Aztécký poklad: Kapitola třicátá druhá

To co se potom stalo, překračovalo veškeré meze reality. Historie si přála zůstat nenarušená. A pravdou bylo, že ani profesor, ani jeho přátelé do této doby prostě nepatřili. Dějiny se přepsat nenechají. A to nikdy. Když tohle profesor Hugo Schwarz zjistil,seděl zrovna na terase lodi a pročítal si své poznámky z knihy. Nevšiml si, že soška Aztéckého boha slunce Huitzilopochtli začala zářit a vibrovat. Nevšiml si ani toho, že nebe zčernalo a že se veškerá mračna začala stáčet do velkého víru, v jehož středu nemohlo být nic jiného než samotné město Teotihuacán. Profesor dál studoval zápisky. Jakmile si uvědomil veškeré nebezpečí, bylo už příliš pozdě. Jeho krevní tlak vzrostl a profesorovo srdce se zastavilo. Oblohu pročísl blesk. 
Kryštof Rys i Jeannet Leonová zemřeli v klidu. Odpočívali v místnosti v podpalubí, aniž by si všimli, že petrolejová lampa zavěšená u stropu se uvolnila a spadla na podlahu, kde podpálila nábytek a následně pak celou loď. Plameny pohltili celý přívoz. Pohltili mrtvé profesorovo tělo, pohltili deník Hernanda Cortése, pohltili Kryštofa i Jeannet, kteří zemřeli nevědomky jeden druhému v objetí. Loď klesla do hlubin a spolu s ní i socha boha Huitzilopochtli. 
Jediný, komu se z lodi podařilo uniknout byl Philip Gérvard, který včas vyskočil z plamenů do moře. Dlouho se však neradoval, neboť dostal silnou křeč do nohy a utopen klesl na dno chvíli po lodi. Zahřmělo se. 

Z hořících trosek velké dřevěné plachetnice jménem Poseidon se vypotácela osoba. Byl to Lejf Darling. Pomalu se dobelhal až k vodě, kde se svalil na písek. Měl značné popáleniny po celém těle a zbytky oblečení na něm stále ještě hořely. Z nosu mu srčela krev a téměř všechny vlasy mu doutnaly. Nevěděl, co se stalo. Zřejmě vybuchla nádrž na benzín ve Fredericovi. Proto obě lodě chytily. A proto teď hoří celý ostrov. Lejf si vůbec na nic nevzpomněl. Ležel na písku a pomalu z něj vytékala krev do moře. Netrvalo to ani pět minut, co skonal i Lejf Darling. Oblohou prolétl blesk. 

Oheň už téměř zničil celou loď Frederic. Benzínové nádrže a kanistry dále vybuchovaly a poskytovaly tak plamenům další a další potravu. Kdesi pod troskami lodi se vzepřel ocelový nosník a uvěznil pod sebou i Martu Hansenovou. Ležela na zádech a nosník jí svíral hruď. Nesla zrovna ostatním konvici s horkou kávou, kdyby měli žízeň, když jí cestu zkřížil výbuch. Ležela tam s očima dokořán a na tváři měla svůj věčný výraz naprostého blaha a spokojenosti, kterým zpříjemňovala život všem svým blízkým. Tak zemřela i Marta Hansenová, věčně šťastná a veselá žena. Obloha odhalila další blesk. 

Kdesi v podpalubí lodi Frederic ležela dvě mrtvá těla. Marty Jeferson i Peter Hansen se chtěli ukrýt před plameny. Jediná možná cesta vedla do podpalubí. Leč nebyl to dobrý nápad, neboť hořící benzín spolu s roztaveným železem začal stékat do místnosti, kde se ukrývali a znemožňoval jim tak úprk. Marty Jeferson si hned věděl rady. Z kapsy vytáhl nůž a na místě Petera zabil. Chvíli pak stál na jeho těle, kolem kterého šlehaly plameny a nemohly na něj, než z nedostatku kyslíku omdlel a zřítil se po hlavě do rozžhaveného tekoucího kovu. Byl uškvařen zaživa. Mocný hrom následoval hned po blesku, směřovaném do centra víru. 

Nad Teotihuacánem nebyl vidět jeden jediný sluneční paprsek. Obloha byla temná jako noc a mračna se stáčela přesně nad pyramidou slunce. Veškerý čas celého světa se nahromadil zde. Celá tisíciletí se zde sešla, aby se mohla opět vrátit tam kam patří. Teotihuacán zářil a pracoval jako živá bytost. Posílal pryč roky a desetiletí, které nebyly narušené. Poslední problém byl vyřešen, dějiny do sebe bez problému zapadly a proud historie se rozjel tím správným směrem. Všechen ten čas se opět vrátil na svá místa. Teď už neexistoval nikdo, kdo by znal profesora Huga Schwarze, či jeho přátele. Nikdy neexistovali a nikdy existovat nebudou. Historie zůstane nenarušená. Alespoň do doby, než se bude opakovat. 

Slunce opět vysvitlo a celá Marseille se topila v odpoledním slunci krásného letního dne.