Ranyt: Proměna; Část III.

Ukázka z mé prvotiny Ranyt: Proměna , která nedávno vyšla v nakladatelství Viking

---

Mladá žena se lehce pousmála na svého mistra, když jí konečně sdělil, že se stala druidkou. Trénovala na tento okamžik snad celou věčnost. Blonďaté kadeře jí spadaly kolem jemné tváře na ramena a pronikavě modré oči jakoby vše dokázaly prohlédnout. Prohlédly i do duše jejího mistra; viděla, že už o ni přestal mít starost od doby, co začala zvládat své záchvaty. I přes to, že se dala na cestu poznávání přírody a souznění, míval s ní občas temné chvíle, kdy její oči začaly rudě plát a ona vše okolo sebe zapalovala a zabíjela, co viděla. Avšak hned, když se opět probrala a viděla tu škodu okolo sebe, začala vše dávat zase do pořádku. Občas záchvaty nabývaly velkých rozměrů a musel jí pomoct její mistr, nebo počkat, dokud neukojila svůj hlad, nebo lépe – neukojila to v sobě.

„Co budeš dělat?“ ptal se jí učitel, který ji díky času, který s ní strávil, znal nejlépe.

„Chci se podívat k Rokli, jestli je skutečně taková, jak se říká,“ odvětila. „Pak si něco už najdu, chci být nejlepší ze všech, nebo alespoň stejně dobrá jako ty,“ a smutně se pousmála na muže před sebou, protože tušila, že je to možná naposledy, co ho vidí. Všimla si slzy, která se mu koulela po tváři. „Ty pláčeš,“ upozornila jej potichu.

„Re sutier – e'eré.“ Během zlomku vteřiny celé jeho tělo začalo modře zářit a zmizelo – její učitel se teleportoval neznámo kam.

Dívce se po tváři rozlil úsměv, rozběhla se přímo proti útesu a skočila z něj dolů. Podivně se smrštila, z obličeje se jí protáhl ven zobák, ruce se změnily v křídla a ladné dlouhé nohy nabraly podobu pařátů. Neměla to k Rokli daleko, nanejvýš několik dní cesty vzduchem. Díky své schopnosti mluvit s přírodou dokázala letět bez přestávky. Stačilo požádat několik stromů, aby jí poskytly kousek své energie, a nemusela ani odpočívat. Jediná nevýhoda byla, že když si přestala energii brát z přírody, musela potom doplnit síly běžným spánkem.

Naklonila celé své ptačí tělo jemně doleva. Cítila, jak ji vzdušné proudy doslova nesou. Pod sebou viděla hlavní město lidského království. Chvíli musela přemýšlet, než si uvědomila jeho jméno: Kreas. Každodenní život zde znala, sama se tu narodila, ale vždy utíkala raději za hradby k přírodě, jejíž ochránkyní se poté i stala. Lidé chodili sem a tam, kupovali, prodávali, děti si hrály venku a jejich otcové, kteří na ně dohlíželi, bafali z fajfky. Na královském dvoře se zřejmě konala slavnost, jelikož všude okolo hradu i na všech nádvořích bylo nacpáno. Lidé se v davu tlačili jeden na druhého ve snaze se protlačit co nejblíže k centru dění. Vzpomněla si, co se to děje – a nebylo to jen tak něco! Dnes se konalo několikáté výročí korunovace krále. Krále Talera Druhého, syna někdejšího krále Talera Prvního, jenž za záhadných okolností zemřel. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale schylovalo se k válce a království nutně potřebovalo řešit jiné potíže. A nový král již několikrát prokázal svou chytrost, důvtip a chrabrost. Musí to jistě být silný král.

Ranyt se utábořil kdesi uprostřed hvozdu. Neměl tušení, kde je, jen věděl, že drží směr, orientoval se podle slunce, a když zapadlo, nemohl jet dál, stále mu však zbývala hodina či víc, než se úplně setmí. Rozbil tedy skromný tábor a začal zkoumat knihu, kterou našel. Vybalil malý předmět z hadru a spatřil ušmudlané červené desky s kovovými okraji a znakem uprostřed titulní strany. Otevřel ji a začal číst.

Měl pocit, že ani nečte, spíš ve své hlavě slyší hluboký hlas, který k němu skrze knihu promlouvá: vypravuje zvláštním jazykem, a Ranyt není schopen písmo přečíst. Hlas v jeho hlavě sílil, začínal mít pocit, že už křičí. Až v této chvíli si uvědomil, že to křičí on sám a zarývá si nehty pod oči. Bělma mu rázem zčernala, až mu zčernaly celé oči. Máchal okolo sebe rukama a knížku upustil.

