Ošetřovatelka - I.

I.
        Vypadalo to, jako by se toto slunečné ráno shromáždili tři lidé u obrovské zelené kupole. Ve skutečnosti stáli u starého domu, jež byl celý porostlý břečťanem a psím vínem. Pod touto zelenou slupkou byl obrovský dům, jaký je k vidění pouze na anglickém venkově, vystavěný z šedých cihel a s okny v dřevěných rámech.
Příjezdová cesta k domu byla písčitá a lemovaná rozkvetlými keři, které však nikdo dlouho neudržoval a tak si rostly tak, jak si sami usmyslely. To samé platilo o růžích, které byly kolem celého domu a stejně jako nedaleký jasmín provoněly celé okolí.
Nikoho z těch, co stáli před vchodovými dveřmi, zanedbané okolí domu nezajímalo.
Dva muži a jedna žena stáli na kamenných schodech, které se rozpadaly.
 ,,Zatopil jsi tam, Johne?“ zeptala se jediná žena, jejíž věk před čtyřmi lety změnil první číslici na pětku. Oděná byla do letních šatů tmavě modré barvy, na nohou měla černé boty s plochou podrážkou, přezdívané baleríny a světle hnědé vlasy protkané stříbrem měla sepnuté černou, úzkou sponou na týlu. V obličeji byla vidět únava ze všeho, co se kolem ní dělo.
Muž, jež nedávno oslavil své šedesáté narozeniny, se na ženu jménem Joanna podíval. Jeho obličej byl červený a kulatý na silném opoceném krku. Přesto ale byly znát podobné rysy jako v obličeji paní Joanny, se kterou ho pojilo sourozenecké pouto.
 ,,Jako každé ráno,“ řekl a zasunul své ruce do pracovních kalhot. Když se v okolí řeklo jeho jméno, John Whitman, každému se vybavila ta nejchutnější zelenina, jakou tento šedesátiletý farmář pěstoval.
 ,,Není tam už nějak dlouho?“ zeptala se Joanna Brooksová, manželka místního automechanika.
 ,,Kdo? Oliver? Nevím,“ řekl John.
 ,,Je tam přes půl hodiny,“ ozval se třetí člověk, jež se sourozenci Johnem a Joannou venku postával. Již na první pohled to byl od těch dvou naprosto odlišný člověk. Byl to muž s blížící se čtyřicítkou. Oblečený byl do světlých džín a bílé košile pečlivě nažehlené a z lehkého materiálu. Tmavě hnědé vlasy měl dokonale upravené pomocí gelu na vlasy, v ruce držel nákladný telefon a na zápěstí mu hodiny ukazovaly luxusní hodinky.
 ,,Už jde,“ řekl John, když za dveřmi do domu uslyšel klapat boty na dřevěné podlaze a ta sem tam i zavrzala. V zápětí se dveře otevřely a z nich vyšli dva muži. První byl pětačtyřicetiletý, vysoký a urostlý muž se světlými vlasy. Podíval se na muže za sebou a kývl směrem k autu, kam odešel.
Starší muž byl pětasedmdesátiletý, vysloužilý místní lékař. Opřel se o domovní dveře a povzdechl si.
 ,,Tak co? Jak je na tom?“ ptala se Joanna.
 ,,No, není to nejlepší,“ řekl starý lékař, Oliver Morgan, a uhladil si své řídké a kompletně šedivé vlasy na temeni hlavy.
 ,,Co není nejlepší? Tak co s ní je?“ naléhal nejmladší ze všech.
 ,,Vydrž, Michaeli, všechno vám řeknu. Ta osoba tam uvnitř je sice neskutečně odolná, ale nesmíme zapomínat na to, že jí je devadesát sedm let. Stále si myslím, že by pro ní bylo nejlepší nějaké zařízení, ve kterém se o ní postarají dvacet čtyři hodin denně.“
 ,,Do teď jsme se o ní zvládli postarat,“ řekla Joanna.
 ,,Ano, to ano, ale nakrmit jí, umýt jí a nechat jí spolknout své léky není všechno. Indikovali jsme u ní velmi těžkou bronchitidu, arytmii a z krve se toho dozvíme ještě mnohem více. Zajisté ale potřebuje zdravotnický dohled a zkušenosti. Nepochybuji o jejím minerálním rozvratu, dehydrataci a pokud jste viděli někdo z vás její proleženinu na kříži a patách, tak mě určitě pochopíte.“
 ,,Máme jí dát do špitálu? S tou její demencí? Vždyť víš, že když chytne svůj záchvat, je nebezpečná. Navíc může všechno během těch svých světlých chvil prozradit a jsme všichni nahraní!“ rozčiloval se Michael.
 ,,V tom případě jí zajistěte nějakou ošetřovatelku, která tu bude bydlet a dbát o ní nonstop,“ řekl lékař.
,,A kde jí máme jako vzít? A z čeho jí platit?“ zajímalo Michaela.
 ,,No, všichni říkají, jak je Michael Elborow úžasný starosta, který pro své občany všechno zařídí. Tak se starej,“ řekl Oliver Michaelovi.
 ,,Co když se ta ošetřovatelka něco dozví?“ zeptal se John.
 ,,No, je to na vás. Buď se budete snažit jí udržet živou a v takovém stavu, aby vám něco řekla. Nebo vám neřekne nic, i kdyby to chtěla, protože to nestihne. Vážně na tom není dobře a dlouho tu být nemusí. Zastavte se u mého kluka v ordinaci, dá vám zatím léky a materiál, co budete pro ní potřebovat,“ řekl starý lékař a odcházel za svým synem a oba pak společně odjeli.
    ,,Co teď?“ podívali se oba sourozenci na Michaela.
 ,,No, ty, Joanno půjdeš nahoru. Já se pokusím sehnat nějakou ošetřovatelku. Mám známého v nemocnici, který mi dluží službičku a ty Johne, ty můžeš jít po své práci,“ řekl Michael a prohrábl si své vlasy.
 ,,Fajn. Hned jak budeš něco mít, tak zavolej.  Hlavně nezapomeň koho u sebe ta stařena nechá a jak občas mluví,“ řekl John, pak zamumlal něco co mohlo být jako pozdrav a odcházel. Na druhém schodě si dal pozor kam šlape, neboť věděl, že schod se drolí a je nebezpečný. Nastoupil do sice starého, ale za to velmi dobře pojízdného jeepu a i on odjížděl.
Joanna se jen na Michaela podívala a zmizela ve velkém zeleném domě. Michael se podíval na hodinky a pak ve svém černém Lexusu odjel.

    Michael Elborow, starosta obce Sunnyflowersvillage, přišel zpět do svého úřadu. Vyběhl schody do druhého patra, kde měl svou prostornou kancelář, před kterou pracovala jeho sekretářka Tina, která ho v tak teplý den, jakým tento rozhodně byl, chtěla potěšit svým bujným poprsím v těsných a krátkých šatech s hlubokým výstřihem.
 ,,Tino, zjistěte mi,kolik peněz z rozpočtu můžeme dát na plat ošetřovatelky,“ řekl aniž by jejímu poprsí věnoval byť jen jeden krátký pohled.
 ,,Ošetřovatelku? Pro paní Traidovou?“ zeptala se černovlasá, třicetiletá sekretářka.
 ,,Ano. A až mi to zjistíte, tak mi to přineste i s nějako dobrou zmrzlinou. Do té doby nerušit,“ řekl a zavřel se ve své kanceláři.
Chvíli brouzdal po internetu a zjišťoval něco o domácích ošetřovatelkách. Potom sáhl do kapsy, vyndal svůj chytrý telefon a v seznamu kontaktů našel jméno Robin W.
 ,,Doktor Worther,“ představil se do telefonu volaný.
 ,,Nazdar Robine, tady je Michael Elborow.“
 ,,Áh, pan starosta, klaním se,“ zasmál se Robin Worther do telefonu.
