Aztécký poklad: kapitola dvacátá sedmá

"Nějaké zbytky tu jsou, ale nemůžeme s přesností určit jestli je to přesně to, co hledáme." hulákal Kryštof do vysílače Peterovi, "Každopádně počkejte dole, až to doděláme tady, pokusíme se společně najít ty schody. Dobře, ahoj." Kryštof zavěsil a rozhlédl se po městě. Musel přiznat, že to byl skvostný pohled. Slunce už před pěknou chvílí dosáhlo vrcholu a teď se pomalými kroky ubýralo k západu. Aztécké město v jeho paprscích zářilo a působilo opravdu kouzelně. Nad pyramidou, přesněji nad soškou, se vznášel mrak rozechvělého vzduchu, který sílil od chvíle, co profesor, se soškou v kabele, vkročil do Teotihuacánu.
"Neuvěřitelné!" žasl profesor nad mincí, která se mu zablýskla na slunci, "Pokud se nemýlím, tak je to, to, co si myslím!"
"A co přesně máte na mysli?" zeptala se Jeannet a zadívala se na minci.
"Podívej, děvenko, tohle není obyčejná mince. Jsou v ní zalité malé šupinky slídy a snad i skla. A to je právě to, co hledáme!" rozzářil se profesor a otočil se na Kryštofa, "Kryštofe, to je ono! To je onen poklad Aztéckých kněží. Poklad vyznavačů boha slunce. Tak přesně tady probíhal obřad! Pane bože, já to tušil! Když zjistíme, kde stával oltář, budeme moci provést dokonce obřad slunce!" profesor padl na kolena a začal odhrabávat prach a písek dokud se nedostal až na kamennou desku, na které ihned zpozoroval měděný kruh uprostřed menšího, z poloviny zapuštěného kvádru. Popadl sošku a zatajil dech. Pasovala! mrak zředěného a rozechvělého vzduchu se rozprostřel jako vlna po okolí. Soška zabzučela a zazářila. Zdálo se dokonce, že se pohnulo i pár mincí, posazených v kamenné desce. Okolní svět se najednou zdál být vzdálenější a vzdálenější. Soška a celý oltář začali zářit. Světlo se stupňovalo a stupňovalo, až nakonec vyšlehl k obloze zelenozlatý kužel světla a profesora i jeho přátele na okamžik oslepil.