Ošetřovatelka - II.

II.

 

                      Cesta z města do Sunnyflowersvillage byla nesmírně dlouhá. Mladá blondýnka měla za sebou dvě hodiny jízdy vlakem, po které nasedla na autobus a ten ji dovezl blíže k cíli.

Její nový zaměstnavatel jí emailem ujišťoval, že na zastávce na ní někdo počká, jelikož cesta od autobusové zastávky do vesnice není nejkratší.

Všechny své věci měla v krosně a v kufru, který jí nyní pomáhal řidič vynést z autobusu. Poděkovala mu a pak se rozhlédla kolem.

Celé okolí bylo plné polí se slunečnicemi. Název vesnice byl tedy pochopitelný.

Podívala se kolik je hodin. Byla na zastávce přesně jak být měla, ale starosta obce, který ji najal, tam nebyl. Povzdechla si, posadila se na svůj kufr nacpaný věcmi k prasknutí. Seděla tam na slunci dvacet minut. Potom vstala, protřepala nohy, ve kterých jí od špatného sezení mravenčilo, nasadila krosnu na záda, popadla kufr a vydala se směrem, kam ukazovala cedule.

           Cesta byla dlouhá a slunce nepřestávalo pražit. Poprvé od doby co po čtvrthodině vyšla ze zastávky uviděla před sebou auto. Zdálky bylo malinké a červené. Když přijelo blíž, tak zas až tak maličké nebylo. Byl to starý, červenorezavý vůz podobný tomu, ve kterém jezdil Chuck v Norris v seriálu Walker Texas Ranger.

Toto auto s valníkem u drobné blondýny s velkým kufrem a batohem na zádech zastavilo.

      ,,Hej haló, slečno,“ oslovil ji řidič vozu. ,,Nejste zdravotnice?“ zeptal se jí mladý blonďatý muž zhruba ve stejném věku jako ona.

 ,,Stalo se vám něco?“ zeptala se.

 ,,Ne, ale mám jednu ošetřovatelku vyzvednout.“

 ,,Tak v tom případě trochu meškáte.“

 ,,Takže jste to vy?“

 ,,Ano, jsem to já,“ odpověděla a řidič vystoupil z auta následován svým psem, který seskočil z valníku.

 ,,Jsem William Brooks. Starosta mě pro vás posílá. Chtěl přijet sám, ale když šel k autu, tak si něco udělal s kotníkem,“ řekl a vzal jí kufry.

 ,,Aha, to je nemilé.“

 ,,Odvezu vás k němu do kanceláře, tam se ještě dobelhal,“ řekl a na valník vedle kufru dopadla i těžká krosna.

 ,,Ten pes mě chce sežrat.“

 ,,Cože? Ale kdepak, Monty by ani mouše neublížil,“ podíval se William na svého psa, který seděl u jeho nohy a neznámou ženu bedlivě sledoval. ,,Tak pojďte, nasedněte,“ řekl William a otevřel jí dveře, aby si nastoupila. Potom zapískal a pes naskočil zpět na valník.

 ,,Oh, ještě jsem se ani nepředstavila. Jsem Lauren Millerová,“ řekla blondýna a podala Willovi ruku.

 ,,Jasně, Lauren, Michael mi to říkal, ale já to jméno zapomněl. Asi se teď budeme nějakou dobu potkávat. Co takhle si tykat? Jsem Will,“ řekl a její jemnou ruku stisknul svou hrubou a obrovskou dlaní.

 ,,Tak fajn Wille. Ahoj,“ řekla blonďatá Lauren a zbytek cesty jen mlčela.

 

                    Sunnyflowersvillage byla vskutku malebná vesnice. Každý měl svůj dům a zahradu pečlivě uklizený. Na náměstíčku rostl velký kaštan, který poskytoval příjemný stín lidem sedících na lavičkách. Uprostřed náměstí stála kašna, ve které příjemně hučela tryskající voda. Na okraji kašny seděli malí kluci jen v kraťasích a o něčem se dohadovali a občas na sebe trošku vody cákli. V takto parný den se jim nikdo ani nedivil a Lauren by se tam nejraději ponořila celá.

Nejhezčí budova na náměstíčku byla samozřejmě radnicí. Před tou William zaparkoval, pes Monty seskočil ze své korby a otevřenými dveřmi si to namířil přímo do radnice.

