Aztécký poklad: Kapitola devátá

I přesto, že se Tkaničkova organizace skrývala, jeho vila byla jedna z nejbohatších v těchto končinách Marseille. Pravdou bylo, že Tkanička byl slušný mafián. Ne zrovna slušný v plném slova smyslu, ale slušný na mafiána. Stýkal se s těmi nejdůležitějšími osobami široko daleko a v celém podsvětí, ale stále měl tendenci chovat se uctivě a galantně. V jednu chvíli koukal, jak se jeho nepřátelé pozvolna potápějí v autě, ze kterého jim nedovolí vystoupit, a v druhé zase pomáhal jedné starší dámě do bytu, když do něj omylem strčila na schodech. Tkanička byl sice neuvěřitelně hodný člověk, ale také neuvěřitelně krutý mafián. 
Prosluněnou alejí, vedoucí k Tkaničkově rezidenci, procházeli tři muži. Dva z nich šli v pozadí. Byli oblečení v černém a na nose sluneční brýle. jednalo se o ty samé muže, co před nedávnem pronásledovali Philipa. V popředí šel muž, který už na pohled byl o dost důležitější než ty dva vzadu. měl bílé sako a svítivě žlutou kravatu. Nebyl to Tkanička. Ovšem je pravdou, že patřil k těm důležitějším a taky váženějším. A on to o sobě zřejmě věděl. Na tváři mu vévodil pyšný výraz vševědoucího Filištína. Pokračoval po cestě a nechtěl dovolit těm za ním, aby ho dostihli. A jediným způsobem, jak toho docílit, bylo zvýšit rychlost. Pro případného pozorovatele to muselo vypadat dosti komicky. Naštěstí se ti dva mafiáni už před polovinou cesty vzdali naděje vypadat stejně důležitě jako onen muž v bílém. Takto došli až k nevelké fontáně. Uprostřed ní stála socha mořské panny. Velmi důkladně provedena až do posledních partií. Za fontánou se táhlo dvojité, mramorově bílé schodiště s terasou. Kolem se potulovali zahradníci a sem tam i nějaký ten sluha. Skupinka vešla na terasu a zamířila prosklenými balkónovými dveřmi do prostorné haly. V Tkaničkově případě sloužící napůl i jako obývací pokoj. Uprostřed místnosti stál. Tkanička se bavil s jedním vysokým mužem a kouřil přitom střídavě tři doutníky. Měl je odložené v popelníku na konferenčním stolku. Vždycky pro jeden namátkou šáhl a divil se, že je delší než byl minule. 
"Bohužel, bohužel, chápu vás pane Norisone, avšak nemohu ve vaší věci změnit to, co byste si přál." sděloval Tkanička s klidným hlasem tomu vysokému muži, "Je mi líto, že se naše názory k této věci rozcházejí, ale musíte uznat, že mám svým způsobem pravdu, ale i právo se podle stávající situace zajistit. Zrada se vždy trestala nějakým krutějším způsobem. A je pravda, že tento odchod z našich řad se dá považovat za zradu. A my musíme ctít tradice, že? Takže je mi velice líto, že se stejně neshodneme, ale bohužel jsem nucen vás zabít." 
Tkanička odložil doutník a potřásl si s Norisonem rukou. Ten stále koukal na Tkaničku a nohy se mu třásly. Tkanička luskl prsty a pokynul Norisonovi ke dveřím. Tam se ho chopily dvě gorily. Tkanička mu kýval na rozloučenou a slušně počkal, až už ho Norison neuvidí. Pak se otočil k nově příchozím. 
"Pane Kelly, vítám vás. Omluvte mi to menší zdržení, však musel jsem vyřešit osobní problémy pana Norisona." a potřásl mu rukou. 
"Já to plně respektuji pane." uklonil se Kelly a narovnal si svoji křiklavě žlutou kravatu. Tkanička jim pokynul, aby si sedli a vydal se k baru. Na poslední chvíli si to rozmyslel a zamířil k doutníkům. Pak teprve k baru. Vyndal z něj dvě skleničky, čímž smazal úsměvy ze tváří dvou doprovázejících pana Kellyho. Když však obě skleničky naplnil koňakem a obě také naráz vypil, spadl úsměv i z tváře páně Kellyho. Nakonec mu však stejně nabídl. 
"Tak pane Kelly, nebudu příliš zdržovat a půjdu rovnou k věci. Chci se zeptat, jak to vypadá s tou naší věcí." 
Kelly upil ze skleničky a napřímil se. On nepatřil mezi lidi, kteří by měli respekt ke svému nadřízenému. On si vybíral mezi dvěma možnostmi. Buď se stane sám nadřízeným a nebo bude sloužit svému pánovi, ale bude ho tak dlouho podrobovat psychickému, podprahovému nátlaku, že si sám nebude jistý svým postavením. A u Tkaničky fungoval ten druhý postup. On, Artur Kelly přece nebude nikomu posluhovat. Jenže na Tkaničku by neudělal dojem pouhými řečmi a úsměvy. Tkanička si ho začal vážit, až když si to Kelly zasloužil. Kelly nenáviděl práci. Ale ještě víc nenáviděl, když byl podřadný. Proto se snažil ze všech sil vyhovět Tkaničkovým požadavkům a v některých případech je i převýšit, či Tkaničku nějak překvapit. A za tu dobu si dokázal vypěstovat dokonalou pověst. Stačilo říct, že je Tkaničkovým pobočníkem a už si nikdo nedovolil se na něj jenom křivě podívat. A to Kellymu bohatě stačilo. 
"Jmenuje se Frederic. Je to stará jachta, ale stále ještě dost dobrá." odpověděl Kelly a znova se napil. 
"Kapitán?" zeptal se Tkanička. 
"Nějaký Peter Hansen. Zhruba padesát let, ženatý, bezdětný." 
"A kam mají namířeno?" 
"Nejsem si jistý, ale se vší pravděpodobností asi přes Atlantik." 
"Spojené státy?" 
"Mexiko!" 
"Tušil jsem." 
Tkanička vypustil obláček kouře a zadíval se ven na zahradu. Kelly znal tyhle chvíle přemýšlení a proto věděl, že vždy nějakou tu dobu trvají. Bravurně toho využil a dolil si skleničku. 
"Pane?" 
"Hmm?" 
"Proč za nimi nevyšleme lidi a nechytneme je ještě než vyrazí?" 
Schválně použil výrazu „nevyšleme“ místo „nevyšlete“. Tkanička si odklepal doutník a podíval se na něj. 
"Znáte to přísloví: ,Dočkej času, jako husa klasu’?" 
"Samozřejmě." 
"Tak tím mi se budeme řídit!" řekl Tkanička a dolil si. 
"Kdybychom se za nimi vydali ještě teď a vše jim sebrali, neměli bychom z toho vůbec nic. Když ale počkáme co mají v plánu, můžeme se potom lépe rozhodovat." 
Kelly se trošku urazil, protože jeho návrhu nebylo vyhověno, ale pro jistotu a klidnější spaní na sobě nedal nic znát. 
"Jste si jistý pane Kelly," promluvil Tkanička, "že tu knihu jim stále ještě nedal?" 
"Samozřejmě pane!" 
"Výborně, pak tedy jde vše podle plánu." pousmál se Tkanička a vzal si další doutník.