v sobě nějakej dryák a byl tím pádem v limbu. Jak si vůbec můžete bejt tak jistej? Byl v pořádku, jo? A jak se tedy ocitly jeho kosti pod zemí v tý kapli?"

 

Jo, to byla dobrá otázka. Fakt mě to zajímalo. Moje fantazie vykreslila pradědečkův groteskně zdeformovaný stín, poskakující po zdech sklepení v rytmu plápolající svíčky. Ležící postava pod schody... mladý muž v bezvědomí po úderu o vyčnívající kámen. Nůž v pradědečkově ruce, připravené dokončit dílo zkázy. Br!

 

Můj výraz byl nejspíš dobře čitelný, protože mi doktor Vágner vzápětí na nezodpovězenou otázku odpověděl: „Ne, Martine. Tvůj pradědeček Filipa nezabil. Uznávám, že nepoužil zrovna ten nejjemnější způsob a Filip se z toho schodiště skutálel jak zralá hruška, ale nic mu nebylo. Otec totiž nedal jinak, než že ho musíme zkontrolovat. Ujistit se, že je v pořádku. A byl. Sice omámený sedativem, ale jinak neutrpěl žádnou újmu. Mohu to sám potvrdit, protože když se za nějakou dobu probral, slyšel jsem ho tam dole křičet. Pan Leopold byl ale skálopevně přesvědčený, že až se trochu zklidní a začne zase uvažovat střízlivě, nakonec se se vzniklou situací smíří a život půjde dál."

 

„Dál podle pradědečkova scénáře," neodpustil jsem si.

 

„Opravdu nic zlého nezamýšlel, Martine."

 

Nevěřil jsem svým vlastním uším. Doktor se toho sebestředného despoty dokonce zastává? No to snad ne! Zakroutil jsem znechuceně hlavou.

 

„Omezování osobní svobody a fyzický napadení není podle vás nic špatnýho, jo? Větší kravinu už jsem teda dlouho neslyšel.“

 

„Martine!“okřikla mě babička, ale nešlo jí to od srdce. Taky jsem se za tu drzost ani nezastyděl. Jak jsem byl rozjetý, pokračoval jsem, jako by nic neřekla: „Jestli mi chcete namluvit, že ho v tý kapli zahrabali úplně někdy jindy, ani se nemusíte namáhat. Tomu totiž fakt nevěřím.“

 

„Nechci ti nic namlouvat. Máš pravdu. Filipa jsme pohřbili v ten samý den.“

 

Doktor mi tím přiznáním vyrazil dech. Čekal bych, že bude kličkovat o trochu víc. Ale možná už to ze sebe potřeboval dostat ven. Nechtělo se mi věřit, že tenhle starý vlídný pán má cokoliv společného s úmrtím našeho dědečka. A možná dokonce s vraždou…

 

Muselo mu dojít, co se mi honí hlavou, protože se na mě smutně usmál a zakroutil hlavou: „Ne, Martine. Vím, jak to vypadá, ale bylo to jinak. Pan Leopold byl možná podivín a cholerik, ale zároveň také silně věřící člověk. Nikdy by se nedopustil vraždy. Filip byl už mrtvý, když pro něho pan Leopold po nějaké době přišel. On na něj ruku nevztáhl."

 

„Ale... co ten nůž? My ho tam dole viděli. A byla na něm krev. Ba ne, já vám nevěřím. Chcete to kvůli babičce překroutit. Klidně si můžete navymýšlet, co chcete, když už jinej svědek neexistuje. Jenže kdyby to byla normální nehoda, proč by se kolem toho tak mlžilo? S tou pobožností na mě nechoďte, takoví fanatici jsou nejhorší. Četl jsem v novinách o jednom, kterej měl taky plnou hubu boha a nakonec zamordoval celou rodinu i se psem. Prej mu to nakukal nějakej svatej hlas."

 

Všichni na mě koukali jako na zjevení. Já se ale nenechal odradit: „Proč babička nesměla vědět pravdu? Hergot, babi, řekni taky něco!"

 

Můj rozhořčený výbuch babičku paradoxně nepobouřil. Spíš bych si troufl říct, že ji vytrhl z té depresivní strnulosti. Zároveň se jí do tváří vrátilo krapet barvy. Pohlédla na doktora a v očích jí zajiskřilo: „Můj vnuk má pravdu, Oskare. Nejsem zas tak křehká, abych neunesla pravdu. Zvlášť po tom, co už se skoro půl století vláčím s hromadou lží. Tak ven s tím. Co se doopravdy stalo s mým manželem?"

 

„Filip se zabil sám, Evelíno. Podřezal si tam dole žíly."

 

„Tomu nevěřím. Na to měl život příliš rád. A i kdyby... neodešel by beze slova. Bez vysvětlení, bez omluvy. Pokud ano, asi jsem ho neznala tak dobře, jak jsem si namlouvala."

 

„Je to tak, Evelíno. Nejspíš v tu chvíli neviděl jiné východisko. Cítil velkou vinu. Ztratil smysl života."

 

„A co byl podle tebe smysl jeho života? Kariéra v otcově firmě? Já a náš syn? Či spíš Kateřina?" Babiččin hlas byl tichý, ale zoufale naléhavý. „Jak ti mohu věřit? Po všech těch letech, kdy ses tvářil jako přítel a přitom..."

 

„Nemysli si, že mi dělalo radost ti lhát. Ale já jsem přísahal tvému otci, že tě ušetřím další bolesti."

 

„Děláš si ze mě legraci, Oskare? Čím jsi mi chtěl ulevit? Tím, že budu žít s pomyšlením na zradu dvou nejmilovanějších lidí svého života? Když uvěřím tomu, že jsem jim nestála ani za vysvětlení? Tomu, že zmizeli ve světě a nechali tady to nejcennější, co měli? Mělo být tohle všechno lepší, než pravda? Já přece o jejich vztahu věděla. Ale pořád jsem je milovala. Oba. Nenávist je hrozně vyčerpávající. Vysává z člověka duši. Věděl jsi to? Nikdy jsem nebyla dost silná na nenávist. Ne, Oskare! Neměli jste právo tajit mi jejich smrt. Otce chápu, mravnost a pověst mu byly vždycky přednější, než pocity vlastních dcer, ale ty... Já myslela, že ty mě máš rád."

 

Doktor na to neodpověděl, ale bylo vidět, že se ho to velmi dotklo. Mně byly momentálně jeho pocity celkem ukradené. Něco podstatného mi totiž pořád unikalo. Už několikrát jsem to měl na jazyku, jenže pokaždé se to nějak zamluvilo.

 

Nyní se na pár okamžiků rozhostilo ticho. Bylo to jako klid před bouřkou. Nebo před dalším kolem ve slovním ringu. Mně ale ta chvilka ticha stačila na to, aby se mi konečně rozbřesklo. No jasně! Chtěl jsem se zeptat, kdy a jak vlastně pochovali nešťastnou Kateřinu. Samozřejmě také kam. Při těch pradědečkových opatřeních jsem v normální pohřeb s obřadem, knězem a hloučkem pozůstalých příliš nevěřil.

 

Na cos myslela, Kateřino, když jsi psala na obrazy ty své latinské citáty? Opravdu je smrt jenom začátek?

 

Už už jsem otvíral pusu, že se na Kateřinin hrob zeptám, jenže babička vypadala tak zničeně, že jsem si to zase rozmyslel. Však na to taky dojde a já se musím pocvičit v trpělivosti. I to je totiž občas potřeba.

 

 

 

***