Ošetřovatelka - VIII.

VIII.

                    ,,Další prosím!“ zvolala Lauren do čekárny ordinace doktora Morgana. Když pak za pacientkou zavírala dveře, tak si všimla, že neotočila kalendář. Napravila to tedy ihned. ,,Ach jo,“ povzdechla si a od kalendáře se odvrátila.
Myslela na to neustále, jen nečekala, že ten čas bude tak rychle ubíhat. Co ale čekala byly problémy, které se kupodivu nedostavily.
     ,,Copak Lauren? Dneska jste nějaká zamyšlená,“ zeptal se doktor Morgan během oběda.
 ,,Dnes nabylo dědictví po Margarette právní moci,“ řekla a napíchla na vidličku úplně kulaťoučkou bramboru.
 ,,Takže se stáváte oficiálně majitelkou všeho. Tak to gratuluji. Budete se chtít přestěhovat?“
 ,,Ne, v žádném případě. Do toho domu se mi nechce, ne dokud ještě nemám vyřešené jak to se všemi těmi věcmi udělám. Nevím pořádně ani co v tom domě, hlavně v tom sklepě všechno je. No a hlavně mi přijde divné, že když Willovo strejda se starostou tak vyváděli, když jsem všechno dostala já, pro Margarette naprosto cizí člověk, tak že tu závěť nezpochybnili.“
 ,,Pokud nemají za lubem něco jiného.“
 ,,Například?“
 ,,Netuším, ale John je schopný všeho. U něj bych se nedivil ničemu. Joanna je jiná, ale nechá se lehce strhnout. No a Will, ten jako by k nim nepatřil. Je velmi vstřícný a ochotný. To má po svém tátovi.“
 ,,Jo, Willovo táta je hodný člověk, ale přijde mi, že s Joannou je jen ze setrvačnosti.“
 ,,Tak s tím naprosto souhlasím,“ řekl doktor a vstal od stolu, aby si uklidil po sobě krabičku od oběda. V tom někdo zaklepal a Morgan otevřel dveře. ,,Ale ale, Wille, pojď dál. Já si jdu ven zakouřit,“ řekl a vyšel z ordinace.
          ,,Ahoj, bohatá paničko,tvůj osobní otrok ti přinesl oběd,“ řekl Will vesele. ,,Ale dívám se dívám, že už jeden v sobě máš. Tedy, alespoň se o to snažíš.“
 ,,Ahoj Wille. Moc děkuju, že jsi se zastavil, ale dnes jsem jednak jeden oběd už dostala a jednak ani nemám chuť.“
 ,,Je to proto, že dnes je oficiálně všechno tvoje?“ zeptal se a posadil vedle ní.
 ,,Jo. Přesně proto. Stále nevím co s tím.“
 ,,Měl bych nápad. Jako první musíme všechno prohlédnout. Celý ten sklep, musíme vědět co všechno tam je. Podle toho jak strýček Skrblík reagoval, tak nepochybuju, že tam bude něco cenného.“
 ,,Strýček Skrblík?“ zopakovala a pozvedla obočí.
 ,,John. Je po penězích jako blázen.“
 ,,Ach tak. Všechny ty věci jsou šíleně staré a pravé, i to oblečení, třeba ty uniformy budou mít nějakou cenu.“
 ,,Možná by to chtělo nějaké muzeum.“
 ,,Tebe dnes osvítil nějaký bůh moudrosti?“
 ,,Já mám neustále spoustu nápadů. Jako třeba jsem měl nápad ti přinést oběd,potom jsem měl taky nápad jít do TVÉHO domu, ve sklepě otevřít jednu tu zatraceně starou lahvinku koňáčku, během probírání věcí tě opít a pak toho využít,“ říkal William s úsměvem a jiskřilo mu u toho v očích.
 ,,Ty jsi zvrhlík!“
 ,,Ne, blázen do tebe.“
 ,,Jsi blázen všeobecně. Možná by se tu na tebe našla nějaká vhodná diagnóza,“ poklepala Lauren na seznam lékařských diagnóz.
 ,,Jako, že extrémní zamilovanost je diagnóza?“ zeptal se s vážnou tváří a zadumaným výrazem, až se Lauren musela smát. ,,No konečně úsměv. Budu muset jít Lór. Co říkáš na ten můj nápad s dnešním večerem?“ zeptal se, když byl už u dveří z ordinace.
 ,,Jo, souhlasím. Vyzvedneš mě tady?“
 ,,Co je za den?“
 ,,Úterý.“
 ,,To máte dlouhé ordinační hodiny, co? Takže v pět tady?“
 ,,Přesně tak. Pa.“

