Obálka na sny

Zuzano proč vlastně nežiješ podle sebe, řekla jsem si tichým hlasem. Seš neviditelnej sluha všech, přemýšlela jsem jak svůj život dostat do radostné roviny, roviny, v které s úsměvem na tváři řeknu ano, dokázala jsem všechno, má obálka na sny byla splněna. Ale člověk může pracovat jenom s takovým materiálem jaký má k dispozici...tak tak zaznělo to v jednom filmu a já si na repliky potrpím. Život mně dostával na různá místa, ale může člověk za to, že není milován, je skutečně jeho chybou, že uznání nedochází, ačkoliv uznání není kousek chleba. Je třeba si střežit své umění a energii sám pro sebe. Společenství lidstva stává se rovinou bojištěm všech, řevem hlasů, které se chtějí prosadit, ale který z nich slyším já? Kdysi jsem žila v iluzi, iluzí mi byla láska, té však plno lidí není schopno, schovávají se za křivdy, nedostatek vymyšlený nebo skutečný, za úraz, za nemoc, nenávidí a závidí.
Letmo se podívám do zrcadla, oči upravím černou linkou, řasenka, ano ted upravím obočí tak jak to mám ráda, oči musí být krásné mé oči. Kolik mužů mně vlastně řeklo, že mám krásné oči jeden možná dva. Muži- dost sentimentu někdy nemám už ani sílu na toto téma, žertovat, kdysi v práci jsem pronesla onu větu: bud je tam člověk a nebo muž...muži člověka naučí, jsou jako kameny, tak chladní a tvrdí, vidí jen sebe, žena je pro ně jenom poddruh bud se jim hodí a nebo nehodí do krámu. Nejlepší je ta co je hodně chválí, ale hlavně se musí hodit do jejich krámu, krámu, který vypadá jako harém, tam žena mlčí a poslouchá, je to tak dobře, pro muže kdo z nás by nechtěl člověka, který se nám podřídí, je nám přece mín nebezpečný a muži milují boj, vítězný boj. Dneska hodně přemýšlím, tupá bolest pod žebry, jsem nemocná, čas se krátí, ale obálka na mé sny, je plná, plná zážitků, je jich spousta jen nebýt sobecký a podělit se, zanechat stopu v šedivém či pestrém 21. stoletím.