Stín svědomí

John Perttinson seděl na své oblíbené pohovce, nevnímaje okolí přemýšlel o uplynulém dni. Bylo již krátce po půl jedné ráno. Slabý žár se linul z doutnajících uhlíků v malém krbu naproti pohovky. Tma se plížila do místnosti malými okny jako nenasytná šelma za svou kořistí a jejím jediným cílem bylo pohltit poslední světlo vydávané nedopalkem cigarety v popelníku. Vtom to až hrozivě vyhlížejícím prostředí připomínající scénu z hororové knihy se John cítil slabý a bezbranný.

Jeho mysl se teď upírala k vysvětlení toho, co se to vlastně stalo. Pokoušel si vybavit všechny detaily onoho momentu, který mu zpřeházel jeho klidný život vzhůru nohama. Nechápal, ani možná nechtěl chápat situaci, do které se dostal. „Celé je to jen špatný sen, tohle není možné!“ Mumlal John sám pro sebe. Po vrásčitém čele mu stékaly kapky studeného potu, které mnohokrát od doby, co seděl na pohovce, utíral kapesníkem. Strach a obavy jej nutily být stále ve střehu i přes velikou únavu, kterou pociťoval, nebyl schopný zamhouřit oka nebo se aspoň přiblížit uspokojující odpovědi, která by mu na chvíli přivodila pocit bezpečí.

Zapálil si další cigaretu v přesvědčení, že mu pomůže uklidnit a ulevit svědomí. Očekávaná úleva se nedostavila ani po třetí cigaretě. Popelník se plnil nedopalky a místnosti se linul cigaretový kouř, který ve svitu měsíce, jenž vyšel zpoza mraku, jevil jako mlha obklopující Johna a všechny objekty v místnosti. Čas plynul, mohutné hodiny nad krbem odbíjely druhou hodinu ranní.

Nekonečné ticho rozléhající se po místnosti rušilo pouze neustálé tikání hodin a Johnovo dýchání. Najednou narušil harmonii ticha, tikání a dechu další zvuk. Jeho přítomnost nebyla zprvu zřejmá, ovšem po pár vteřinách sílila. John zpozorněl, strach z neznámého zvuku byl velký. Nastražil obě uši a snažil se rozeznat, oč se jedná, je to snad zvuk jeho konce? Nebo něco horšího jenže co je horší než smrt? Je možné, že je to jen přelud pouhá halucinace, strach ho nutí slyšet věci, které neexistují, mysl se snaží ošálit sama sebe. Tolikrát už John slyšel o lidech, kteří slýchávali zvuky, jaké ostatní neslyšely je to snad jeho případ? V hlavě se mu najednou zablesklo, vzpomněl si, jak ráno slyšel ten samý zvuk přesně, tak jak ho slyší teď. Čím víc vzpomínal, tím víc se zdál zvuk hlasitější snad, že je skoro za dveřmi, srdce mu bušilo jako o závod. Nebyl si zcela jistý, odkud to vychází, prudce vstal z pohovky a rychlým krokem došel k oknu v rohu místnosti. Naskytl se mu nevídaný pohled.

Měsíc ozařoval nedaleké jezero tak intenzivně, že hladina se zdála jako zrcadlo, pouhé vlny bránily uvěřit této skutečnosti. Stromy obklopující tu přírodní krásu byly majestátné buky a topoly, vítr si pohrával z jejich korunami. Kymáceli se ze strany na stranu, vypadalo to jako by se vlnily do rytmu nějaké úžasné melodie. John byl úplně paralyzován. Krása noční krajiny jej úplně uchvátila natolik, že dočista zapomněl na záhadný zvuk. Jeho oči zpozorovaly stín, byl si jist, že to strom není, připomínal spíš siluetu člověka. Najednou dostal takové pozoruhodné nutkání zvědavosti. Chtěl otevřít okno, vyskočit a rozběhnout se k tajemnému stínu. Jeho mysl byla tak zmatená. Zvedl levou ruku, uchopil kliku od okna, měsíční svit přistál na jeho tělo lehce jako pírko. John pohlédl na rukáv košile a zjistil, že je celý od krve. Náhle mu to bylo jasné tak přece jsem to udělal já pomyslel, bez jakéhokoliv prodlení, otočil klikou, otevřel okenice a skočil za stínem…