Stojatá voda V.

Neděle večer. Tuhle mši má ten „můj“ pan farář.

Pan Kantor mě pokaždé musí upozornit, kdy mám zahrát další sloku písně. Já se totiž v tom nevyznám a nikdo neumí (nebo snad nechce???) mi vysvětlit, o co jde.

Ó Ježíši, vzácný hoste, v srdci mém chceš stánek mít, rci, ať hříchů všech je prosté, důstojný bys měl v něm byt.

Slova jsou taková starobylá. Nový kancionál nevyšel a jak se zdá, asi hned tak nevyjde. Jak jinak, v dnešní době…

Pedál mě neposlouchá ani náhodou.  Co je to za blbost, že bych mohla mít koncert? Bachova preludia jsou nádherná, ale já na ně nemám. Jenomže kdybych nehrála na varhany, to už bych vůbec neměla možnost sem přijít a něco se dovědět. Tak co mi zbývá?

Pan Kantor mě už zase vystřídal. Hravě a lehce se rozlilo několik akordů - docela jinak než ta moje těžkopádná hra - a potom už jeho hlas usměrňuje hlasy lidí dole: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“

Ještě jednou totéž. Potřetí přijde změna, to už vím: : „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.“

Pan farář teď pronáší do naprostého ticha: „Hle Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa. Blahoslavení, kdož jsou pozváni k večeři Beránkově“

V té oplatce, co se jí říká hostie, že by byl Pán Ježíš osobně? Je to možné?  Musím se na to zeptat pana Kantora. Hlavně ale, aby nezapomněl, že má se mnou jít do sakristie. Nebo aby si to nerozmyslel. Pozor, musím k němu být roztomilá! Poslední sloka písně. A pak už jen takové rozloučení, kterému se říká požehnání. Pan Kantor ještě naposledy usedl k varhanám, aby zahrál něco na závěr.

„Půjdu napřed“, šeptám honem a nečekám na odpověď Vždyť dole v kostele je – snad! – maminka. Uháním dolů.

Vysokými okny vpadá dovnitř tma. Kostelník už zhasil svíčky na oltáři i veliký lustr. Tlustý pan děkan v černém taláru stojí u sloupu s jakousi knížečkou v ruce, asi se celou dobu modlil. Tak mě napadá, že přece dneska měl už dvě mše. Pročpak si neodpočine?  Jsem z té jeho zbožnosti v rozpacích. K tomu mám dojem, že mě musí považovat za drzou vetřelkyni. Je přece takový vážný, přísný a nepřístupný. Mám pozdravit? Asi ano…  A už vidím maminku, jen o pár kroků dál, za sloupem.  Je zamyšlená, stojí jako socha, jakoby kopírovala tu jeptišku s růžemi ve výklenku nad ní.

„Mami, maminko!“

Ohlédla se a jakoby polekaně sebou trhla (proč???). Vyšla mi naproti několika spěšnými kroky.

„Mami – tak to tomu říkáš?“

Maminka neodpovídá, zato tím horlivěji mi upravuje šátek u krku. Jako malýmu fakanovi! Polykám nepříjemný dojem spolu s obavami a koukám po panu Kantorovi - jen aby nezapomněl! Naštěstí ne.  Jde se mnou do sakristie.

„Vítám vás, děvčátko.“

Vlídný hlas probudil vzpomínku na prohřáté stráňky, tam v Třebíči, za městem, u Palečkova mlýna. A na maminčino pohlazení, voňavé po mateřídoušce. Nikdo by to nepochopil a ani bych to neuměla vysvětlit. Všichni by mě měli za cvoka. Ale co na tom záleží?  Tolik bych chtěla, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Protože tenhle pan farář má rád to, co já, tomu nezevšedněl svět, jako těm všem okolo mě. Pan farář totiž vidí dál než oni. V tom to je.

Teď přišel i pan Pechoušek - ano ten, o kterém je maminka tak skálopevně přesvědčena, že je fízl – a říká s úsměvem: "To je paráda, že se slečna Jana dala k nám do party, ze ano, důstojný pane."

Takže panu faráři se říká důstojný pane? Tak teď už aspoň vím, jak ho oslovovat. Škoda, že je kolem tolik lidí, jinak bych mu asi vyklopila všechno, co mi jde hlavou.

Pan farář se vlídně vyptává na gymnázium, na rodiče, na plány do budoucna. Ale pan Kantor už kouká nějak neklidně. Že by četl myšlenky? Ne, to snad ne, jen upozorňuje, že, před kostelem čeká maminka.  Musím se s důstojným pánem rozloučit. Jeho ruka je teplá zrovna tak jako jeho hlas:

„S Pánem Bohem, děvčátko.“

Stoupám po schodech zpátky na kůr za panem Kantorem a maminkou a sotva vnímám mnohomluvný výklad o varhanách. Bojím se, aby nezačal zase o tom, jak je nutné být s kostelem opatrný, aby si člověk nepřivodil kádrové problémy. Ne, zatím o tom přímo nemluví, ale zdůrazňuje, že varhanní hudba ani zdaleka není jenom církevní. Těší se, že národní výbor pořídí varhany do obřadní síně, pak prý se přenesu tam a nikdo nebude mít důvod k nějakým nemístným domněnkám. Přímo naopak, kádrově si šplhnu, když občas zahraju při svatbě a vítání občánků. Kromě toho se na radnici topí. Ale letos to bohužel ještě nebude, snad někdyi napřesrok, ovšem ta naše dívenka může tu a tam cvičit na varhany i v zimě, tady na kůru jsou dva teplomety. A když se Janička teple oblékne, že ano, paní Nováková…

Konečně zhasl světlo na kůru. Kostel se úplně ponořil do tmy, jenom nad svatostánkem svítí věčné světlo, které se kupodivu podobá raketě. Jdeme po schodech dolů. Maminčin pohled se mi nedaří zachytit, ale vidím stisknuté rty, tak pevně, že vypadají jako úzká čárka. A to neznamená nic dobrého.

Ale co, všechno bude jinak, jen až jí řeknu o tom důstojném pánovi! I ta moje ustaraná máma uvidí, že je ještě jiný svět a bude se z toho mít radost. Ano. A co bude potom? Potom se přestanu bavit s tím praštěným dědkem!  

        Blíží se osmá hodina. Maminka chystá opožděnou večeři, má naspěch a je z toho nervózní. V té naší kuchyni je navzdory tomu útulně teplo. Jak by na světě mohlo být hezky! Je to nádherné, být někde doma…

„Prosím tě, co je s tebou“, probudil mě tatínkův hlas.

„Nic. Co by se mnou bylo. Víš, tatí, já jsem jenom moc ráda, že mám za sebou svoje první vystoupení!"

Když jsem byla malá, měla jsem tátu strašně ráda, mimo jiné pro tu jeho profesorskou vážnost, se kterou mě vodil na výzkumy do vysoké trávy a trpělivě zodpovídal všechny dětské otázky. Byl to pro mě takový velký kluk, co je, světe div se, pan profesor. A přitom můj táta! To bývalo. Poslední dobou si nijak moc nerozumíme.

„Prosím tě, Jano! To že bylo vystoupení?! Hrála jsi nějakým bábám při mši!“

„Ale, tatí, to snad…“

„Je to tak. A máš ty tohle zapotřebí?“

Ne, nic se neděje, tatínka přece znám. V jeho hlase je zatím jen posměch.

„Ale rodičové…“, snažím se navázat ve stejném duchu,“ vždyť víte, že občas budu muset zahrát při mši, aby mě pan děkan pustil na kůr.“

Ne, o nic nejde, opravdu. Ještě dneska nebo zítra povím mamince o důstojném pánovi. A vůbec -  že přece na noční obloze jsou rozeseté hvězdy zrovna tak jako sedmikrásky na trávníku, stačí tak málo – jen si toho všimnout!

Ovšem teď bych si nejraději zacpala uši, abych neslyšela slova, co berou odvahu.

