Zápisky delirantniho obesence

Jsi neodefinovatelne pryc. Musím hledět vstříc tvému pochybení. Jsi uzkostlive mrtev lpis li na podstatě věci. Neviditelny svět pravi že se máš dobře. Ale přesto musím tvuj čin odmítnout nenese li skryte poselství. Jsi úplně mimo živoucí artefakty tohoto prostoru. Přesto vis něco co mi živi nevíme. Podle mnohých svědectví se objevujes ještě v několika světech.

Tvůj čin mne ovlivnil. Pokusím se zjistit do jake miry v současném bádání nad touto myšlenkou. Kdyby jsi odešel bez toho aniž bychom našli Tvé tělo. Každopádně všichni na to ted samovolne pomysleji. Včera mne ta myšlenka na odchod sama překvapila. Byla úplně naprosto samozrejma a byla zhmotnela. Jako by mi ji vnuknul samotný ďábel ve sve odtajnenosti poslání. Věřim na úděl ale tuto myšlenku na ukončení dustejne existence jsem zavrhnul, budu se ji reálné zabývat ve svem filmovém myšlení a zpracování v budoucnosti.

Existují vselijake teze o posmrtnem životě. Jestli mohu připustit, že nás tvůj odchod něčemu naučil, tak je to přijeti života plnými doušky, přiznání si jeho konečnosti, nekonečno nás vede přes myšlenku osvobození, když jsme puzeni, zevnímu jevy presahujeme tento majestat. Je to v posledním uradku ta sama skutečnost, kterou jsi žil spolu s námi. Ta skutečnost, ktera jako nezjevna pribrala te sebou na pokriveni Tvé skutečnosti, citova deformace a vnitřní destrukce vazeb na tento život a tento komentář.

---

Přichází to záhy. Vyplstene mladi v zaječí sedmého roku hrobnika. Vykastrovane libido mladého posetilce. Na tvoji adresu se budou postulovat mnohe nepricetne konotace. Ale toužím ti napsat něco ze srdce něco skutecne ze srdce. Srdce je plany balvan když te tíží na cestě vzestupu. Potezkej jej a tvar se pocestne. Postav se za pravdu. Je dulezita. Je to krev skutečnosti. Něco znepokojiveho. Jako znamení. Toužim dělat znepokojující umění. Provokující ovoce zakázánych myšlenek.

Popíši ve zkratce ten příběh. Existujes. Zijes si. Plynes uzivas si to. Všechno je chvive mrazive a prekvapujici. Prochazis se mlhavym pokojem. Snažíš se nabyt dojmu ze tu nic předtím z toho všeho nebylo nic proti ničemu. A myslím že se ti to podaří.

Stalo se to včera. Chystám se více zabývat smrti ve svem dile. Kontemplovat nad ni s odvahou a rozkoši po vzoru velkých esejistickych filosofů a lyrických básníků. Stát za kamerou celým svým tělem, přimět ji aby se stala prodloužením a konzervaci oka, oka času v mem oku jak jim protéka část hlasů uvnitř hlavy. Zachytit atmosféru mista, v mlhavem seru se povznést nad každodenní myšlenky. Nechat zvukem tahlou paranoidní melodií nechat vystupovat něco paranormalniho ve tmě. Existuje pro me bud transcendentalni aspekt filmu, kdy srdce je schopne nést metafyzicky prapor, nebo neexistuje nic co by stalo za ztvárnění.

Konstruktivní a metaeditivni procesy. Dvojí karneval náraci. Přes obrazovku se vznáší hlava postavy schoulene ve tmě. Její zornice pulzující rudým světlem. Blouzni a potaci se ve tmě. Na konci chodby je světlo. Pronika sem neznamym hlasem. Je to hlas obeseneho. Vzpomíná na život tady. Odchází ve zpenenem poli myšlenek.

---

Hra pokračuje. Přenechat odkaz budoucím generacím. Tak jak tu hru tady necháváme rozehranou. Myslím že v tom bude píseň nejistoty. Tvorba plyne z pochyb a nejistoty nad životem. Ptáme se co nás cini vyzralymi a ztrácíme se za sve odumirajici protějšky. Kazda myšlenka existuje jako hmotna entita a má sve hlavonozce na odvracene straně vesmíru. Střih. Bassove poddoboji v gama korekcich. Primordialni koordinace hmotného jádra.

Nezdá se mi to. Stávám se někým jiným. Tvá smrt me posouvá v myšlenkách. Mé vize které presahovali přírodní majestat přírody a vesmíru byly klamne a deformovane. Ne dosahovali hloubky a vazby na tuto hmotnou skutečnost. Stávali se vyhonkami které destruuji zdrave jádro populace. Nacházím smysl protoze život je trať ve které hledáme a určujeme smysl. V tomto neustálém spatrovani nacházíme poslání. Poslání které nás unáší od myšlenek na nejhorší, nad vystoupení mimo život, mimo jeho vzdusne zámky a neviditelne permutace, kterými prochazis když máš rozsirene vnímání a vědomí.

Ale na konci toho všeho není žádný konec. Na konci pochyb. Na konci doufanni bylo rozhodnuti. Je sebevražda profanni triumf jedné individuality, nebo nese pečeť grandiozniho zoufalství, které se snaží skryt svuj nezastavitelny potenciál. Prace nás učí smyslu a pořádku. Přeji si byt v duhovem kraji. Na duši neduhy zrcadlí mimozem slunce.