 

      ,,Ahoj Monty,“ pozdravila psa Tina, starostova sekretářka. Tentokrát byla oděna do bílého tílka, ze kterého lehce vykukovala krajková podprsenka a k tomu měla pekelně krátkou sukni. Sehnula se, aby psa podrbala za ušima a potom mu natočila do polévkové misky vodu. Chvilku za anglickým setrem Montym dorazil i jeho pán Will, s Lauren.

 ,,Ahoj Tino, tohle je Lauren, ta ošetřovatelka,“ představil ji Will.

 ,,Vítejte, jsem Tina, sekretářka starosty. Ten už na vás čeká,“ řekla a Will zaklepal na dveře do kanceláře a pak do ní vešel s Lauren v patách.

     ,,Tak už ti ta noha upadla?“ zeptal se William Michaela.

 ,,Nebuď drzý.“

 ,,Náhodou, přivezl jsem ti zdravotnici,“ ustoupil stranou a Michael tak viděl na Lauren.

 ,,Dobrý den, pane starosto, jsem Lauren Millerová.“

 ,,Oh, Lauren, moc mě těší a jsem rád, že jste opravdu tu. Jsem Michael Elborow. Jaká byla cesta?“

 ,,Velmi dlouhá.“

 ,,Mohu vám něco nabídnout? Kávu, vodu, něco k jídlu?“

 ,,Ani ne, děkuji, pane starosto.“

 ,,Tak mi nemusíte říkat. Jsem Michael, prostě Michael.“

 ,,Tak dobrá,“ usmála se na něj Lauren. ,,Prý jste si poranil nohu.“

 ,,Ano, kotník. Spěchal jsem pro vás a na schodech se mi podlomila noha. Docela to bolí.“

 ,,Smím se podívat?“ zeptala se Lauren a Tina by jí nejraději zabodla kudlu do srdce. Michael Lauren totiž věnoval mnohem významnější pohledy, než jí.

 ,,To budete moc hodná,“ řekl, kotník jí ukázal a Lauren ho prohlédla.

 ,,Nemyslím si, že by to bylo něco více, než distorze, tedy zvrtnuté. Klid, bandáž, led a elevace by vám měly pomoci, ale pokud chcete mít jistotu, doporučuji rentgen,“ řekla Lauren a Tina protáčela oči.

 ,,To já vám samozřejmě věřím. Zas tak hrozné to není, aby mě to donutilo jít na rentgen. Ale moc děkuji, jste odbornice, to se hned pozná,“ mrkl na ní.

 ,,Michaeli, kdy můžu začít pracovat?“

 ,,Myslel jsem, že byste mohla dnes se porozhlédnout po vesnici a seznámit se co a jak a zítra byste se vrhla na všechnu tu práci, co vás čeká.“

 ,,A u té mé klientky někdo je?“

 ,,Moje máma,“ ozval se William.

 ,,Tvá máma je zdravotník?“

 ,,Ne, proto jsi tu ty,“ odpověděl William.

 ,,Tak v tom případě bych začala už dnes.“

 ,,Ehm, dobrá,“ zamručel Michael. ,,William vás tam odveze. Cestou se stavíte v ordinaci u mladého Morgana. Ten vám dá všechno co bude potřeba a samozřejmě vám řekne co a jak. No a pak pojedete na sídlo Traidové. Zabydlíte se a uvidíte co a jak. Já zatím připravím všechny dokumenty a zítra bych se u vás zastavil. Co říkáte?“

 ,,Tak dobře, Michaeli. Těšilo mě a zítra na shledanou,“ řekla Lauren, opět proběhlo potřesení si rukama se starostou a pak se vydala ven z jeho kanceláře. ,,Na shledanou Tino,“ rozloučila se s úsměvem i s ní.

 ,,Nashle,“ zamručela Tina a William se na ní podíval se zdviženým obočím. Sekretářka však jen zavrtěla hlavou.

 

                    ,,Tak, vítej ve svém novém obydlí,“ řekl William, když přijeli před dům ve kterém přebývala stará paní. Lauren byla v údivu. Dům si prohlížela s pootevřenou pusou.