 ,,No, to je jedině dobře. Jak to jde?“
,,Ale tak znáš to Michaele, občas to je super, občas to stojí za starou bačkoru. Co u tebe? Snad nepotřebuješ mou lékařskou pomoc, když mi voláš.“
 ,,No, vlastně i jo. Sháním ošetřovatelku.“
 ,,Ošetřovatelku? Jsi nemocný?“
 ,,Já ne. Ale v mé obci žije sedmadevadesátiletá paní. Je to naše nejstarší obyvatelka a všichni jí tu máme neskutečně rádi. Jenže je nemocná a potřebujeme někoho, kdo se o ní bude nepřetržitě starat, hlavně po té zdravotní stránce.“
 ,,Aha. O léčebně pro dlouhodobě nemocné jsi nepřemýšlel?“
 ,,To v žádném případě nikdo odtud to nechce. Ona tu odjakživa žije v obrovském domě s deseti místnosti. Z toho domu snad nikdy neodjela ani na dovolenou.“
 ,,Jo, chápu. U starých lidí to tak bývá aa navíc změny snáší velmi špatně“
 ,,Přesně tak. Proto jsem se tě chtěl zeptat, jestli u tebe nepracuje někdo, komu by se to zamlouvalo.“
 ,,Já mám stop stav. Minulý týden jsem čtyři sestry propustil. Možná by některá z nich chtěla pečovat o seniora.“
 ,,No a co když bys mi poslal jejich složky. Určitě nějaké máš, ne?“
 ,,Víš, že se to nesmí?“
 ,,Nikomu to neřeknu. Je to vážně vážné.“
 ,,Ok, tak já ti je pošlu, ale ode mě to nemáš.“
 ,,Díky. Máš to u mě. Pozdravuj manželku. Čau,“ řekl Michael a čekal na email. Ten dostal během následujících deseti minut.
Na ošetřovatelku pro nejstarší obyvatelku jeho obce měl přesně stanovené nároky. Tím prvním byl cizí jazyk. Nahlédl do osobního dotazníku každé z nich a vyřadil ty, které neuměly německy. Po té mu zbyly jen dvě a když si prohlédl obě dvě fotografie, tak si byl stoprocentně jistý, že žádnou jinou nechce, než tu na kterou se právě díval.

    ,,Pane starosto, tady je ten rozpočet a tady máte zmrzlinu,“ řekla Tina, která po zaklepání vešla k Michaelovi do kanceláře.
 ,,Děkuju,“ řekl a byl donucený se na Tinu a její oděv podívat, jelikož mu obojí naservírovala na stůl s poměrně přehnaným úklonem.
 ,,Budete si přát ještě něco jiného?“
 ,,Ne, díky,“ řekl a Tina smutná z toho, že si jí její šéf, kterého se pokoušel svést od toho dne, kdy se stal starostou, vůbec nevšiml. Otevírala dveře, aby z jeho kanceláře vyšla a podívala se na něj. Očima hltal čísla na papíře a pusou hltal zmrzlinu. Tina si povzdechla a chtěla odejít.
 ,,Hezké šaty. Jsou nové?“ zeptal se Michael a Tina se celá rozzářila.
 ,,Ano, pane starosto. Děkuji, pane starosto,“ řekla a se zrudlým obličejem vycouvala z jeho kanceláře a zavřela za sebou.

          Michael svolal všechny k němu do kanceláře s tím, že je to nesmírně naléhavé. Joanna, která  sice byla manželkou automechanika nikdy nejezdila autem, ale na kole. Když však Michael zavolal, že je to nesmírně naléhavé, zburcovala svého syna Williama a ten jí přivezl. John přiběhl rovnou ze záhonů, které zaléval v montérkách, zástěře, roztřepeném slamáku a v holinách od bláta.
 ,,Pane Whitmane, prosím, zujte se,“ řekla Tina, když viděla Johnovy boty.
 ,,Hned budu zase venku, slibuju,“ říkal John.
 ,,Ne! Zujte se!“ trvala Tina na svém a John se tedy zul. Tinu ovanul zápach zpocených nohou a zalitovala, že ho donutila si holiny sundat.
     ,,O co jde?“ zeptal se John, když jako poslední vešel do kanceláře.
 ,,Našel jsem ošetřovatelku. Pojď se podívat,“ řekl mu Michael a John také nahlédl na fotografii.
 ,,No, pěkná. Taková světlá.“
 ,,No, hlavně zkušená a umí německy. Pracovala na chirurgii i interním oddělení, takže zná od všeho něco. Pokud souhlasíte, budu jí kontaktovat,“ řekl Michael a ze všech stran uslyšel souhlas. Zasedl tedy k počítači a začal psát email.