Ošetřovatelka - IV.

IV.

                    Lauren dovázala Margarettin poslední do krve rozedřený prst a doktor Morgan, kterého William přivolal, aplikoval do Margarettiny krve tišící látku.
 ,,Necháme jí odpočívat,“ řekl doktor, když se Margarette zklidnila a usnula. ,,Pojďte Lauren,“ řekl a odvedl jí pryč.
 ,,Už někdy něco takového udělala?“zajímala se Lauren.
 ,,Ne, nic takového ne. Několikrát jsem jí našli, jak před těmi dveřmi seděla, ale nevíme proč,“ řekl zamyšleně a šel se na výtvor staré ženy podívat. ,,Hrozné,“ konstatoval, když to viděl.
 ,,Jo, to je. Kdyby tam alespoň nebyla ta krev,“ řekl William.
 ,,Proč si vybrala tyhle dveře?“ zeptala se Lauren.
 ,,To nevím,“ řekl lékař a sledoval Lauren, jak sahá na kliku. Ta šla zmáčknout velmi ztěžka, takže se na ní pověsila celá, ale nic.
 ,,Nejde to. Je to asi nějaké zrezlé,“ poodstoupila od dveří.
 ,,Zkusím to,“ řekl William a svými silnými pažemi se do kliky u dveří opřel a zacloumal s nimi. ,,Sakra! Jsou zamčené!“ kopl do dveří a odešel od nich.
 ,,Jdu se podívat za Margarette,“ zívla si Lauren a odešla ke své klientce.

                    U Michaela v kanceláři bylo rušno. Vedle doktora Morgana seděla Joanna a na Michaelovo židli se sem a tam točil Joannin bratr John.
 ,,Co to může být?“ ptala se Joanna a podala starší model mobilního telefonu s fotoaparátem Michaelovi.
 ,,Doufám, že nějaká kombinace k trezoru,“ řekl a fotografii si poslal do svého mobilu a ten starší vrátil doktorovi, který fotografii pořídil.
 ,,Na kombinaci je to nějak moc čísel. Těch čísel je dohromady čtrnáct. To je na nějaký sejf moc dlouhý. Proč zrovna devět set sedm, devět set dvanáct, tisíc a tisíc čtrnáct? Proč to ta babka stará vůbec škrábala do těch dveří, který nejdou otevřít?“ rozčiloval se Johna.
 ,,V klidu, všechno se zjistí a vyřeší,“ řekl John a zvedl se z parapetu, na kterém seděl.
 ,,Ta sestra prý byla tady u tebe na večeři. To byla tvá sólo akce spojená s naším plánem, nebo jsi se chtěl jen podívat pod její sukni?“ říkal John naštvaně.
 ,,I kdyby mi šlo o to druhé, tak ti to může být jedno. Musíme zjistit, co Lauren ví. Řekl bych, že si s Margarette docela rozumí. Navíc je u ní pořád a pokud měla takový záchvat, může to být častěji. Co když něco řekne? Něco víc? Něco, co se my z ní pokoušíme nějakou dobu dostat?“
 ,,Tak to doufám ty z tý sestry dostaneš!“ vrčel kolem sebe John.
 ,,Jenže to si jí musím trochu naklonit na svou stranu. Pozváním na večeři jsem nic nezkazil.“
 ,,Co když nejsi její typ?“ zeptal se John.
 ,,Tak musíme na svou stranu dostat tvého kluka, Joanno,“ promluvil Michael k Williamově matce, která působila dojmem, že v místnosti není.
 ,,Willa?“ trhla sebou Joanna.
 ,,Jo. Byl u toho když to vyryla do těch dveří. Jak říkal doktor, tak se je pokoušel i otevřít. Copak chceš, aby se k tomu domákl a všechno sebral?“
 ,,Jo, je u té sestry nějak často,“ přitakal John.
 ,,Bylo by fajn, kdybychom ho do našich plánů zasvětili.“
 ,,Navíc, kdyby se jí pod sukni dostal on a ne já, tak by nám pak řekl všechno, co mu Lauren řekla.“
 ,,Ale ale, snad se nebojíš, že by ti mohla odolat. Tobě, Starostovi, velkému svůdníkovi,“ řekla Joanna nepříjemným podtónem. Samozřejmě svého jediného syna do celé záležitosti okolo Margartte zatahovat nechtěla, ale měla zlé tušení, že se do toho nechá zatáhnout sám, jelikož doma až příliš často mluví zasněně o Lauren.

                    Lauren seděla na parapetu v Margarettiném pokoji a pozorovala jí.
Už čtvrtý den sužovaly Laureninu klientku poměrně vysoké horečky, které všechno komplikovaly. Opět začala doba, kdy se Lauren vůbec nevyspala, neboť Margartte celou noc říkala různá čísla.
Nyní byla chvíle ticha a tak si Lauren opřela hlavu o svá kolena a na chvíli zavřela oči. Nepřišlo jí to skoro ani jako minutka a někdo s ní začala cloumat.
   ,,Co se děje?“ probudila se.
 ,,Zbláznila jsi se?“ držel jí za paži William. ,,Sedíš na okně a spíš? Chceš spadnout dolu a zabít se!“
 ,,Já jen na chvíli jsme si zavřela oči. Margarette má pořád horečku a je neklidná. Pořád říká nějaká čísla,“ řekla a na svou svěřenkyni se podívala. Ta však ve své posteli nebyla.
,,Kde je? Do prdele! Kde je Margarette?!“ vystřelila z parapetu a prohrabala postel. Pak se podívala na Williama, on na ní a oba dva se rozeběhli k poškrábaným dveřím.
Margarette před nimi seděla a dívala se na ně.
 ,,Margarette! Margarette, slyšíte mě?“ přiběhl k ní Lauren a hned kontrolovala, jestli si opět něco neudělala.
Stará paní se na ní podívala s nepřítomným výrazem v očích a z ničeho nic plivla své zdravotní sestře do obličeje a řekla něco, co znělo jako polština. William stáhl šokovanou Lauren za sebe, Margerette vzal do náruče a odnesl jí i přes její snahy se od něho vyprostit zpět do postele.
          ,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Lauren, když se vrátila z koupelny.
 ,,Jo. Jen jsem trochu v údivu. Nic takového se mi nikdy nestalo.“
 ,,No, lidi na své pečovatele asi často neplivou,“ řekl William.
 ,,Myslela jsem to, že těžce nemocná žena válčící mezi životem a smrtí vstane z postele a odejde úplně nepozorovaně pryč“
 ,,Je to zvláštní. Lauren, posaď se. Chci ti něco ukázat,“ řekl a Lauren se posadila na dřevěnou a otlučenou židli. ,,Když jsi z toho pokoje odešla, tak pořád mluvila polsky.“
 ,,Jak víš jistě, že to byla polština? Mohl to být klidně i jiný jazyk.“
 ,,Nahrál jsem to a pak vložil do překladače,“ řekl a podal jí svůj mobil s připojením na internet.
Lauren na písmenka, který tvořila překlad oné věty v polštině, koukala s ústy dokořán a cítila, jak po ní přeběhl mráz.
 ,,Zítra jsi na řadě ty, špinavá holko,“ přečetla nahlas Lauren.
 ,,To holko by možná mělo být jako couro, nebo tak něco. Sprostá slova mi to nechce překládat.“
 ,,Proč to sakra říká polsky?“
 ,,Tebe nezajímá co tím myslela, ale proč to říká v polštině? I kdyby to říkala jazykem křováků, tak je to dost znepokojující. Nemyslíš?“
 ,,Jo, to jo. Kdyby byla při plné síle, tak bych se asi možná i bála, ale takhle? Co mi může ve svém věku a ve svém stavu udělat? Plivnutí přežiji,“ řekla Lauren a byla o tom i skálopevně přesvědčená.
Tato noc byla nezvykle klidná. Margarette spala celou noc.

                    O tom, co se v domě té staré Traidová stalo samozřejmě řekl doma William své matce a ta cítila povinnost to říci Michaelovi a svému bratrovi Johnovi. Michael se rozhodl, že nebude jen čekat a vydá se tam.

     ,,Pojď sem! Pomož mi!“ říkala slabě a vyčerpaně Margarette ztrácející se během posledních pár dnů před očima.
 ,,Copak Margarette, copak se děje?“ přišla k ní Lauren s úsměvem.
 ,,Támhle ve stolku je můj starý růženec. Podej mi ho, prosím,“ prosila stařenka a Lauren samozřejmě udělala co po ní její klientka chtěla a růženec jí podala. Jakmile ho měla stařenka v ruce, tak přešla do němčiny a říkala Lauren: ,,Jsi hezká a hodná,“ pohladila ji po blond vlasech.   ,,Chci ti dát tohle,“ řekla a pověsila své ošetřovatelce růženec na krk.
 ,,Margarette, to nejde. Je váš,“ řekla Lauren.
 ,,Pojď ke mně blíž. Něco ti povím,“ řekla a Lauren se k ní sklonila blíže a hladila ji po tváři. ,,Žádný bůh neexistuje,“ šeptala německy a měla opět ten nepřítomný výraz v očích. ,,Všechno řídí náš Vůdce! A ty jsi stejná jako ti ostatní!“ řekla a růženec chytila blízko Laurenina krku a začala jí tím škrtit. Ona nic takového absolutně nečekala. Byla vyvedená Margarettinou silou a urputností. Snažila se její ruce od sebe odtrhnout, ale stará žena měla urputnou sílu. Lauren cítila, jak se jí růženec zařezává do krku a zároveň ji připravuje o dech. Neviděla ani neslyšela, že někdo do pokoje vběhl a ze sevření staré ženy ji dostal. Ona se pak chtěla prát i s ním, ale neměla šanci.
     ,,Lauren, jsi v pořádku?“ zeptal se jí Michael, který do domu přišel právě v čas. Aniž by čekal na Laureninu odpověď, tak jí pevně objal. ,,Bude to dobré,“ řekl a jednou rukou držel Lauren a druhou volal doktora.