Zápisky ctihodneho povalece

Az se probudím,  ...Vcerejsek: znamení. Výzva az do onemneni. Cesta ve velkém voze, autě života a rozběhu, pan Pražák mne zaucoval do tajů razeni, zatáčení a ovládání pedálu. 

Ovšem dnešek byl ve znamení slunce, nesmirneho rána probuzení,  z polodeche ospalosti, olamene svereposti kosti, prudernich pruduchu kuze a lamentovanych lavin srdce, zrodila se naděje na nove ovoce a sklizeň budoucnosti, rozklicene lávy citu a intuitivní nápaditosti na klaviature dne. Nové sny mne vedou k Tobě, Můj rozpuku tvořivosti, narcis hrde krásy sinoveho sálu kosmicke spirální klaviatury a rimsovych varhan klaviatury vesmírných záhonů vln a pokojů jiterneho harmonikare. Melancholicka Melasa symfonie světla.

Probudil jsem se do portfolia dne, vrátil se ke starým vzpomínkám kdy jsem nemusel dopoledne do prace, v opravdovosti se snažil vyjít vstříc nad touhu a pametne vedra paměti. Vystoupal jsem na horu svých pocitů a možnosti a pote se vznesl nahoru do celofanoveho moře z kláves a vibrací,  nalezl svuj nový sen stát se skladatelem, performerem a tvůrcem filmové hudby, z těch nástrojů,  které využívají fantazii a katalyzujici tvořivost, jdou az k nám samotnými,  v touze a dile ve vesmíru obsaženem. 

Tam se mi podařilo objevit štěstí a novou vizi, ktera se setkala s obzorem pro tvůrčí realizaci. Zasedám za klávesový syntetizer, věnují se klasicke klavirni hře a simultanne s ní hrají na sirokodechou harmoniku s dvaceti čtyř zdířka mi,  klávesy jsou vesmírné vstupy dechy vesmírné výstupy, vse do sebe zapadá v radostne tryskajici harmonii, Vydávám se spolu se svojí Imaginaci na tvorbu příběhu,  Otevírám se smyslu všech životních přítomnosti a uprimne si nacrtavam představu ideálního dne. 

Ideální den je den neruseny, den pro tvořivost,  den kdy se věnuješ zásadním otázkám života a člověka a jeho miste ve vesmíru. 

I. probouzís se. V budíku je monolog o tom co je to vlastně byt probuzení. 

II. Vedle sebe nachazis pro a zápisník, zapisujes myšlenky a asociace tak jak přicházejí Tvé sny.

III. Vstávám,  davam si cestu, zázračnou cestu do koupelny, tam uvidím sebe v zrcadle jako poprvé,  nepoznaného tvůrce nových možností. 

IV.  Je čas se někým stát,  den začíná čajem a ovocnou snídani,  sýrem nebo croisantem s máslem. 

V. Poté usedas za klávesy,  sebou mas harmoniku a recorder, budoucnosti pak klávesy se sekvence Rem a zvukovou kartu, (více načrtek studia)"

VI. Komponujes a improvizujes skoro cele dopoledne, pote si oddechnes a svoji hudbu poslechnes.

VII. Obed je složkou ktera te odkládá,  obedvas lehce bezmasa jídla. 

VIII.  Odpoledne se věnuješ psaní knih a scénářů, vidíš svoji novou hudbu, vrcholné básne. 

IX.  K večeru upravujes hudbu a mixuje filmové obrazy.

v noci vystupujes před lidmi, bavíš se s nimi dávas rozhovory a oteviras se novym zakázkám. 

---------  ----

V divadle, cesta do divadla, priznive naladeni, Sjíždím kopec, davam si tenisky,  venku sviti slunce, vse je pozitivní, v divadle se ptáš po Jendovi, pote jdete stavit Malou scénu, vse je v pořádku, kluci jsou hravé,  sem tam se vystrihne rym, společné zbourame Tátu,  to jsou tři stěny,  pohovka, gauč a ony židlemi a postavíme Autistu, to jsou desky, praktaky,  banky, zelené koberce roztáhne po Zemi a vystavene výběžky.  To vse do hodinky. Potom běžím na obidek po cestě delam beatbox, na Orlovne dela ten postarší číšník, objednám si u něj syrovou jehlu již za barem, paradoxne myslím na jehlu fetackou, v tom se usedam do rohu na me oblíbené místo u okna, pisi odstavec o nove nabyte zkušenosti z dopolední ses Sion,  pátrám po možnostech co dal, jdu do hudebnin zjistit možností svého snu, v hudebních v horním patře potkám chlápka sympatickeho vzhledu s bradkou.

Říkám ze hledám klávesy na kterých budu moci katalyzovat svoji tvořivost, seznamuje mne s variantami na me přání,  bud jsou klasicke keyboardy, digitální klavesove syntetizery, nebo kompletní workstation, ještě další kdy připojiš klávesy do zvukové karty a ty pak do DWS,  tam je pak možná modulace a úpravy.  

Vidim to spíše na jevištní variantu digitálního syntetizeru s mnoha klávesami,  ideální alespoň osmdesát, ty protahnute a harmonika s okolo dvaceti čtyřmi i více otvory, dohromady pak sestnacet souběžných zvuku a tónů jen na hrubou.  Na druhou. Skutecne paláce symfonii a orchestralne,  modulární syntézy a sound designu. Jdu prozkoumat trh. Ještě se mam v planu ostříhat,  ale zatím dojdu jen na Portál a tam je plno. Sednes si na gauč.  Záběr se měni. Žába mrka. Prostrih na ovalne oko klokana. Potom na člověka valejiciho se v gauči a poslouchajíciho hudbu. Na dje na míru v klubu který mají všichni rádi. Záplat panbu i smrst kapitalistickych oči světa za toto odpocinkove a hudební prostředí. 

Jako by to byl i nebyl med chodit do prace, s pohody do nepohody hned, uvěřit v smysl náhody i úvěr zásady a jsou dny kdy smích nekonci a dny kdy vis ze vse preboli a já tu sedim se svým kosmickym lokálním blues a pisi zápisky,  pisi vyjádření o životě i mimo život,  že my všichni jsme život a všichni jsme život získali darem za krása i štěstí,  jak jsou drobatka relativní a pásma bridlicna a vinylove desky a hudba a muchomurky bile to je poloha naší Země zjemnění života a  celku na oltáři nasi tradice a naši inspirace pro dnešní večer.

Zrejme si kompenzuji večer plný samoty a lidských splínu,  rikam si na zlobim se tou skvirou na hrudi, tím opálovým klínem,  protrzenym africkym bubnem z bílého afrického plátna ve středeční duši amfory, ten fyzicky tlak nesnesitelnych vytržení,  svijive otevření, zrejme prostředí bodlaci a nate a potom vdechnutí křídel a úleva na konci vykoreneneho tvaru a výrazu který zijeme všichni do posledního dechu do poslední slabiky do zrejmeho oslabení čiré radosti smyslu, laskave anémie svátosti těchto okamžitých myšlenek které reagují na svatou podstatu reality které jako vzdy věnuješ báseň jejíž povaha stepi onen proces nebo miluje opravdových společné přítomnosti tvořivého zaru.

Srdce pod zebrama, maličkosti škodi nekonečnu,  nad nesmrtelnym strachem se chechta lucidnik, lucistnik den po dni odráží život několika nevidomých snu, na šipku z tortur a rybarovi dopisy plné osliku samoty a prazdne pokoje a lidé kolem mne, lidé hovořící o podstatě plynulého upínání vlahe pomíjivosti na dech pritomne hudby trvání v onom nezvalem volání ke smrti k lásce k životnímu pocitu na konci všech slovních spojení,  kde hudba stavi život na hlavu nad všechny starosti je dokanavane tvůrčí dilo, akt, čin,  myslenkova revoluce uvnitř pokoje, uvnitř domečku z karet a pro panenky  a příliš vyslovenemu blázinci plném vztahu a hilemorfismu šílenství a labute ze sije a sipu poezie.

O tomto miste, do skladby,  žena odchází k baru, žena v písni přísaha,  zpiva o hedvábí a já myslím na přátelství v samotě a krev severu a tak rostoucí články oči vycházejí ze severního pólu a odkaz je zde nad vsi moc ac děvčata se smějí  aji jiným věcem postavenym mimo muj skromný vesmír tajicich rekvizit slova a valicich kresadel na douscich noci ktera hřeje hudbou a otacejici se deskou deskou z úst dosedajicich smyčců,  a starých cinelku a elektronických beatu a modrého blikajiciho strobo světla kdy djej i klub i všechny masove koncerny konzumu a lucerny sebevrahů i kruh bezdomovcu všechny stařeny v okruhu sta kilometrů ať jsou spaseny tichem ohlušující rozkose a já mrtvý básník a skladatel tisece rozličných snu snim o úsvitu nad městem polyfonii s tebou má milenko nad jezerem miliony světelných let rozkoši a septajici krásy tvých básni pro které nyní zaživa zazivam vrele upálení přítomného chvění, jako když jsem cítil, že jsi dostala me rukopisy, na misi z me lásky na misi z rozkose na misi  z nekonečna chvive pásma pramenite obraznosti a splynutí s palivym jicnem a delohou tvého jantaroveho a rozpáleného těla na klaviature všech snicich milenců planety a jejich snu rodicich se z tekoucí klicivosti každého tónů a rytmu jejich pomyšlení na svátost souznění a objeti jate tělem nehynouci plazmy srdce bezcasi a nesmirne velebnosti myšlenky zrozene květem lotosovych měsíců teto plamenite nostalgie na počátek lásky,  jenž nekonci jez trvá neskonale trvá v rytmu tlukoucich srdci a citicich lidských bytostí veskerenstva i citici plodnice kaskadoveho nesmirna. 

O všem vyprávěla společna vedma. O společnosti o trvání o nepsanem pravidle byt při tom a milovat společné chvíle za deskami roztocenych pohledu a trasavych políbení gramofonove jehly nehynoucí cilevedome krásné živé nesmirne paměti těchto tel lokálních kanálu krásy o člověku synchrnonim pracujícím a tvořící.  Ona dostala ke kvety. Ziji nyní na světle.Ziji nyní na světle žijícím obranou přítomnosti stávám se a znovu vplouvamdo milující skutečnosti těchto toku rozdávají čich energii. Zapocal jsem další verš nebot toužím uhádnout tajemství společných hájemství našich slov, našich spojení našich ne výslovných vznícení pro ktera tento vesmír nezaniká na pramici smrtelných ale trvá a vali we v matce všech životů na společné liane pro kterou se šeptá od úsvitu do soumraku ve společném přízraku srdce a srdcove sedma dnes má všechny ňadra svleceny aby pojmula všechny mládata našich nepritomnych zjevení pro než znamena predznamenat trvání nekonecna jen nesmrtelnost a daleka křídla z protilehlych zivoucich artefaktu dechu a hvězdného prachu pokryteho na všech těchto obzornostech strnuti a strnule energie když myslím na ženu,  na ženu na ženu na přítomnost já Tvé zvolání na Tvá naha křídla a objeti a polibky hedvábného nekonečna.