Stojatá voda VI.

„Ty teď chodíš domů přes náměstí?“

 No jo. Vladěna. Rozvážně se ubírá na stanici autobusu. V duchu jí říkám knedlík, protože tak vypadá, oplácaná,bez pasu, nevýrazná. A přitom taková spokojená, jako hezky vykynutý knedlík. Nekouká napravo nalevo, nemá problém ani se SSM, ani s těmi hlody, co do nás hustí v občance. Kdyby tady byli Hotentoti, poctivě by biflovala hotentotské nauky. Naši by řekli, že se drží reality.

Nicméně teď se podívala nahoru, zrovna tak jako já. Protože ten sloup s Pannou Marií už je takový, že směruje pohled k nebi, do těch záhadných výšek, o kterých toho víme tak žalostně málo. Zdají se mi vznešené i hrozivé a hlavně neproniknutelné. Ale trávník kolem jeho podstavce je tak docela pozemský, že i ten pohled vzhůru vypadá hned o něco důvěrněji. A já mám navíc ještě jednu jistotu: vždyť ten hodný pan farář tohle všechno zná! To, co pro mě i pro Vladěnu má zůstat zamčeno na deset zámků… Marně se ptám proč Maminka se totiž zlobila, že jsem byla včera večer v kostele, myslela, že jsem v kině. Proč?  Kdo mi  má co předpisovat, o co se mám nebo nemám zajímat???

Vladěna si podobné starosti nedělá, to teda ne. Ovšem ten sloup tak nějak samozřejmě odděluje od náměstí kostel. Takže se nemůžu ani moc divit, že se na mě najednou zamyšleně zakoukala: „Hele, Jano… ty jim tam hraješ při těch meších?“

 Ta její vykulená očka za tlustými skly mi brnkají na nervy.

„Jo“, odsekla jsem

Nekonečná vteřina vykuleného ticha.

„Fakt, při těch meších???“

„Při těch mších“, zdůraznila jsem naštvaně.

„A proooč???“

Vladěna se z toho může zjevit, něco takového je totiž nad její chápavost.

„No tak…Aby mi pan děkan dovolil cvičit na varhany.“

„A co je to za pána???“

Na to nemám co odpovědět. A tak radši nechávám Vladěnu Vladěnou. Jen doufám, že pro samou vyjevenost nezmešká autobus, bylo by to na mně.

 „Tak se měj. Čau!“

  Nechávám ji stát a odcházím o pár kroků dál. Výborně, v kostele je otevřeno! Předsíň je oddělená zamčenou mříží, na stolku za ní je hromádka novin. Házím do otvoru pokladničky padesátník ušetřený za městský autobus a beru si jeden výtisk. Dobrodružství vonící tiskařskou černí. Není radno ho vytáhnout ve škole! Ovšem ani doma. Bohužel. Nečti to, mračí se maminka. A proč ne? Vždyť už jenom ten název Katolické noviny, to je něco docela jiného než Rudé právo.

Za sloupem se vynořil modrý Fiat. Každé pondělí kolem půl druhé odtud takhle vyjíždí na pražskou výpadovku. Já vím, pan farář musí v těchto místech zpomalit, aby se bezpečně dostal na náměstí. Udělala jsem krok, dva tři. Stačí kývnout, určitě by se nezlobil. Chtěla bych mu říct…tolik bych mu chtěla říct- ale co vlastně?  Snad – že k panu Kantorovi na kůr chodím nerada, že je mi tak nějak nepříjemný, ale nemůžu jinak a nevím, o co v tom kostele jde…

„Ty, Jano…“

Vladěna mě zatahala za rukáv: „Ty stopuješ? Toho dědečka?“

Fiat nabral rychlost a zmizel na Pražské.

Ta Vladěna mi teda chyběla!  Znechuceně se ohlížím. Málem zapomněla nastoupit do autobusu. Řidič na ni musel zavolat. Ona se snad celá změnila v  jediný velikánský otazník.

Konec října přinesl podzimní lijáky.

Zvonek. Maminka jde otevřít. Ve dveřích stojí paní Uhrová s rukama plnýma mokrých novin a dopisů. Doručovatelka má totiž ve zvyku všechnu poštu jen tak přehodit přes vrata. Když se dá do deště, je zle.

„Zachránila jsem vám dopis a noviny,“ pronesla sousedka téměř obřadně. Podala mamince obálku se zářivě barevnou známkou a přitom jakoby mimochodem podotkla:

„Paní sestra vám často píše, že ano?“

„Ano, píše“, odtušila maminka co možná lhostejně.

