5. Stěhování

Zapátrala jsem rukou vedle sebe a zjistila jsem, že tam Tom není. Pomalu jsem otevřela oči. Venku byla ještě tma. Podívala jsem se na budík- dvě hodiny ráno. Otočila jsem hlavu, abych se rozhlédla po ložnici. Tom stál u okna a s někým telefonoval:

„Dobře. Buď opatrná. Mám tě rád.“ A pak zavěsil. Páni. Nebyla jsem si jistá, ale myslím, že jsem právě poznala žárlivost. Zajímalo mě, s kým si volal. Přece jenom byly dvě hodiny ráno. A ne každému by asi říkal, že ho má rád. To mě znervózňovalo ještě více.

„Proč nespíš?“ vytrhl mě z mého uvažování.

„Protože nejsi vedle mě.“ Řekla jsem rozespale, aby nepoznal, že jsem ho už chvíli poslouchala. „Tak už tam nestůj a pojď ke mně.“ Usmál se, ale v jeho očích byla vidět starost. Pomalu přešel po ložnici až k posteli a lehnul si vedle mě. Přitulila jsem se k němu a začala ho hladit po hrudi. On mě na oplátku políbil do vlasů. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je všechno v pořádku, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych chtěla slyšet jeho odpověď. Co když by mi řekl něco, co by se mi nelíbilo? Teď to nebudu řešit. Prostě mu musím věřit, že by mi to řekl sám. Přece jenom jsme spolu už přes měsíc. A musím uznat, že to byl prozatím ten nejkrásnější měsíc, který jsem zažila. Většinu dní jsme si jenom povídali. Navzájem jsme poznávali toho druhého. Vím, že po měsíci toho moc nezjistíme, ale i tak jsem zjistila spoustu věcí. Oblíbené jídlo, barvu a podobně. Kde se narodil. Jeho dětství. Ale co bylo zvláštní, nezmínil nic, co by se týkalo současného života.

Ještě chvíli jsem vzpomínala na uplynulé dny a pak jsem usnula.

………………

Ráno mě probudil paprsek světla procházející skrze záclonku u okna. Protáhla jsem se a pomalu se posadila na postel. Tom nikde nebyl. Zaposlouchala jsem se, jestli ho náhodou neuslyším. Nic jsem však neslyšela. Vůbec nic.

Vstala jsem a přes košilku jsem si přehodila župan. Vešla jsem do kuchyně a doufala, že ho tam uvidím. Ale opět nic. Už jsem se začínala trochu bát. Přece by nikam neodjel bez toho, aby mi zanechal vzkaz. Najednou jsem však venku uslyšela jeho hlas:

„Dobře. Jsem rád, že jsi v pořádku. Zatím ahoj.“ Mezitím jsem vyšla ven a konečně ho uviděla. Stál zády ke mně. Už zase telefonoval. A já bych vsadila cokoliv na to, že to byla ta samá osoba, co dneska v noci. Proč mu pořád volá? Anebo snad zavolal on jí? Něco ve mně hlodalo. Nejspíš to byla žárlivost. Prostě jsem se o něj nechtěla dělit s někým jiným. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc a…Co to se mnou je? Kdyby chtěl někoho jiného, přece by mi, už dvakrát, nezachránil život. Tuhle větu jsem si opakovala pořád dokola, když v tom se Tom otočil a usmál se na mě.

„Dobré ráno Kate! Dáme si snídani venku?“ Teprve, když to řekl, jsem si to uvědomila. V trávě ležela kostkovaná deka. Typická pro pravý americký piknik.  Na dece byl položený tác a vedle skleničky a pití. Nemohla jsem jinak. Usmála jsem se a rozeběhla se za ním. V plné rychlosti jsem mu vběhla do náruče. Nejspíš to nečekal, protože zavrávoral, a udělal krok do zadu. Tohle však trvalo jenom chviličku. Poté mě pevně objal a políbil mě do vlasů. Lehce mě odstrčil a tak jsem, ač nerada, o kousek poodstoupila. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Držel mě kolem pasu a přitáhl si mě o kousek blíž. Tak strašně moc jsem ho chtěla políbit a byla jsem si téměř jistá, že on to chce taky. A pak mě to napadlo. Naklonila jsem se k němu. Naše rty se už téměř dotýkaly, a když chyběl jen opravdu malinký kousíček, vzdychla jsem. Tom udělal přesně to, co jsem si myslela. Zavřel oči a naklonil se ke mně. Já jsem však stihla zareagovat. Rychle jsem mu vyklouzla z náruče a pronesla jsem:

„Snídaně v trávě? To zní skvěle.“ Otočila jsem se. Tom se podíval mým směrem, usmál se a nepatrně zakroutil hlavou. Pak vykročil ke mně. Sednul si a přitáhl si mě do náruče. Společně jsme se nasnídali a já se rozhodla, že tác odnesu dovnitř. Ale než jsem se zvedla, Tom už si mě přitáhl k sobě a řekl:

„Kdepak. Teď už mi neutečeš.“ Než jsem stačila cokoliv říct, políbil mě. Seděla jsem mu na klíně a on mě líbal. Nejprve něžně. Ale pak jeho naléhavost zesílila. Začal se naklánět a opatrně mě položil na deku. Jednou rukou se opíral o deku a druhou mě hladil. Stále jsme se ale líbali. Své ruce jsem mu položila okolo krku. Najednou jsem cítila, že se chce odtáhnout. Já ale nechtěla. Přála jsem si, aby to trvalo déle. Proto jsem si ho přitáhla ještě blíže k sobě. Začal mě líbat vášnivěji a rychleji. Bylo to neskutečné. Srdce mi tlouklo jako o život. Celá jsem pod ním roztála. Nedokázala jsem o ničem přemýšlet. Jediné co jsem věděla určitě je, že ho chci. Tak hrozně moc ho chci.

Jakoby věděl, co mi běží hlavou. Volnou rukou mi rozvázal župan a vyhrnul mi košilku. Když se dotknul mé holé kůže, vzdychla jsem mu do úst. Jeho sevření zesílilo. Jednu nohu dal mezi mé a rukou mi sjel na stehno. Nohu jsem pokrčila a přehodila ji přes tu jeho. Byli jsme do sebe zapletení a já cítila jeho doteky úplně všude. Bylo toho na mě příliš. Potřebovala jsem se nadechnout. Zaklonila jsem tudíž hlavu. Jakoby na to celou tu dobu čekal. Polibky si razil cestu dolů. Nejprve na bradu, na krk a pak mi z ramene stáhl župan i ramínko od košilky.

 Na místě, kde se mě ještě před chvílí dotýkal svými prsty, jsem ucítila jeho rty. Bylo to nádherné. Ale pak mi rukou najel na okraj kalhotek a já si to uvědomila. Chci ho. Ale ne tady. Pořád jsme byli venku. Je pravda, že jsem tady nikdy nikoho neviděla, ale to neznamenalo, že se v lese nikdo neskrývá. Třeba Simon. Jenže tohle jsem mu říct nemohla. Nechtěla jsem zkazit tenhle okamžik. Proto jsem si přitáhla jeho obličej k sobě. Musel se malinko posunout a toho jsem využila. Přetočila jsem se a tak jsem nyní ležela já nad ním. Teda, spíš jsem na něm obkročmo seděla. Zůstal v úžasu ležet. Těžce oddechoval a při tom mi hleděl do očí.

Potřebovala jsem něco říct, jinak by určitě pokračoval. Mezitím co jsem přemýšlela o vhodných slovech, naše dechy se zpomalily. Teď jsme prostě jenom leželi. Rukou jsem se mu opírala o hruď a hlavu jsem měla nad ním. Zvedl ruku a pramínek vlasů mi zastrčil za ucho. Nespustil ji však, ale začal mě hladit po tváři. Tohle byl konec. Jak jsem teď měla vymyslet něco užitečného? Ležela jsem v náručí toho nejúžasnějšího muže pod sluncem. Naše rty se téměř dotýkaly a pak najednou udělal něco, co jsem opravdu nečekala.

„Miluju tě.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl. Nevěřícně jsem na něj koukala. Neschopná slov.

 „Tak strašně moc tě miluju. Ty jsi naprosto dokonalá. Jsi krásná, chytrá, vtipná. Máš nádherný smích!“ Co jsem na tohle měla říct?

„Tome, hrozně si vážím toho, co jsi mi právě řekl. A proto mě mrzí, že ti nemůžu říct to samé. Mám tě ráda, strašně moc. Ale já nevím, jestli je to láska. Nemám to s čím porovnat. Samozřejmě jsem měla pár kluků, ale žádný vztah nebyl tak vážný jako tenhle. S žádným jsem se necítila tak krásně, jako s tebou. S tebou se ničeho nebojím, cítím se v bezpečí. Vím, že mě ochráníš. Kdykoliv budu mít nějaký problém, prostě se ti schoulím do náruče, a všechno bude zase v pořádku. Aspoň takhle to teď cítím. Teď ti nemůžu říct to samé, ale až si tím budu stoprocentně jistá, určitě se to dozvíš.“ Po těchto slovech jsem se mu stulila do náruče. Objala jsem ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Cítila jsem, jak mi objetí oplácí, ale samozřejmě ne tak silně, aby mi neublížil. Políbil mě do vlasů a pak pronesl:

„Já si na to počkám. A až mi to jednou řekneš, budu ten nejšťastnější muž pod Sluncem.“

Leželi jsme tam takhle asi ještě půl hodiny. Pak jsem uslyšela zvonit svůj telefon. Neochotně jsem se zvedla a šla ho zvednout. Mezitím, co jsem hovor vyřizovala, Tom sklidil naši snídani. Pak se opřel o dveře a pozoroval mě. Zavěsila jsem nejrychleji, jak to šlo.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě.

„Moje šéfová. Chce, abych vypracovala zprávu o jedné zakázce.“

„Tak proč se tváříš tak naštvaně? Já myslel, že tě tvoje práce baví.“

„To jo. Ale veškeré podklady jsou u mě doma.“

„Nevadí. Tak tam zajedeme. Stejně bychom tam jednou zajet museli. Tak teďka máme aspoň pádný důvod.“

„Jak je možné, že máš na všechno vždycky odpověď?“ nechápala jsem. V mých očích byl prostě dokonalý.

„To víš, s tím se člověk musí narodit,“zavtipkoval. „Stačí ti 15 minut na převlečení? Já bych zatím připravil auto.“

„Jasně,“řekla jsem, políbila ho a odběhla do ložnice.

………………………………………..

Návrat do reality byl těžký. Ve schránce jsem měla plno dopisů a většina mých kytek byla uschlá. Ale co jsem mohla čekat, když si na měsíc zmizím pryč. Zatímco jsem si balila potřebné materiály, Tom si prohlížel můj byt. Nebyl nijak zvlášť velký, tak akorát pro jednoho člověka. Nechala jsem ho, ať si to tu v klidu prohlídne. Šla jsem zatím do kuchyně, abych nalila něco k pití. Když jsem se vrátila zpět do obýváku, kde byl Tom před tím, než jsem odešla, zjistila jsem, že je pryč.

„Tome?“ zavolala jsem.

„V ložnici,“ odpověděl mi. Pití jsem položila na konferenční stolek a šla za ním. Stál uprostřed pokoje a s pobavením se díval na moji postel. Přemýšlela jsem, co ho tak pobavilo.

„Asi úplně nechápu, proč se směješ,“ řekla jsem narovinu.

„Ty máš byt tak malý, že se tu sotva dá hýbat, ale máš manželskou postel?“ řekl a podíval se na mě.

„No co, ráda se roztahuju. A navíc, co ty víš, kolik jsem tu měla mužů?“ odpověděla jsem, abych ho trochu poškádlila.

„To mi radši ani neříkej. Při představě že tě drží v náručí nikdo jiný než já…,“nechal tu větu viset ve vzduchu. Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich bolest. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem něco takového vůbec řekla. Navíc to nebyla pravda. Žádného muže jsem tu ještě neměla.

„Promiň. Takhle jsem to nemyslela,“ řekla jsem rychle a utíkala k němu, abych ho objala. Jenže on mé objetí neopětoval. Měla jsem strach. Doufala jsem, že jsem to všechno nepokazila. Podívala jsem se mu do očí. Musel vidět můj vystrašený výraz a pak se stalo něco, co jsem nečekala.

„Ty taky hned na všechno skočíš!“ On si se mnou jenom hrál. Najednou byl zase veselý. Rukama naznačil, že mě chce zlechtat, a tak jsem začala ustupovat a žadonit, ať to nedělá. Jenže to nemělo žádný smysl. Stejně mě začal šimrat a já jsem couvala tak dlouho, až jsem narazila na postel a spadla na ní. Ještě pořád jsem se smála, když se výraz v jeho očích změnil. Věděla jsem přesně, na co myslí. Bez otálení jsem si ho přitáhla blíž k sobě a začala ho líbat. Jeho polibky byly naléhavé, vášnivé a přece v nich byla něžnost. Vlévalo se do mě horko. Naše těla byla propletená, nebyl mezi nimi jediný volný prostor. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem nevnímala žádné zvuky z ulice. V tuto chvíli jsme tam byli jenom my dva. Už se chtěl odtáhnout, ale já jsem si ho přitáhla ještě blíž a se slovy: „Ne, ještě nepřestávej,“ jsem ho začala opět líbat. Přetočila jsem se, takže jsem nyní seděla na něm. Ruce mi obtočil kolem pasu a hladil mě na zádech. Tisknul si mě k sobě. Rukama mi pak zajel pod triko a při jeho dotyku na holou kůži jsem tiše vzdychla. V místě, kde se mě dotknul, jsem cítila, jak se do mě vlévá horkost. Prohnula jsem se v zádech a při tom pohybu jsem v klíně ucítila, jak moc je vzrušený. Pomalu jsem se o něj znovu otřela. Tom mi vzdychl do úst. Dělalo mi radost, když jsem viděla, co všechno s ním dokážu udělat. Pohyb jsem ještě párkrát zopakovala, ale Tom se najednou odtáhl a opatrně se posadil.

„Kate, tohohle musíme nechat. Ani nevíš, jak hrozně bych tě chtěl. Ale počkám, až si budeš jistá i ty, že to chceš,“ řekl a mezitím těžce oddechoval. Proč jsem mu jenom ráno říkala, ať mi dá čas. Vždyť on je ten pravý. Je naprosto dokonalý. Ale nemohla jsem mu teď říct, že ho miluju. Myslel by si, že své city měním moc rychle. Tiše jsem tedy přikývla na znamení svého souhlasu.

Pomalu jsem se pak zvedla, rukou jsem si prohrábla vlasy, urovnala triko a řekla:“Já mám už sbalené všechny potřebné materiály, takže můžeme jet.“

„Je tu ještě jedna věc, kterou bych rád probral. Přijde mi zbytečné, abychom sem jezdili vždycky, když budeš mít novou práci.“

„Já si sem klidně zajedu sama, nemusíš se mnou jezdit,“ skočila jsem mu do řeči.

„O to vůbec nejde, víš, že tě nenechám jet nikam samotnou. Mám jiný nápad. A doufám, že budeš souhlasit,“řekl, pak se chvíli odmlčel a dodal: “Tak dlouho jsem tě chtěl mít u sebe, a tenhle měsíc byl naprosto dokonalý. Představa, že jsem bez tebe, byť jen na chvilinku, mi rve srdce. A proto bych se tě rád zeptal, jestli by ses ke mně nechtěla nastěhovat?“ Tohle jsem opravdu nečekala. V hlavě mi vířily myšlenky typu: nedělej to, máš krásný byt, co ti tady chybí; víš, kolik práce ti dá, než tenhle byt někomu pronajmeš; jsi ochotná kompletně předělat svůj život, a odstěhovat se z města do hor, kde už nebudeš potkávat své přátele? Ale jak to tak bývá, srdce málokdy poslechne hlavu.

„Ano,“ řekla jsem.