Prolog

Sluneční svit, ochrání tě od tvých nočních můr. Prozáří srdce tvé a strachu tě zbaví. Když poslední stříbrný paprsek zmizí za posledním kopcem. Nezoufej. Duše tvá, srdce tvé bude sluncem, nejsilnějším ze všech hvězd...

Urputný křik, usedavý pláč rozléhá se místnostmi. Nikdo jej neslyší. Slzy kanou po tvářích a smáčí noční košilku s usměvavým medvídkem. Křik neustává, pláč také ne. Žena, co vám darovala život nepřichází. Nikdo nepřichází. Máte jen bolest, co svírá každý váš sval. Dovolí vám jen křičet. Dobře ví, že je to marné úsilí. Nemůžete se pohnout, nemůžete vstát. Otevřete oči. Bolest nezmizela, jen se změnila. Cítíte svalstvo svého těla, tupou bolest, zběsilý tlukot srdce. Vaše pohyby jsou pomalé, když vstáváte z postýlky. Stále pláčete. Hučí vám v uších. Když obejmou vás paže, důvěrně blízké a uslyšíte známý hlas. Teprve pak se přestanete třást. Sladká slova, která přicházejí, však nedokáží zmírnit váš děs. Nedokáží zmírnit beznaděj. Pohlazení po vlasech a přání sladkých snů. Polibek na čelo. "Maminko, můžu spinkat s tebou?"

Zoufalý nářek duše, které se zmocnil strach. Neschová se před svými běsy. Neschová se před démony noci. Píseň beze slok, co vábí temnotu. Světlo, co zapomnělo, že je světlem.

Pokojíček byl ponurý jako vždy, co si dívčina pamatovala. Jen letmé světýlko modře ozařovalo místnůstku a dodávalo jí maličko síly. Nedívala se na něj. Nedokázala to. Její pohled vždy sjel k malé truhličce. Kdysi patřila malé holčičce, jako byla ona sama. Alespoň, to jí maminka říkala. Truhlička se jí nelíbila. Vrhala stín. Stín, co byl černější než ostatní. Byl větší než ostatní. Dívenka věděla, že jí maminka nevěří. Slyšela, jak si povídá s tetičkou. Prý je strašpytel, co bojí se, zhasnutých žárovek. Je velká, aby s ní spinkala v jedné posteli. Maminka nerozuměla jejímu strachu. Nechtěla mu rozumět. Je jednoduché přestat se ptát...

Slova léčí, když pronesou je lidé, kteří jsou vám blízcí. Slova jsou zbrojí, když jejich tvůrci nemají důvěry a víry. Slova jsou zbraní, co zraňují více než bodné rány. Když ví se, jak a kdy se má tasit.

"Jak pak se jmenuješ? Já jsem Ingrid, ale můžeš mi říkat Ina, když budeš chtít."

S nedůvěrou díváte se do cizích očí, co nabízejí vám pomoc. Říkají, jsem s tebou, jsem s tebou. Ale čím déle se díváte, čím hlouběji... vůle pomoci se vytrácí, zbude jen netečnost a vlastní problémy ochotných očí.

"Tvoje maminka mi říkala, že se jmenuješ Miriam. Nemusíš, se mne bát Miri. Můžu ti tak říkat?"

Laskavé věty neznámé paní, ustaraný pohled matky. Slíbená odměna, jež zdá se nyní mdlá. Vojáček v náručí smutně vám leží. Můžete mluvit, když vás nikdo neslyší?

"Mirinko, mirinko. Tvoje maminka bude určitě velmi zklamaná, až jí povím, že jsi tu celou dobu mlčela.

Hrozby i prosby... Odměna i trest. Postupně ztrácejí význam. Nedolehnou k vám. Co vám mohou udělat. Jen lítost, jen ta zasáhne vaše srdce. Slzy na tváři matky a její zklamání... zklamání z vás.

"Bojíš se tmy zlatíčko?"

"Ne, nebojím..."

"A čeho se bojíš? Tvoje maminka se mi svěřila, že nechceš usínat ve své postýlce?"

"Je tam strašidlo..."

"Strašidlo? A jak pak vypadá? Viděla jsi ho?"

"Je tam, za truhličkou. Mluví na mne. Směje se mi."

"Nikdo na tebe nemluví miláčku. Jen se ti něco ošklivého zdálo. Nemáš, proč se bát. Strašidla jsou jen v pohádkách."

Jak dítě vysvětlí pocit. Pocit, který se mu zdá, přesto je živější než, cokoliv, co do teď prožilo. Jak  vysvětlí, že šum hlasů skutečně slyšelo, přesto, že neví, co mu říkali. Jak vysvětlí pocit, který mu svírá srdíčko. Jak vysvětlí, že vidí samo sebe před tím, než se probouzí. Jak vysvětlí, že vidí postavy se svitu hvězd, postavy oděné v černotě noci. Jak vysvětlí, že na něj volají. Křičí jeho jméno...