 ,,To je úchvatné.“

 ,,Nechci ti to kazit, ale má to své mouchy. Má to celý roj much. No, to určitě poznáš. Jdeme dovnitř?“

 ,,Jo, Wille, jasně.“

 ,,Monty, ty zůstaň. Víš, že dovnitř nesmíš,“ řekl William svému psovi a ten se uraženě začal dívat na druhou stranu.

     Will otevřel dvojkřídlé dveře a oba vešli dál. Lauren si všechno kolem sebe prohlížela. Lustr s usazeným prachem a pavučinami, dřevěnou podlahu plnou zašlapané špíny, suchého bláta a otravného písku z příjezdové cesty. Pohovka a křesla v hale byly schované pod bílými prostěradly nebo pod igelitovou plachtou. Ohmatané zábradlí u schodiště by potřebovalo pohlazení smirkovým papírem a dávku bezbarvého laku.

Celkově dům vypadal velmi zchátrale, zanedbaně a navíc byl velmi tmavý. Slunce se nemohlo dostat do domu skrz špinavá okna a nebo přes zelený porost na fasádě domu, který zakrýval i části skleněných tabulek..

William si dovedl do pokoje, ve kterém byla její klientka a paní domu.

     ,,Dobrý den Maggie, ahoj mami,“ pozdravil Will, když vešel do pokoje.

 ,,Pššt, teď usnula. Dobrý den, vy jste Lauren? Ta sestřička? Já jsem Joanna,“ řekla Willova matka a podala Lauren ruku. ,,Tohle je Margarette Traidová, teď se o ní budete starat vy. Je velmi náladová a taky velmi nemocná.“

 ,,Ah ano, doktor Morgan mě seznámil, dal mi k dispozici celou dokumentaci paní Traidové a spoustu pokynů, léků a materiálu.“

 ,,Sepsala jsem vám tu nějaké poznatky, které by se vám mohly hodit. Třeba oblíbené jídlo a tak.“

 ,,Mami?“ ozval se William.

 ,,Dobře, William to napsal, já mu to diktovala,“ přiznala se Joanna.

 ,,V pořádku, děkuji moc. Je to od vás milé.“

 ,,Pojďte, ukážu vám to tu,“ řekla Joanna a Lauren provedla po domě.

 

                     ,,Ahoj, tak jsem na místě,“ řekla Lauren do telefonu, když volala své sestře, která žila s rodinou ve městě.

 ,,Ahoj, jaká byla cesta?“

 ,,Ale tak cesta byla asi to nejlepší. Starosta si udělal něco s nohou, když pro mě měl přijet, tak pro mě přijel nějaký William se psem, který se na mě díval jako na kus steaku.“

 ,,Ten chlap?“

 ,,Ne! Ten pes! Pak mě William seznámil s tím starostou, to je docela pohledný a mladý chlap, ale pokud vyhledává ženy jako je jeho sekretářka, která měla na sobě jen pásek, sukně nebo kalhoty jí zřejmě chyběla, tak to nebude nic pro mě.“

 ,,Já vždycky myslela, že na venkově bydlí konzervativní lidi?“

 ,,No, slečna sekretářka se tomu vymyká.“

 ,,A co ten dům?“

 ,,Ten vypadá z venku jako nějaké sídlo bohatých, ale uvnitř? Uvnitř je to katastrofa. Sáhla jsem tu na starožitnou vázu a normálně jsem se k ní přilepila. Navíc je tu všude prach, cítím vlhko, zatuchlinu, pavouci jsou tu v několikatisícové převaze oproti lidem. Je tu tma, všude okolo domu jsou vysoké stromy a keře, po domě rostou břečťany, či co to je, a ty lezou i přes okna. No ale i když přes ně nelezou, tak stejně žádné světlo do domu nejde, neboť jsou šíleně špinavá.“

 ,,Bože, Lauri, kde to jsi? Máš tam alespoň vlastní pokoje?“

 ,,Můj pokoj je velký, má tu malá kamínka, která jsou funkční, krb je prý ucpaný nebo co, takže v tom se topit nedá.“

 ,,Topit v kamnech? Teď? Venku je nejméně osmadvacet stupňů.“

 ,,Jo, já to vím, ale tady je téměř sibiřská zima. Sedím tu zabalená ve svém spacáku. No, musím už jít. Pozdravuj za mě všechny, co mají doma televizi, neboť já jí tu nemám. Ahoj sestřičko,“ ukončila Lauren hovor a vydala se za svou klientkou.