Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

6

Ticho. Naprosté ticho, které na všechno doléhalo jako tlustá deka. Druidka vstala. Pamatovala si celý výbuch téměř dokonale. Malá koule k sobě v jednom okamžiku přitáhla kostlivce, kameny, stromy, cokoli, co bylo v jejím dosahu, aby zlomek vteřiny na to vybouchla a vše zase odmrštila a spálila na popel žhavými plameny. Po nepřátelích nebyla nikde ani stopa. S otevřenými ústy v nevěřícném úžasu si prohlížela nejbližší okolí.

To nemohla být pravda. Starobylý hvozd, jehož patronkou byla, prostě a jednoduše zmizel. Jen spálená černá země všude okolo s občasným torzem či parodií na kmen stromu. Její pohled se zastavil na Ranytovi, který ležel na zemi na břiše. Vlasy mu v pramínkách tekly kolem hlavy. Prsty rukou zarýval v křečích do země.

Elf se přetočil na záda. Vytřeštěné zarudlé oči zíraly k nebi. Němě klapal ústy, jako by se pokoušel něco říct. Nevyšla z něj však ani hláska. Neovladatelné stahování svalů bylo čím dál zřetelnější, začínal se již třást po celém těle. Chtěl vstát, udělat tomuto stavu přítrž jednou provždy, nemohl se však hýbat. Klepání nabíralo stále větších a větších rozměrů. Danira se na bezvládného jezdce bez dechu dívala. Panter ležel o několik sáhů dál.

Nepříjemný křik, který prořízl opar ticha, snad ani nemohl patřit elfovi. Připomínal bolestné skučení smíšené s vítězným jásáním. Náhle bleskurychle vstal a postavil se na nohy. Začal rozdýchávat právě vynaložené úsilí, brzy se mu však podlomila kolena a zase padal k zemi. Ve zkroucené poloze necítil nic než bolest. Ostře prostupovala každým kouskem jeho těla.

Připadal si, jako kdyby umíral. Zkoušel cokoli udělat, nic se mu nedařilo. Hlavou mu proudily myšlenky pouze na utrpení. Netušil, jak dlouho leží. Vteřina se vlekla jako celý rok. Znovu se začaly vracet záchvaty. Zvrátil hlavu na pravý bok, z koutků úst mu tekla pěna smíšená s krví. Omdlel.

Pohled na trpícího mladíka Daniře prozradil dost. Kouzlo, jež vyvolal, muselo být daleko za hranicemi jeho znalostí a možností. Upřímně, ani ona sama nikdy neviděla tolik energie na jednom místě. A pochybovala, že něco podobného zažil její mistr. Chlapec mohl být rád, že vůbec přežil. Buď velmi hazardoval, nebo byl naprosto pomatený. Jako další možnost ji napadlo, že ho někdo ovládá. Jenže to byl zřejmě nesmysl, nikdo v okolí nebyl.

Právě její okolí jí nyní dělalo starosti. Všude jen černá pláň, pouze černý popel ze všeho, co bývalo jejím hvozdem. Panter se již začínal probouzet. Omámeně pohnul velikou hlavou s protáhlým čenichem. Kde je Kilein? Druidku tato myšlenka znepokojovala. Nikde nebyl vidět. Ani volání jeho jména nepomáhalo. Posadila se tedy, aby ho mohla vyhledat pomocí mysli.

Nehmotné já opustilo materiální schránku. Zvláštní pocit po chvíli opadl, mohla se tedy plně soustředit na svůj cíl. Začala hledat v nejbližším okolí. Jelikož všechen prach a popel ještě stále neopadl, nebyla viditelnost ideální. Jejího společníka nebylo těžké najít, mnohem horší však bylo přijmout fakt, že vlk je mrtvý. Přední polovina těla byla rozdrcena a skryta pod balvanem, který se sem musel dostat při výbuchu. Destruktivní a až zbytečně předimenzovaná povaha zaklínadla v ní vyvolávala rozhořčené pocity.

Ten prohnaný elf si klidně dovolí zabít jejího přítele, jen proto, že nedokázal ovládnout svůj vlastní výtvor! Ale nemá cenu tu teď truchlit nebo se rozčilovat. Její duše se vrátila do hmotné podoby. Právě zaznamenanou ztrátou byla Danira hluboce zdrcena. Myslela, že se každou chvíli rozpláče, neměla však sílu ani na to. Neschopna pohybu ležela na popelem pokryté zemi. Spíše pro úlevu než z únavy zavřela oči.

Krátký spánek jí přišel po boji vhod. Ačkoli neměla ponětí o čase, tušila, že by se měli přemístit. A to co možná nejrychleji. Panter nad nimi držel stráž. Ulevilo se jí, když ji takto klidně přijal, i když stále cítila smutek nad smrtí svého společníka. Ale nesměla se mu poddat.

Jemně zatřásla vedle ležícím mužem. Pomalu otevřel oči, chvilku mu ovšem ještě trvalo, než byl schopen se posadit, natož vstát. Druidka mu byla ve všem k dispozici. Pomohla mu s prvními kroky, s nasednutím na pantera i s udržením v sedle. Dva jezdci na jedné kočce vyjeli ze zbytku lesa vpřed. Doufali, že jedou směrem k městu, které odsud leželo asi den cesty.

Chtěli si tam doplnit veškeré zásoby, sehnat pro druidku nějaké zvíře pro lepší cestování a ujasnit si cíl. Ranyt nijak netoužil po společnosti této ženy, ačkoli se o něj mile starala, byť nemusela. Jak již stačil vyčíst z jejího chování, vnímala, že je mu zavázána životem. Podle jejího vyprávění je zachránil právě on, bohužel jeho vzpomínky byly pokřivené ztrátami vědomí. Elfovi se objevil na tváři nepatrný úsměv. Vlastně neskončil tak špatně, uvědomil si. Seděl v sedle mocného pantera a objímala jej krásná žena. Pozitivní myšlenky byly ihned zahnány myšlenkami na pomstu a další kroky. Jeho cesta v žádném případě ještě nekončí...

Chrámovou chodbou uháněl obtloustlý mnich v hnědém rouchu. Probíhal k jednomu z mnoha pokojů. Opatrně zaklepal na dveře téměř až na samotném konci chodby. Nečekal na svolení, vstoupil bez okolků. Otevřel se mu pohled na malý, prostě zařízený pokoj; pouze postel, noční stolek a skříň na šaty. U okna seděl asi třináctiletý chlapec, který ho udiveně pozoroval.

„Arcikněz si vás žádá, Čistý. A hned,“ pronesl tučný muž k dítěti. Hoch se beze slova zvedl, prošel okolo něj a zmizel v zatáčkách chodby. Mnich si unaveně povzdechl, utřel rukávem zpocené čelo a pospíchal za chlapcem. Moc pohybu najednou. Nesnášel svou funkci poslíčka, proč pro ni nemohl být zvolen bratr Alexej? Byl mnohem více pohybově nadaný a měl krásnou postavu atleta. Měl bych se o to zasadit. Bratr Alexej na můj post a já na jeho. Ostatně si stěžuje na práci v řídícím centru našeho chrámu. Ach, jak by se mi líbilo jednat s mocnými lidmi a postupně je směrovat na cestu Deironovu. Tak si v duchu sliboval.

Mezitím již minul několik odboček a blížil se k pracovně Arcikněze, zdejšího nejvýše postaveného muže. Zastavil před vchodem do pracovny, aby si uhladil vlasy ve snaze je trošku upravit, než vstoupí. Zaklepal, zdvořile počkal na výzvu a poté vstoupil.

Velikou místnost nyní dostatečně osvětlovalo slunce, které sem pronikalo skrz několik mozaikových oken. U zdi přímo proti dveřím stál masivní dřevěný pracovní stůl. Za ním seděl postarší muž s prošedivělým vousem. Něco psal na papír. Rukávy jeho dlouhého bílého hábitu, jehož jediným zdobením byly dva zlatě vyšité pruhy, si stále víc a víc namáčel do inkoustu. Před stolem, zády k právě příchozímu, stál chlapec, kterého předtím přivolal.

„Prosím,“ začal zdvořile obtloustlý mnich, „král Taler posílá pro...“ umlčel ho pohyb ruky představeného. „Já vím,“ opáčil prostě, „právě to sepisuji.“ Mile se na tlustšího muže usmál a zase začal psát.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz