Jak jsem pracovala I.

Tak jsem došla na pohovor, na vrátnici dojel pán s výrazem vyhoření. Naložil mně do auta a dojeli jsme k staré budově. U jejích vrat pokuřovali 2 asi 40 leté ženy. Po schodech jsme vyšli někam kde nebyla okna, bylo to jakoby patro nad výrobou, kde byl z ní silný hluk.Pán, který měl asi něco kolem 120 kg, a brýlemi mi připomínal mého otce mně položil pár otázek. O firmě jsem moc nevěděla, jen, že to kdysi byla součást velké firmy na našem okrese. Nyní jsou majiteli němci. Výroba vypadala strašně, upřímně něco takového jsem nikdy neviděla, ženy uzavřené v jakýchsi místnostech bez oken, plných igelitů a smradu z desek plošných spojů. Já mám pracovat na obchodním oddělení. Mám radost- nastupuji 8. března, ano na bývalé MDŽ.Obchodní oddělení je za vraty, které jsou typické pro staré garáže, jako garáž to vypadá i uvnitř, okna jsou vysoko. Ráno jsem v práci první, vlastně ve výrobě pobíhá muž, který má odejít, pracoval jako šéf obch. oddělení spoustu let...No zaučuji se. Nejvíc mě těší, že blízko je oddělení techniků, je tam zaměstaných několik mladších mužů, s kterými je docela veselo. Mám pocit, že se mně tady bude líbit, směju se, dělám si legraci. Pán, který mně do firmy dovezl je nákupčí. Hned vedle nás je malá místnůstka kde sedí pan ředitel, ráno pořádá porady. Mým vedoucím je ten silný pán.Vše vypadá zalité sluncem, firma se má brzy stěhovat do nové haly ca 1 km odtud. Učím se zpracovávat objednávky a brzy nás čeká stěhování.Do práce přichází po dovolené moje kolegyně, je nemile překvapená, že mně pan vedoucí přijal. Velmi brzy se však dozvídáme, že je těhotná a to velmi perspektivně, s podnikatelem, který vlastní dopravní firmu. Měla za úkol jezdit po zahraničních zákaznících a ted tu práci mám tak trochu přebrat já...ani nejezdím v autě, řidičák mám od 19, ale pak jsem roky nejezdila. To ovšem nikoho nezajímá, zkrátka zajedeš s deskama do vedlejšího města zněl příkaz vedoucího..pro tentokrát přemluvím kolegy z technického, ale příště jedu sama, ani nevím jak, ale na 2 celou cestu, kupodivo jsem to zvládla...Jednou se do řeči se mnou dal pan ředitel, zjistila jsem, že zná moji matku a hned se zeptal jestli já nejsem to dítě co tehdy čekala když ho jako kluka učila..ne byl to můj bratr, ale pochopila jsem, že možná tady jsem správně, že je to ta cesta, po které mám ted jít. Asi ano protože i když ta cesta jednou skončí v příkopě a všechno co jste měli rádi pomalu odejde, tak to ta pravá cesta určitě je.