Hlas v jeho hlavě neskutečně hlasitě šeptal, zatímco Ranyt omámeně sledoval, jak kniha padá na zem. Okraje zorného pole se začaly vlnit, prostor, který byl svým zrak schopen obsáhnout, se stále zmenšoval, až viděl jen knihu, jak s žuchnutím, hlasitým jako když dupne drak, dopadla hřbetem na zem a převalila se na bok. Elf ji vzápětí následoval.

Nebyl schopen vstřebat vše, co v knize bylo. Nejdřív si pamatoval jen veliké bílé Nic, pak tři postavy, jež tvarovaly cosi, co připomínalo zemi; následovalo více postav, války, boj rasy proti rase, ale i otce proti synovi, země se podivně chvěla, někde stále vyrůstaly a mizely hory, řeky vysychaly a mlely nová koryta, bylo to, jako kdyby viděl celý věk vesmíru v jedné sekundě, ze které si pamatoval jen záblesky.

Probudil se a byl stále na stejném místě, jeho panter stál nad ním a starostlivě si ho prohlížel. Bylo již ráno, netušil, jestli třeba neprospal den, neměl to ani jak zjistit. Nelámal si s tím tedy hlavu, nasedl na pantera a za okamžik již upalovali dále tajemným hvozdem. Šelma přeskakovala kořeny, skákala ladně z povaleného kmenu na jiný využívajíc svou mrštnost a obratnost, co to jen šlo. Přes malý potůček a obří kořeny, přes les... Možná není zdravý. Sairen ladně dopadl na další povalený strom, ale nečekaně prudce zabrzdil, až skoro vyhodil jezdce. Odmítl jet dál. Ranyt chvilku mžoural před sebe. Zdálo se mu to, nebo před sebou v lese skutečně viděl černý dým a z něho vystupující lebku? Jako by se natočila se doprava a poté doleva, jako by se rozhlížela a znovu zmizela.

„Co to u všech...“ vyrazil ze sebe Ranyt, než se lebka zjevila víc vpravo a o dost výš než předtím. Znovu se jakoby rozhlédla, měl pocit, že se jejich pohledy na zlomek vteřiny střetly. Začal s panterem couvat dozadu, tohle se mu vůbec nelíbilo, zrovna nasměroval šelmu doleva, když uslyšel křik. Vzhlédl a spatřil, jak se k němu shora řítí ječící lebka a natahuje se po něm stínovou kostnatou rukou. Pobídl pantera, jak nejrychleji dokázal, a ten vyrazil vpřed. Přízrak se za nimi s jekotem, řítil se za nimi, vždy se na chvilku změnil v neskutečně rychle plující obláček dýmu. Stále se mu zjevovala lebka a hmataly po něm mrtvé ruce. Panter oběhl mohutný kmen stromu zprava, přeskočil vykotlaný pařez a… skočil do prázdna.

Padali z útesu do koryta řeky valící se kolmo zleva k jejich původnímu směru. Při dopadu se ani jednomu z nich nic nestalo, avšak řeka byla velmi dravá a proud silný, takže co považoval za jejich záchranu, se rychle změnilo v ohrožení. Ani velký černý panter nebyl za těchto podmínek schopen s proudem bojovat. Řeka je nesla dále lesem a každá vteřina se proměnila doslova zoufalý boj o přežití. Elf se vyprostil ze sedla a pokoušel se doplavat na břeh, proud jej však znovu strhl. Nesl ho rychleji než jeho zvíře, tvrdě narazil zády do kamene, od kterého se odrazil, a proud jej zanesl na mělčinu. Ranyt ihned chytil tlustou ulomenou větev, která se vedle něj válela, za jeden konec a otočil se zpět k řece právě včas, aby ji strčil do cesty panterovi. Ten se jí chytl tlamou. Ranyt zoufale trhl větví nalevo, aby dostal svého společníka ke břehu, ale sám přitom upadl do vody. Opět se postavil na nohy. Panter už se mezi tím vyškrábal na břeh.