                     V pět hodin a pět minut Lauren nastoupila do Willovo oprýskaného džípu a odjeli do Margarettina domu. Doprovod jim samozřejmě dělal Willovo pes, který se zastavil u domu pod schody.
 ,,Monty, dnes jdeš s námi,“ řekla Lauren a plácla si do svého stehna, aby psa k sobě přivolala. Monty začal šťastně vrtět ocasem a vyběhl schody. William za všemi zavřel hlavní dveře.
Došli ke dveřím do sklepa, kde Will položil na zem krabici a vyndal z ní dvě lampičky s led světlem.
 ,,No bezva, ty myslíš úplně na všechno,“ řekla Lauren a po otevření dveří do sklepa se vydala po točitých schodech.
 ,,Taky ti ty schody přijdou nekonečné?“ ptal se Will, když už byli na rovině a ne na strmých schodech.
 ,,Jo, jsou to schody do pekla,“ řekla Lauren a sledovala Williama. Ten z krabice, kterou s sebou přinesl vyndal několik dalších led lampiček, tři petrolejky a pár stříbrných lucernic se svíčkou. Všechno to rozsvítil a rozmístil po sklepě.
 ,,Zíráš co?“
 ,,S otevřenou pusou,“ řekla Lauren žertem.
 ,,Ještě štěstí, že tu nejsou mouchy, co?“ smál se Will a přešel s led lampičkou v ruce k regálu s alkoholem. ,,Tak co? Čím chceš být opitá, abys byla pak zneužitá?“ ptal se a vzal do ruky nejstarší láhev, jaká tam byla uložená.
 ,,Tak na to zapomeň. Vezmi si tu nejmladší láhev. Nebudeš mi tu vychlastávat majetek,“ řekla Lauren důležitě a Will vyprskl smíchy.
 ,,Rozkaz,“ řekl Will a s menšími obtížemi otevřel láhev irské whisky z roku padesát.
Došel ke své krabici a vyndal z ní dvě skleničky.
 ,,Co v té krabici ještě máš?“
 ,,Nebuď zvědavá, budeš brzy stará,“ řekl a jednu skleničku naplněnou do poloviny jí podal.
 ,,Na co si připijeme?“ zeptala se Lauren.
 ,,Na to, abys s tímhle vším dobře naložila,“ řekl Will a s Lauren si přiťukl. Když Lauren polkla, tak William využil chvilky, kdy nebyla tak úplně ve střehu, přitáhl si jí k sobě a přitisknul své rty na ty její.
Lauren se políbit nechala. Už dlouho čekala, kdy to Will udělá. Dokonce i přemýšlela, že by se ona vrhla na něj, ale nechtěla ho nějak rozhodit, nebo znervóznit. Will prostě jen čekal na vhodnou situaci a ta pro něj byla teď.
Jednoduché přitisknutí jeho rtů na ty její se změnilo během chvilky v divoký tanec jejich jazyků, spoustu horkých doteků jejich těl a silné vzájemné přitažlivosti.
     ,,Počkej, počkej,“ odstrčila ho Lauren.
 ,,Něco jsem udělal špatně?“ ptal se Will.
 ,,Ne, všechno děláš dobře, moc dobře, ale proto jsme sem nepřišli,“ řekla Lauren.
 ,,Jo, máš pravdu. Dáme se do toho,“ řekl a následoval svou drobnou blondýnku do místnosti plnou krabic a boxů.
               Nacházeli spoustu oblečení, nacistické uniformy, knihy a další Margarettiny deníky.
 ,,Slyšíš to?“ zarazila se Lauren v prohlížení krabic.
 ,,Jo. Štěkot.“
 ,,Monty!“
 ,,Jdu se nahoru podívat,“ řekl William a spěchal do schodů.
 ,,Buď opatrný!“ zvolala za ní Lauren a klidně pokračovala v prohlížení.
William vyběhl ze sklepa a našel otevřené vchodové dveře. Zarazil se, neboť něco nehrálo. Byl si jistý, že dveře zavřel on sám, osobně. Navíc už neslyšel štěkot. Rozhlédl se kam jen mohl, ale nic neviděl a ani neslyšel.
   ,,Monty!“ zkusil na psa zavolat, ale jeho volání zůstalo bez odezvy i po třetím zavolání a několikero zapískání. Chtěl se otočit a jít pro Lauren, ale náhle ucítil na svém týle tupou ránu. Ránu, po které ho zahalila tma a upadl do bezvědomí.