Tohle jsem byla vážně já? IV

Čas ubíhal a ze mě se pomaličku stávala osoba hodná společnosti.Známky šly nahoru , stejně jako moje vystupování i úroveň lidí se kterýma jsem se obklopovala.Jen v jednom jsem byla jak to říct " úplně mimo" a to byl můj přítel.
Radikální člověk co při prosazovaní svých mouder a životních předsevzetí nešel pro ránu daleko.Obušek nebo plinovka , to byly běžné prostředky jeho komunikace.Prvních pár měsíců si mne hýčkal, první láska řekla bych.Nevím kde sehnal ty růžové brýle co mi nasadil , ale byly sakra silné.
Jejich sílu jsem začala pociťovat , když mi začal zakazovat nevhodné kamarády.(
hnědovlasý,černooký,opálený,mírumilovný=NEVHODNÝ)
Nejvhodnější pro mne přeci je vídat se s lidmi stejné barvy očí a pleti.
Sice se mi to nelíbilo , ale protože jsem vážně nechtěla přijít o tu "lásku".
Den se střídal se dnem druhým a já se vídala pomalu už jen s ním.Byl pro můj osobní růst podle jeho úvahy asi nejvhodnější.
Za každé neuposlechnutí jeho speciálních dobrých mravů mne čekal trest.Minimálně scéna uprostřed ulice , pokud jsem překročila hranici trochu dál ( povídání si s někým NEVHODNÝM) nebyl problém mi vlepit facku nebo pěstí.
Proč jsem s ním byla? Zapomněli jste na ty růžové brýle? Já v tu chvíli ano , myslela jsem si že to je můj dobrovolný úsudek , že si to zasloužím.
Žila jsem v tom rok a půl ...18 měsíců díky kterým vím co je to zakrývat monokl korektorem nebo vysvětlovat to proč mám na ruce modřinu o velikosti langoše z rychlého občerstvení...