Chvilku se mu jezdec díval do očí – oba chápali, o co jde. Byl to přesně ten pohled, kdy je tvor rád za to, že přežil, ale chce co nejrychleji zmizet. Vyjeli z lesa na louku rozprostírající se nalevo. Viděl most přes řeku, ve které se skoro utopili, a za mostem na dohled město. Zamířil k němu a k městu, aby si dokoupil, co v řece ztratil, to znamená skoro všechno. Zbyl mu jen meč a dýka, a i to byl zázrak. Ze sedlových brašen se všechno vysypalo a co hůř, zjistil, že nemá ani žádné peníze, měšec u pasu se mu totiž v řece otevřel a celý vysypal. Dojel k mostu, kde přecházel výběrčí mýta. Průměrně vysoký muž, oděný ve střídmě zdobeném oblečení, u pasu se mu houpal meč, který vypadal, že je spíše na okrasu, než že by jej někdy použil.

Ranyt dojel na začátek mostu, když k němu výběrčí přišel a požádal jej o mýto; peníze údajně připadnou královské pokladně. Elf se na něj ze sedla dlouze zadíval a poté sesedl. Stále ještě promočený se otočil k sedlovým brašnám, jako by tam hledal měšec. Zoufale přemýšlel, co bude dělat, jelikož si byl zcela jistý, že u sebe neměl ani jednu jedinou minci.Když mu výběrčí nedočkavě hleděl přes rameno, napadlo ho poslední zoufalé řešení, prudce se otočil a vrazil mu facku. Muž chvíli stál zmatený nevěda, co se děje, Ranyt ho už ale dobře mířenými a vycvičenými údery z vojenské akademie omráčil. Tlusté tělo se mu svalilo do náručí a on jej položil na zem hruběji, než zamýšlel. Nahmatal u tučného pasu těžký váček naplněný mincemi a odřízl jej, aby už v příští chvíli ukryl muže, než se probere stranou od cesty.

 Vyhoupl se do sedla černé kočky a popohnal ji směrem k městu. Netrvalo to déle než pár minut, kdy už projížděl opotřebouvanou branou zasazenou v pochybně vzhlížejících obranných zdech kolem osady.

Ukradený měšec byl pěkně naditý zlatkami, což přišlo Ranytovi vhod. V městečku si doplnil zásoby potravin i vody, lano i další věci, jež na výpravu potřeboval... Nechtěl riskovat udání ani jiné potíže, proto mu zastávka netrvala dlouho, za hodinu a půl už byl na poli za městem.

Znepokojovalo ho, co se stalo. Nejdřív ten přízrak. Co to bylo?! To nebylo normální, ani normální nemrtvý (co je to za výraz?) nebo... Nevím, nikdy jsem ještě žádného neviděl, to je fakt.

Z toku myšlenek jej vytrhlo odfrknutí pantera, který něco ucítil. Oba se ve městě najedli do sytosti, Ranyt utratil více než půlku kradených zlatých za solené maso, panter je vezl zabalené v sedlové brašně. Měli jídla dost na několik dní, hlavně se jim nezkazilo, což bylo hlavní. Ale pro pantera stejně znamenalo větší radost jíst maso z něčeho, co právě ulovil. „Až dojedeme támhle k úpatí hor, kde je lesík, tak tě vypustím na lov,“ pošeptal elf zvířeti. Jako by mu rozumělo, souhlasně zakývalo hlavou a upalovalo dál, od radosti z lovu jej dělila sotva hodina cesty. Přesně podle plánu se utábořili na úpatí hor v lese, kde Ranyt ihned Sairena pustil na lov. Vybalil si přikrývky a chvilku na to v nich usnul.

Ve snech k němu mluvil hlas. Nejprve mu nerozuměl, znělo to jako nesrozumitelné brumlání. Snad stará zaklínadla? Nevěděl. Věděl pouze, že sní, chtěl se vzbudit, ale... ono to nešlo.

Budeš ve snu jak dlouho budu chtít, elfíku.

K… kdo jsi?

Mé jméno... Stejně bys je ani nedokázal vyslovit. Já jsem již před časem dal do chodu koloběh událostí, který zapříčinil to, že kráčíš po této zemi. Ne jen tak pro nic za nic, ale budeš mi sloužit. Hlas zněl tak mocně, že kdyby elf v té chvíli stál, byl by ho srazil na kolena.

Jak? Naprosto zbavený veškeré síly

Jak? Pomůžu ti najít vraha tvých rodičů a ty pro mě za to získáš jisté věci.

Jaké věci?

Ne všechny jsou hmotné, ale některé ano a pochopíš to jistě při cestě. Řeknu ti to nejnutnější: Jsem bůh, elfe, jsem první z šesti bohů, byl jsem však svými bratry a sestrami zrazen a uvržen do vězení. Ale díky tisíciletí příprav a plánování se z něj co nevidět dostanu.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz