Deník Psychopata

31. 1.

Za ten jeden měsíc se toho hodně změnilo. Přestal jsem chodit mezi lidi, málo se věnoval rodině a po večerech se zavíral do pracovny. Žena se mě stále ptala, co tam pořád dělám tak sám. Ale ty si nebyl sám, měl si mě. Nebyl důvod chodit mezi lidi. Přesně tak, Larry mi vynahradil veškeré přátele, co jsem dříve měl.

Toho dne pozdě večer, když jsem byl opět ve své pracovně, někdo zaklepal na dveře. "Dále," řekl jsem podrážděně. Nechtěl jsem, aby nás někdo rušil.

Dveře se otevřely a v nich stála Clara. "Zlato, nepůjdeš se s námi najíst?" ptala se opatrně. "Nemám hlad." Věděla, že to řeknu, odpovídám jí takto každý den. Vždycky potom odejde, ale dnes to bylo jinak. Udělala dva kroky dopředu a zavřela za sebou dveře.

"Co se děje?" podíval jsem se na ni. Ona však hleděla do země. Po chvíli ticha se na mě starostlivě podívala a řekla: "Víš, Harry, možná by sis měl zajít k doktorovi. Myslím, že ti může pomoct." "K doktorovi? Myslíš, že mám horečku? Já se ale cítím dobře, dokonce ani hlava už mě nebolí." Nechápal jsem ji. Ona si jen povzdechla a začla vysvětlovat. "Víš, nemyslela jsem k tomuhle doktorovi, spíš k psychiatrovi. Možná si to neuvědomuješ, ale chováš se... zvláštně."

Tohle byl jeden z nejhorších momentů v mém životě. Víš, co to je, když tě odepíše vlastní manželka, deníčku? Jasně, že nevíš. Jak by si mohl. Cítil jsem obrovskou bolest a zklamání. Já ale cítil něco jinýho. Naštvalo mě, jak se chová k Harrymu a tak jsem ji jednoduše uhodil. Nevím, co mě to popadlo, ale ulevilo se mi.

Rozbrečela se a utekla z pracovny. Chtěl jsem jít za ní a omluvit se, ale nešel jsem. Jenom jsem si sedl zpět ke stolu a dělal to, co předtím. Od toho večera se na mě Clara dívala jako na cizího člověka. Mně to nevadilo, mohla si za to sama.