Ranyt: Proměna; Část II.

Ukázka z mé prvotiny Ranyt: Proměna , která nedávno vyšla v nakladatelství Viking

---

Seděl jako malý kluk ve škole a poslouchal učitele, jak vypráví o stvoření světa, o bozích a jejich pomocnících. „Na začátku bylo Nic,“ vyprávěl učitel, „z té Nicoty se zrodil nejvyšší bůh, Anhel, bůh Všeho a Ničeho. Ten stvořil Svatou pětici – své děti, jež se ale po čase rozhodl zničit, jeho moc se totiž nemohla vyrovnat jejich moci, kdyby se spojily proti němu. Začal tedy plánovat, jak je postupně pozabíjí, netušil ale, že i jeho děti už měly plán, jak svého otce usmrtit. Jelikož byly mnohem mocnější než on, vše se povedlo tak, jak mělo, a Anhel byl zabit. Tato pětice poté stvořila své děti a s jejich pomocí náš svět. Jim vděčíme za vše a měli bychom se jim klanět. Jsou pro nás dárci všeho dobra, všeho jídla a našeho života…“

Ze spaní ho probral otec, jenž mu potichu něco vyprávěl. Neměl sílu ho poslouchat, ale jeho hlas jej neuvěřitelně uklidňoval a naplňoval pokojem. Po několika dnech se konečně zotavil. Zjistil, že Naika je skutečně mrtvý, zkoušku prý splnil, ale neměl z toho ani radost, dával si za vinu smrt přítele. Myslel si, že kdyby bojoval lépe, nic z toho by se nemuselo stát a oba by mohli klidně užívat dospělosti. Ale takhle jen seděl zasmušilý doma ve svém pokoji, už ani neotvíral okno, několik dní nevyšel ven, neodpovídal, ani když jej přátelé hledali, odháněl je a přestával žít.

Teprve po pár týdnech se odhodlal vyjít z domu. Jen se coural lesem, přemýšlel a občas se posadil na pařez. Věděl, že musí začít něco dělat, aby zapomněl, proto se zvedl a šel k Nejstaršímu, aby mu dal nějaký úkol, poslání, misi, cokoli. Nechtěl už jen sedět doma a přemýšlet, protože věděl, že by ho to zabilo. Se skupinou dalších elfů se vydal alespoň na lov.

Vraceli se až po několika dnech a již na cestě domů se Ranytovi něco nezdálo, něco prostě bylo špatně, cítil to v kostech. Doma jej ale čekalo něco, na co ani nepomyslel. Nikdy by ho nenapadlo, že se něco takového může stát. Stál před vylomenými dveřmi jejich domu, vymlácenými okny a okenicemi. Opatrně vstoupil dovnitř. Stěny byly ožehnuté od plamenů a ušpiněné krví, na jedné stěně byla dlouhá krvavá šmouha, na zemi rýhy od drápů a rozházené zničené vybavení domácnosti.

„Mami! Tati!“ zakřičel zoufale, i když věděl, co se stalo. Vyběhl z domu, padl na kolena pod stromem do měkké trávy, složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Zase za to mohl on, protože odešel, kdyby zůstal doma, určitě by rodiče ochránil. Přišel k němu Nejstarší, který jej jemně objal přes ramena a pošeptal mu do ucha: „Neplač synu, máme stopu vraha a dostane co pro to!“

Ranyt se na něj podíval uplakanýma očima a přes zatnuté zuby pošeptal: „Chci tu stopu!“ Nejstarší nebyl na takovou prosbu připraven, ale nemohl mu to upírat, bylo to jeho svaté právo. Přinesl mu proto mapu, kde označil město, na němž se měl zloděj skrývat a jméno hostince, a napsal na mapu dvě jména. První znělo Wurien Mearem, druhé Firo'en Poute. Ranyt se zeptal, co ta jména znamenají, Nejstarší mu sdělil, že Wurien Mearem je hostinský hostince, kde měl přespávat Firo'en Poute, vrah jeho rodičů.

Sirotek sbalil mapu, jídlo a vodu na několik dní, všechen svůj zbrojní arzenál, který čítal dvě dýky – jedna byla spíše žabikuch – a krátký meč. Půjčil si od sousedů jezdeckého pantera, který jej znal už od dětství a na němž si občas vyjel. Vše měl připraveno a už se chystal vyjet na svou výpravu, ale zastavil jej Nejstarší, když mu zastoupil cestu. Ani nepromluvil, neřekl ani slovo, jen mu podal dlouhý úzký předmět zabalený v plátně a pak mu uvolnil cestu. Jezdec ihned poznal meč, ale ani plátno nerozbalil a okamžitě vyjel, nechtěl už ztrácet čas, i na rychlé šelmě měl před sebou dva dny cesty. Když za jízdy rozbaloval svůj meč, přemýšlel, jak se vrah dokázal dostat tak daleko za tak krátkou dobu – až do města Gaer. V ruce držel krásně kovanou elfskou čepel, která měla na šířku jen dva palce, zato byla dlouhá a ostrá jako břitva. Na jedné straně byla rovná až nahoru, na druhé jemné zkosená a připojovala se na ostří, které bylo rovné až k záštitě. Tu tvořil tenký ovál mezi čepelí a černočerveným jílcem určeným pro jednu či dvě ruce.

Celý tento skvost s blýskavou čepelí byl ukryt v černočervené pochvě s opaskem, který si Ranyt ihned připnul. Alespoň něco dobrého na téhle výpravě, pomyslel si, tento meč a panter Sairen. Zvíře uhánělo vpřed dlouhými rychlými skoky. Působilo sebejistě, neohroženě a majestátně. Mělo opět volnost, zase běželo přímo kupředu, dělalo to, co je bavilo ze všeho nejvíc.

Ranyt hnal šelmu co nejrychleji k městu Gaer, zastavil se, až když byla hluboká noc, aby přenocoval, a hned časně zrána opět vyrazil. Po několika hodinách v dáli spatřil městské hradby, bylo mu ovšem jasné, že se k nim před západem slunce nedostane. Přijel chvíli po západu slunce, strážný u brány se ho dlouho vyptával, ale zlatka mu nakonec zajistila volný průchod do města a informaci o tom, kde je hostinec vlastněný Wurienem. Elf dojel až k onomu hostinci, který měl vést člověk s informacemi o vrahovi. Vešel do putyky, jež zároveň sloužila i jako hostinec. Nebylo zde zrovna prázdno, posadil se ke stolu v koutu a ostražitě vše pozoroval. Okamžitě k němu přicupitala mladá krásná servírka. „Co si dáte?“ tázala se.

„Sklenici vína. A chtěl bych pokoj na jednu noc. A také potřebuji mluvit s Wurienem,“ hleděl na ni pronikavýma modrýma očima. „Připravím vám pokoj a donesu víno, ale za Wurienem musíte jít sám, je u pípy,“ odvětila hostinská a odcupitala pryč. Ranyt se zvedl, aby došel k pípě, za kterou stál obtloustlý chlapík s obrovským úsměvem, očividně se s hosty dokázal dobře bavit. Když spatřil elfa, jeho úsměv se mu ztratil a neosobně se zeptal, čím poslouží.

„Potřebuji mluvit s Wurielem,“ řekl Ranyt.

„To jsem tak nějak já, čím posloužím, chlapče?“

„Nevíš něco o někom, kdo se jmenuje Firo'en Poute?“

„Jó, divnej chlap, nedávno tu nocoval, dával bych si na něj bacha, prej je to nájemnej zabiják, šel prý na sever do nějakých plání či co, proč se na něj ptáš?“

„To je moje věc, proč se o něj zajímám, ale děkuji,“ hodil hostinskému stříbrný a šel se posadit k vínu.

Byl asi v půlce sklenice, když situace v hospodě začala být zajímavá – jeden štamgast totiž obvinil druhého z toho, že mu chodí za ženou, načež se začali hádat a začínalo docházet na pěsti. První druhého udeřil pěstí do tváře, strhla se rvačka, zezačátku jen mezi nimi, po chvíli se však přidala celá hospoda. Obrovský příslušník nějakého kočovného kmene chytil muže normální velikosti – i tak byl ale kočovník o dvě hlavy vyšší – a odhodil jej přes půlku hospody, až přistál u Ranyta, který se pousmál. Podnapilý člověk se na Ranyta podíval a začal křičet: „Co si myslíš, ty elfíku?!“ Zvedl se na nohy a zesílil hlas. „Že se mi budeš smát, protože nejsem ze vznešený rasy jako ty a nemám chatrč na stromě?!“ Elf vyskočil ze židle, praštil ho do nosu, až mu začala téct krev, další ránu mířil do břicha; když se člověk předklonil, ještě ho kopl kolenem do obličeje, přimáčkl na stěnu a bleskově mu přiložil k hrdlu dýku.

„To si myslíš, že mě budeš urážet a jen tak ti to projde?“

„Prosím, pusť mě,“ fňukal člověk.

Ranyt ho pustil na zem a otočil se, aby zjistil, jestli nevzbudil moc velkou pozornost. S úlevou se přesvědčil, že ne, a odplížil se na pokoj, aby nevyvolal žádnou další šarvátku. Další den ráno se vzbudil a pod polštářem něco nahmatal. S podivem vytáhl malý kvádrový předmět zabalený v kousku látky. „Knížka?“ uniklo mu šeptem. Ani ji nerozbalil, jen si ji schoval a vyrazil z pokoje. Před hostincem na něj již čekal Sairen. Olizoval si přední packu a jedním okem ho pozoroval, druhým sledoval okolí. Ranyt se vyhoupl do sedla a jemně dal kočce příkaz k běhu. Za několik okamžiků už nechal město za zády a podle mapy uháněl vstříc k Severním pláním. Zamířil přímo k hvozdu, který jej dělil od plání. Chtěl jím projet a ušetřit tak několik dní cesty, bylo to kratší, než aby les objížděl.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz