Ranyt: Proměna; Část V.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Vzápětí ale musela uhýbat jeho kousancům a útokům tlapami. Začínal mít významně navrch, nedal ji nejmenší šanci zformulovat jediné kouzlo nebo se nějak bránit. Nechtěl ji zabít, došlo jí, jen zahnat. Nevěděla ale, jak dlouho mu úmysl nesežrat ji vydrží, a kdy v ní začne vidět večeři. Byla přinucena ustupovat stále rychleji, až se musela rozběhnout úplně. Byl jí neustále v patách. Požádala les okolo sebe o pomoc. Hvozd její prosbu vyslyšel, ze země se vynořily mělké kořeny jehličnanů, jež začaly vlkovi bránit v cestě, přinutily jej zastavit a jí daly čas, aby se otočila a připravila si obranu.

Eir onotha mulie ir trein zašeptala Danira v tom samém momentě, kdy se vlk přikrčil a vyskočil. Bylo jasné, že vzdálenost přeletí. Švihla před sebou holí, mělké kořeny se prudce zvedly k nebi a začaly vlka omotávat, nebyly ovšem natolik rychlé, aby mu zabránily přistát na Daniře a srazit ji k zemi. Vyjekla a spadla na záda. Rukama si bránila obličej. Když se po několika sekundách, kdy už měla být mrtvá, odhodlala otevřít oči, spatřila nad sebou dokořán otevřenou zubatou tlamu, ze které tekly sliny, čelisti měla svázané kořeny, které jako by ji otevíraly. Nebyla schopná kouzlo držet dlouho, už teď cítila, že první kořínky na tlamě vlka začínají praskat a uvolňovat se.

Vyprostila se zpod vlka, aby získala čas připravit se k dalšímu kouzlu. Otočila se k šelmě čelem, když už se uvolňoval, a sladce se na něj usmála. V tom okamžiku se zvedl lehký vánek a tam, kde před chvilkou stála, se snášelo několik listů k zemi. Zvíře zmateně začalo chňapat a vrčet na místo, kde byl jeho nepřítel.

Zhmotnila se na palouku, kde měla svůj příbytek. Snad mu utekla, neměla nejmenší zájem mu nějak ublížit. Nechápala, co se stalo, když přišla, byla všemi a vším vítána. Zřejmě jen ten jeden vlk ji nepřijal. Nechtěla mu ublížit, už ze své podstaty druida. Posadila se, aby zase splynula s hvozdem okolo. Potřebovala si jej celý projít, každý kousek, každou skulinku. Předtím však musela zjistit, co se to stalo. Vyslala své vědomí tím směrem, kde se utkala s vlkem. Nikdo zde již nebyl, požádala tedy stromy o pomoc. Ochotně jí vyhověly a pověděly směr, kterým zvíře šlo. Její vědomí plulo mezi stromy, až našla to, co hledala: na malé skalce ležel vlk a prohlížel si les pod sebou jako někdo, komu tu všechno patří.

Zkusila se porozhlédnout kolem skalky, hledala jeskyni, brloh, cokoli, co by jí o tvoru ležícím nahoře něco řeklo. Nebylo zde nic k vidění. Pomalu poslala svou mysl nahoru k vlkovi, chtěla se ho... chtěla se ho zkusit dotknout. Pomalu se blížila, když se zvíře nečekaně zahledělo jejím směrem. Nejen jejím směrem, přímo na ni! Vyděšená procitla a postavila se z tureckého sedu.

„Co to bylo? Co... to... se mi nikdy nestalo!“ šeptala si zbrkle pro sebe, zatímco nervózně přecházela rychle sem a tam a snažila se vymyslet, co dělat. Ne, to se jí jen zdálo, nemohl se přece dívat na ni, nemohl ji vidět, byla v podstatě v jiném světě než on. Přestala dýchat rychle a přerývaně, znovu se uklidnila, posadila, zavřela oči a vyslala své vědomí tam, kde byl vlk. Co nejrychleji se její mysl dostala až k oné skalce, ale na ní ani nikde okolo nikdo nebyl.

Znovu procitla. Tiše zaklela. Postavila se na nohy a chytila svou hůl. Rozhlížela se po paloučku a okolí, bylo jí jasné, že vlk přijde. A přijde rychle, hodně rychle. Skutečně, mezi stromy před sebou už viděla jeho bílou srst, zjevil se za potokem, právě když voda z něj stoupla a vytvořila neprostupnou stěnu mezi ním a Danirou. Pronesla několik slov a vodní stěna se rozpadla na malé shluky vody, které vyrazily proti šelmě. Za letu zmrzly a do jeho kůže se zabodávaly malé úlomky ledu. Poznal, že má šanci, jelikož jej nechtěla zabít, kdyby chtěla, neposílala by proti němu takto malé ledové úlomky, ale mnohem větší.

Ani on ale nebyl bezbranný. Několika skoky překonal vzdálenost mezi nimi, mocně máchl tlapou, čímž přinutil Daniru ustoupit, získal tak čas k dalšímu útoku. Zakousl se jí do levého předloktí. Vyjekla bolestí, naštěstí byla dost při smyslech na to, aby přiměla větve zachytit vlka a odtrhnout jej od ní. Pronášela tajemná slova, pohybovala holí pomalu nahoru. Větve stále víc a víc omotávaly vlka a zvedaly jej výš a výš, až byla vidět jen hlava, která zběsile chňapala a vrčela okolo sebe.

„Kdo jsi a proč jsi na mne zaútočil?“ promluvila k němu. Vlk se přestal ohánět tlamou a zadíval se do jejích hlubokých očí. „Kdo si myslíš, že jsi, abys na mě mluvila?“

„Jsem Danira z Kořenové věže.“

Vlk se začal srdečně smát: „Mě nezajímá, kdo jsi.“

„Kdo jsi ty?“ zeptala se na oplátku ona jeho.

„Na tom nezáleží,“ odsekl.

„Mluv!“ přikázala a způsobila, že se kořeny okolo vlčího těla začaly stahovat a škrtit.

„Pusť mě!“ žadonil, „jsem Kilein, nechtěl jsem tě zabít, to jsi poznala také,“ pokračoval, „jen si nemyslím, že je dobré, abys tu byla, druid, co zde před mnoha lety žil, zmizel...“

„Jak zmizel?“ dožadovala se odpovědi.

„Jednoho dne za mnou přišel, obdařil mne dlouhověkostí a poté beze slova zmizel.“

Povolila sevření větví a nechala jej dopadnout na zem. Poznala, že jí nehrozí nebezpečí. Vlk dopadl na zem, posadil se před ní a pokračoval: „Nenechal jedinou stopu, vodítko, nic. Nechci, aby se to stalo znovu, mě i celý les taková ztráta vždycky bolí,“ olízl si tlamu, natočil hlavu, upřeně se na ni díval velkýma očima.

„Já... Já to chápu,“ odpověděla mu. „Ale pochop,“ pokračovala „musím tu zůstat, ale nechci s tebou bojovat, bylo by to jen zbytečné násilí.“

„Máš pravdu, bude lepší se spojit, než proti sobě válčit,“ řekl na zvíře až moc uvědoměle vlk. Přistoupila k němu. Jemně mu položila ruku na hlavu a začala jej drbat za uchem. Vlk spokojeně přimhouřil oči a nechal se laskat.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz