Michal

 Poslední rána dopadla na Michalovu hlavu. Pak se někdo konečně vyklonil z okna
a zařval, že zavolá policii. Holohlaví kluci se v mžiku rozutekli a tma je ochotně skryla. Michal ležel zkroucený na zemi v kaluži krve, s bolestnou grimasou v obličeji. „Parchanti,“ sípal a z nosu mu stékaly pramínky krve přímo do poraněných úst.
„Parchanti, tři na jednoho, srabi…hajzlové.“ To už k němu přiklekla Jindra a šátkem, který si strhla z krku, utírala krev, co mu crčela do očí. Chňapl ji za ruku. „Jindři, neudělali ti nic?“ Němě zavrtěla hlavou, i když ji nesnesitelně pálilo oko, jak ji jeden z útočníků uhodil do obličeje, když se snažila svého přítele bránit. Soucitně se na Michala usmála. „Pojď, jdeme domů.“ řekla jen a snažila se jej zvednout. Věděla, že do nemocnice by nešel a nechtěla ztrácet čas hádáním, chtěla ho jen dostat domů, kde ho může ošetřit.
Po chvíli se Jindřišce podařilo svého chlapce postavit na nohy, ten se o ni opřel a tak pomalu, šouravou chůzí, kráčeli směrem domů. Celou dobu Michal neustále klopýtal
a silně se mu motala hlava, dvakrát se dívce vysmekl a sesul se k zemi. Vždycky při tom zakřičel bolestí, údery do hrudi měly nejspíš za následek naražená žebra a bůh ví, jestli jen to.
„Už je dobře, jsme tady.“ oddechla si vyčerpaná Jindřiška podpírajíc zakrváceného Michala a zarachotila klíčky v zámku. Snažila se nevidět, že má krev snad všude, ale její pronikavý pach ignorovat nešlo. „ To…to je dobrý, já sám.“ odstrčil Jindřišku v koupelně, kam jej odvedla, aby mu vymyla rány. „ Sám to nezvládneš.“ nedala se Jindra a když ho vysvlékla z potrhaného oblečení, začala rány zdatně omývat. Zranění na temeni Michalovy hlavy vypadalo hrozivě, krev se z něj stále řinula
a slepovala mu vlasy, ze kterých nosil už pár let číro. Jindřiška zahlédla v zrcadle letmo svůj odraz, vypadalo to, že monokl se na oku neudělá. Michal seděl zkroušeně na okraji vany, s nepřítomným výrazem v očích, ruce mu bezvládně visely dolů a jen usykával, když se Jindra rozšklebené rány opatrně dotýkala. Najednou se mu obrátil žaludek, mocně říhl a proud zvratků se rozstříkl po modrých kachličkách. „Promiň, Jindři, já...“ mumlal bezbranně, v zelených očích stud. „To nic,“ odmávla to Jindřiška. „Nejspíš máš otřes mozku, měl bys do nemocnice…“ hlesla. Podala mu kelímek s vodou, aby si vypláchl ústa a pak mu je utřela jedním z ručníků, co visely na háčcích přibitých na oprýskané zdi vedle umyvadla. Při tom všem ji Michal pozoroval olověnými víčky a, i když se mu obraz notně rozmazával, pohled na štíhlou dlouhovlasou dívku jej uklidňoval.

Jindřiška ho odvedla do ložnice, uložila do postele a přikryla jej dekou až k bradě. Když za sebou přivírala dveře a chtěla odejít do koupelny pro další náplasti a obvazy, aby měla ráno vše při ruce, zaslechla chroptícího Michala. „Co jsi říkal?“ naklonila se ze dveří. „Zítra…že zítra bude všechno lepší.“ oddychoval těžce a pokusil se přes popraskané rty usmát. Jindřiška se na něj vysíleně, s němou výčitkou, podívala
a pomyslela si, že to dobré nikdy nebude…
Druhý den Michal celý proležel, Jindra mu jen měnila obvazy a přikládala obklady, pomáhala mu dobelhat se na záchod. Další ráno už vypadal Michal o něco lépe, ačkoliv zaschlé příškvarky krve všude po těle a fialová kola modřin, nevypadaly zrovna vábně. Jindřiška kolem něj našlapovala po špičkách, vypadal i ve spánku zničeně a utahaně. Proklouzla kolem postele a natáhla se do knihovničky pro ohmatanou kuchařku. Staré parkety pod dívčinou vahou slabě zasténaly. Rychle se ohlédla přes rameno, ale nezdálo se, že by skřípot podlahy Michala vzbudil. Přivřela dveře a odešla do kuchyně. Sedla si na rozvrzanou dřevěnou židli s oprýskaným bílým lakem, knihu položila na masivní stůl a jedním hmatem ji otevřela na příslušné stránce. Ačkoliv se zde nabízelo hned několik receptů, zabloudila Jindra pohledem nepřítomně z okna a unaveně pozorovala kosy, jak doráží na ztvrdlou špičku rohlíku v orosené trávě. Dnes toho moc nenaspala. Neustále se budila a kontrolovala Michalův sípavý dech, sledovala, jak se jeho hruď bolestně zvedá a klesá, trnula při každém jeho pohybu. A teď se chce odreagovat při vaření, kuchařku má před sebou
a přece se nedokáže soustředit. „Co třeba jen zeleninová polévka?“ ozvalo se vedle ní. Jindřiška vzhlédla k Michalovi a usmála se. „Dobře,“ zaklapla knížku. „Ale půjdeš si zase lehnout, musíš odpočívat. Je ti líp?“ Michal se s námahou opatrně posadil za stůl a podložil si tvář lokty. Hned je ale zase složil do klína, zaschlý příškvarek byl
i na nich. „Jo, je.“ zalhal. Jindra se podívala na jeho natržený ret a smutně přejela pohledem celou jeho tvář ostrých rysů, kterou teď mimo rozbitého rtu hyzdil ještě fialový monokl kolem hustého černého obočí a pár šrámů. Michal pohled zachytil
a řekl „Vím, kdo to byl.“ Jindřiška pochopila, že má na mysli útok z té šílené noci. „Kdo?“ zeptala se prostě. „Mladej Brázda, grázl, v poslední době si moc frká. Slyšel jsem, jak na něj ten druhej hajzl volá.“ ušklíbl se. „Co budeš dělat?“ zajímalo Jindřišku. „Půjdeš na policii?“ Bála se, že zná odpověď. Michal se zachechtal a zkřivil tvář bolestí. „To fakt ne, Jindři,“ vrtěl pobaveně hlavou. „Vyřídím si to s ním sám, hned jak budu moct.“
 
Pokračování příště…