„Měla jsem takovou starost! Jana šla dozadu. Dlouho se nevracela a na mě šla úzkost. Stála jsem tam v kostele, skoro po tmě, a ty báby koukaly, otáčely se po mně, div mě neuřkly! A Jana nikde! Když jsem si jenom představila, že se tam baví s tím… no s tím, jak on se jmenuje…no ten fízl, Pešička, Pechoušek nebo tak nějak.“

V maminčině hlase zazněla taková ta zvláštní naléhavost, co se před ní nedá uniknout: „Je to určitě donašeč. Udavač! Bazilišek!“

„Ale, maminko!“

Na víc jsem se nezmohla. Ostatně tatínek mě hned zarazil: „Už jenom proto, že ten člověk je na vojenské správě. Snad si to spočítáš: copak je naše tolerance  tak bezmezná, aby ho jen tak beze všeho nechali dělat kostelníka?“

„Ale vždyť ten pan farář Prokop, ten ne -  tatí, mami, on je tak, tak moc…hodnej!“ vyrazila jsem to skoro zoufale a hned jsem cítila, jak je to neobratné, dětské,  nemohoucí. A navíc úplně marné. Maminka prostě není na příjmu.

 „Ten? No, Jano!!! Ten že je hodnej? Jak to můžeš tak tvrdit?“

Ne, tohle přece není, to nemůže být ta maminka, která hlídala první dětské krůčky a v její náruči se tak nádherně usínalo. Tahle dnešní maminka, tak nepochopitelně změněná, připomíná načepýřenou kvočnu, zse kterou se nediskutuje. Jenom chrání to svvoje kuře - a ani neví, před čím. Pro jistotu....

„Vždyť je to takovej -“ hledá usilovně výraz, „ takovej jezovita! To jeho kázání…Jako bys to neslyšela!“

Teď jsem vedle. Z kázání totiž nevím ani slovo. Vždyť pan Kantor mě vůbec nenechal poslouchat, pořád do mě něco hustil.

 „ Proč tě Kantor vůbec za ním vodil? Můžeš mi to vysvětlit?“

„Přece jsem se musela představit, když mi pan děkan dovolil hrát na varhany!“

Maminka vzdychla: „Už abychom byli v Praze… Tam by všechno bylo jinak. Ale víš, co nechápu? Proč tě Kantor seznamoval zrovna s tímhle jezovitou! Vždyť ani není zdejší, jezdí sem kdoví odkud.“

„Ano mami,“ zbytečně se snažím vysvětlovat, „jezdí sem pomáhat, odněkud blízko Kladna. S panem děkanem se znají z kriminálu.“

„Poslyš, Jano, odkud tohle víš“, ozval se tatínek vážně. „Kdopak se s tebou bavil zrovna o tomhle? Všude, úplně všude okolo kostela narazíš na nejmíň deset estébáků! Uvědom si to! Víš, ty dnešní svinský poměry!“

 Zatočila se mi hlava. Tváře rodičů, stůl, sporák, kredenc – to všechno ztratilo obrysy, jako obraz v oroseném okně.

A maminka pokračuje: „Kantor říkal, že národní výbor chce pořídit varhany pro obřadní síň.“

K uším mi dolehla jakoby neskutečně tatínkova odpověď:

          „Bavit se s národním výborem, to je taky potěšení, děkuju, nechci. Ale tím by se to elegantně vyřešilo.“

        „Radši kdyby nám to vyšlo s tou Prahou“, dodala maminka, „tam by nebyl problém hrát někde mimo kostel.“

Svírám ruce pod deskou stolu a zatínám si nehty do kůže.

   „Tohle je Kocourkov, už aby se nám podařilo vypadnout“, povzdechl tatínek.

Teprve teď jsem dokázala pípnout: „Ale co zatím? Přece toho nenechám, sotva jsem začala!“

     „Snad je Kantorovi jasný, že v kostele je zima a nemůžeš tam hodiny cvičit.“

    Vstávám od stolu.  Hlavně, že nepadl jednoznačný zákaz. Co bude dál? Pane Bože, jestli opravdu jsi, tak mi pomoz!