Paní Uhrová se trochu zhoupla na tlustých nohou a o poznání pomaleji podala mamince noviny.

„Tu Lidovou demokracii odebíráte jenom kvůli inzerátům.“

Na konci té věty slyším tečku. Paní Uhrová totiž tahle slova pronesla jako něco, o čem se nediskutuje: Lidovku prostě musíme brát jenom kvůli těm inzerátům. Přesto je v tom jejím pohledu otazník.

Mamince nějak překmitlo v očích, než se nadechla k odpovědi:  „Kvůli inzerátům, jistě. Nikde jinde jich tolik není a nám přece jde o výměny bytů. Rudé právo manžel odebírá na pracovišti.“

„Já vím, já vím“. Paní zvolna pokyvuje hlavou, ale tak nějak podivně. Jako kdyby věděla své.

Kdyby se jí maminka tolik nebála, kdyby se na ni uměla vykašlat! Ale - je vůbec možné vykázat tu čarodějnici do patřičných mezí?

Za nezvanou návštěvou zapadly dveře a my si najednou hledíme do očí, dlouze, měkce a tiše. – V čem to žijeme, maminko? – V čem to žijeme, Jani?

Je to pro nás pro obě něco úplně nezvyklého, tohle tiché porozumění. V maminčiných očích je jakýsi smutný humor. Rty má sevřené, ale to nevadí, vždyť vím, co jí jde hlavou.

Nezapomeň, že chceš na vysokou. K tomu je třeba tak zvané komplexní hodnocení. Komplexní - já vím, to slovo ti připomíná protivný knedlík v krku. A „oni“ - však ty dobře víš, kdo jsou „oni“ - hodnotí úplně všechno, dokonce i to, které noviny odebírají tvoji rodiče. Ne, neboj se, nejsme tak zbabělí, abychom Lidovku snad odhlásili, ale že bys mohla paní, či vlastně soudružce Uhrové odmlouvat, o tom vůbec nemůže být řeč. Stejně si s tebou co nejdřív pohovoří. O tom tvém nevhodném a podezřelém hobby.

Pochopila jsem všechno. Mlčky se dívám na maminku moc ráda bych jí řekla:

Já vím, maminko. A už se nezlobím, že jsi tak starostlivá. Vnější svět nemůžeš ovlivnit. Zato svou rodinu ano.  Proto ve dne v noci pečuješ o moje a tátovy potřeby. Jsi plná úzkosti. Jsi tolik prostoupená obavami, že mi ani neumíš dát prostor, kde bych mohla a směla být sama sebou.

Škoda, přeškoda, že to nedokážu vyslovit nahlas. I mamince cosi brání poshledat příslušná slova. Když konečně prolomila ticho, řekla přesně to, co se dalo očekávat: „Nakonec jsem neřekla nic než pravdu. Vždyť tu Lidovku bereme vážně jenom pro ty inzeráty.“ Nevesele se zasmála: „Vždyť to jsou taky jenom takový komunistický noviny, jako všechny, i ty tak zvaný katolický“

„Ale ty si s tím hlavu nelam“, pohlédla mi pevně do očí, „ty jsi mladá holka a na rozdíl od nás máš naději, že se snad, Bože snad! - odtud dostaneš.“

Zdá se mi, že spolkla slzy. Zlehka mi prohrábla vlasy: „Teď běž do školy a  ničím se netrap!“

Já vůbec nemám v úmyslu se trápit. Nebudu na to myslet, nebudu a nechci, říkám si do rytmu kroků. Chci vnímat jenom ty růžičky, co v zimě i v létě kamenně rozkvétají z portálu. Náš gympl je totiž parádní stavba! Pseudobarokní! Najednou jsem ale měla před očima místo růžiček hvězdičky. Koupila jsem pěknou ránu, vypadá to na bouli! Fuj! Aby ne, když jsem se v plné rychlosti srazila s klukem, který se přihnal z druhé strany.

Petr Kantor. Přehlíží mě jako krajinu, proto do mě tak vrazil. Že by se měl omluvit, to ho ani nenapadne, ten moment je pryč!

 Trhni si levou zadní, blbečku, mračím se, jen abych zahnala takové podivné rozechvění. A najednou se musím zasmát. Zrovna tak trpce jako prve maminka. Místo vnuka se do mě zakoukal děda. Tak tohle je něco, co se může přihodit jenom mně…