Stojatá voda II

                                                    II.

Rok co rok se to opakuje a vždy znovu překvapí: jak Vánoce rychle odejdou, po všech těch přípravách a těšení. Ovšem ony odcházejí jen proto, aby napřesrok zase mohly přijít. A celý ten rok uzavírají v sobě, aby se z nich vyloupl, tak jako ty Popelčiny šaty z oříšku, sled dnů jasných i temných, zeleně jarních, zářivě letních, deštivě podzimních a nakonec i těch zimních – ty jsou bílé nebo temné, to záleží na tom, zda nám zima nadělí sníh nebo bláto.

Letošní Vánoce asi bílé nebudou. K vánočnímu času by sice měla patřit zasněžená krajina, ale mně je dobře i v těch deštivých dnech, co plynule přecházejí v černočerné noci. S večerem se město změní v zaoceánskou loď se světly v kajutách. Všichni plujeme životem k věčnosti. Planeta Země spolu s celou sluneční soustavou pluje nekonečným vesmírem k Tomu, který JE.  Slovo Bůh je totiž podle všeho asi sprosté…

Jenomže o tohle poznání se nemám s kým podělit. Proto se uzavírám do sebe a potají se vydávám na cesty časem a prostorem. Na samý počátek, kdy ještě nebylo ani nebe ani Země. Jak že to bylo v té Dějepravě, co se ztratila při stěhování?  Duch Boží se vznášel v temnotě nad vodami. A kde se tam vzal? A kde jsem se vzala já? A odkud kam jdu?

Byla jsem to vůbec já, ta malá holčička, co chodívala o Vánocích s maminkou a babičkou k františkánům? Měli tam jesličky úplně jako živé!  Okýnkem stáje nahlížely z tmavomodrého nebe stříbrné hvězdy, na zemi vonělo seno a mezi živými smrčky vykukovalo pár oveček, přímo na miminko v plenkách. Maria byla tolik podobná mamince, stačilo si jen odmyslet ten modrý závoj! 

Maminka se moc změnila, už se Panně Marii nepodobá. Věci se holt nění. Čas plyne... U Boha je tisíc let jako noční hlídka, tak nějak to říkal minulou neděli večer pan farář Prokop, ten hodný pater František, co ho maminka tak ukrutně nemusí. Mluvil o tom, že sedm dnů stvoření by si nikdo neměl plést s kalendářním týdnem.  To by znamenalo, že pravdu má Starý Zákon zrovna tak jako paleontologie! Někdy v třetihorách, kdy všude bujely přesličky, plavuně a magnólie, muselo být na Zemi krásně jako v ráji, jak se zasnila profesorka biologie. A já se ptám: A co když právě tohle byl ten ráj z Bible?

Nad domy města vyniká čtverhranná věž kostela. Pod zelenou špicí je ochoz jako zahrádka. V té výšce nad všemi střechami města kdysi bydlel hlásný. Jak je to asi dávno, když v noci vytruboval: „Minula noční hodina, chval každý duch Hospodina.“ V duchu ho slyším, v noci, pod dekou, když je všude tma a zaslechnu jen zahoukání vlaku nebo zavolání sýčka… A co je tam docela vzadu na obzoru? Táhlý vrch s rozhlednou nad špičkami stromů - vždyť jsme v podhůří Brd! Škoda, že už je to tak dávno, kdy jsme si udělali výšlap až tam nahoru. Před tím rokem šedesát osm maminka nebývala nervózní a věčně unavená a měla chuť něco podnikat. No nic, lepší už to nebude. Nemá cenu vzpomínat.

Zelená věžička gymnázia vykukuje skromně až úplně vpravo, nicméně přehlédnout se nedá. No jo, zítra máme matiku… Zato nádražní budova z červených cihel hned upoutá pohled. Právě se k ní blíží dlouhý nákladní vlak, zpomaluje a táhle houká. V teskném a deštivém dni to zní jako volání o pomoc. Pokaždé si  představím osamělého poutníka, který překročil bludný kořen. A najednou zaslechne vlídné zavolání: ”Pojď sem, tady je tvá cesta!”

Trať odděluje město. Jsme totiž na předměstí. Zahrádky sousedních vilek vidíme z okna v prvním patře jako na dlani. Brožovi odvedle pálí hromadu suchého listí, vítr rozhání obláčky zamodralého dýmu. Nákladní vlak už opustil nádraží, z dálky se ještě jednou ozvalo zahoukání, teď už jen tichounce, jako vzdálený pozdrav. Mraky táhnou nízko nad zemí a vzduch voní vlhkem. Obloha, tak tajemně tmavá a neskutečně blízká, plná příslibů a očekávání, Už zase plujeme časem k vánočním svátkům, jako loni, předloni a všechna ta léta, kam až sahá moje paměť

Ve čtvrté třídě jsem procítěně zazpívala Vánoce, vánoce přicházejí, měla jsem s tím úspěch, na pódiu v Besedě, v družině, a dokonce i v kumbále, kde domácí švadlena, paní Šlapáková, proháněla šicí stroj. S vervou jsem finišovala: „a když sní se, co je v míse, televizor pustíme“ a nebylo mi jasné, proč se tatínkův pobavený úsměv mění v povzdech: „jak výstižné – chudák Erben….“ Radost z vánočních prázdnin mi tehdy kazilo jen to, že rodiče nemají dost volna, aby stačilo na cestu do Třebíče.  Všechny ty krásné betlémy jsem mohla vidět až zase v létě, ale nepřipadalo mi ani tak moc to divné, protože nebyly jen vánoční. Některé totiž měly pokračování, takový miniseriál: Ježíšek v jesličkách coby miminko, kousek dál už ale jako batole, vítající návštěvu mudrců a opodál dokonce dospělý Pán Ježíš klesající pod křížem, cestou na Golgotu. "Tomu se říká postní betlém," vysvětlil mi tatínek.

Mohly mi být tak čtyři roky, když jsem přemítala: Ježíšek se o Vánocích narodil a o Velikonocích umřel. Ten ale žil krátce! Později, to už jsem věděla, co je čas, mě napadla sice trochu jiná, ale možná podobná otázka: Proč musel Ježíšek dospět a pak umřít? A potom zase ožít a vznést se do nebe – to znamená někam do vesmíru? To snad ne…