Aztécký poklad: Kapitola dvanáctá

Odpoledne se pomalu chýlilo k večeru. Rackové stále ještě pokřikovali na celý přístav, ale toho asi nikdy nenechají. Přístavní dělníci pozvolna zaplouvali do putyk a z pár lokálů už se ozývali veselé hlasy za doprovodů harmonik a bendž. Paluba Frederica už se také zdála být čistější a uklizenější. I přes veškeré problémy se přece jen podařilo naložit na Frederica a následně i bezpečně uskladnit převážnou většinu nákladu. Ještě zbývala část profesorovi výbavy a pár zničených lahví a sklenic. Posádka se již také oddávala večernímu klidu. Simon přestal tolik nadávat a radši si zapálil fajfku, Marta už pomalu dodělávala večeři a Peter se ještě snažil doladit s pány Duvalem a Ducem několik nezbytných detailů ohledně plavby. Profesora opustilo celodenní odhodlání předělat celou loď k obrazu svému a teď stál na zádi a pozoroval moře. Nehnul ani brvou jen sem tam se vysmrkal. Jeho podvečerní rozjímání bylo narušeno rázným příchodem Kryštofa. 
"Tady jste pane, hledám vás celou věčnost!" řekl a dosedl na přítomný sud. 
"A co jste potřeboval chlapče?" zeptal se profesor. 
"Vy pana Hansena znáte dlouho, že?" 
"No jéje!" mávl rukou profesor. 
"Jak dlouho už kotví tady v Marseille?" 
"On tu má spíše něco jako hlavní stan. Vždycky se sem vrací." 
"Takže vy o něm víte." 
"Samozřejmě." řekl profesor a počal tušit nějaké šibalství. 
"Tak proč jste se o něm nikdy nezmínil? Nebo líp, proč jste za ním nikdy nezašel?" 
Profesor se obrátil zpět na moře a zamyslel se. Přemýšlel, jakou výmluvu by si vymyslel, ale pak abdikoval a rozhodl se říci pravdu. 
"Nechtěl jsem. Od doby co zemřel jeho otec, jsem se s ním už neměl o čem bavit. Když jeho táta žil, bavili jsem se s Peterem hodně právě o něm a měli jsme k sobě blíž. Mě vždycky bavila historie a jeho otce také. Byl to právě on, kdo mě přivedl na předkolumbijské civilizace. Přesněji na Teotihuacán. Vincent, Peterův táta, ho totiž dost dlouho zkoumal. Jeho výzkumy a zápisky, to všechno shořelo při požáru lodi, na které se plavil. On se o Teotihuacán zajímal celý život a tohle pro něj byla dost těžká rána. Z hořícího vraku se zachránil, ale dostal srdeční zástavu a utopil se. Klesl do hlubin spolu se svou prací. Vzal si ji do hrobu." 
Profesor si utřel slzu a vysmrkal se. Pak se mírně usmál a pokračoval. 
"No a od té doby. Od té doby jsme se Peterem viděli jen párkrát. On se pak začal zajímat o moře a o to jak zbohatnout. Když jsem se dozvěděl, že je tady v Marseille, nešel jsem se s ním ani přivítat. Nebýt toho mladíka, co mi přinesl Huitzilipochtliovu sošku přímo pod nos, možná bych už se s Peterem nepotkal nikdy." 
Profesor pokynul Kryštofovi a vrátil se do své kajuty. Kryštof vstal ze sudu a opřel se o zábradlí. Zadíval se na obzor, kde zrovna zapadalo slunce. byl to úchvatný pohled...