Stojatá voda VII.

Dušičky, ten podivný svátek mrtvých.

Pohled z kůru je jiný než obvykle. Na několika místech chrámové lodi hoří svíčky - všude tam, kde je sled pravidelných čtvercových dlaždic přerušen obdélníkem zašlého růžového mramoru. Teprve teď mi došlo, že jsou to náhrobní desky. No jistě, císař Josef zakázal pohřbívání v kostelních kryptách. Od té doby uplynulo dvě stě let a už málokdo si uvědomí, že kostel je vlastně i hřbitov.

”Janičko, tady se zapalují svíčky dávným nebožtíkům, zatímco já svým rodičům nemám kde rozsvítit světélko. Matka vyletěla komínem krematoria v Lublinu a otcův hrob zplundrovali Němci.“

Cosi mě nutí pohlédnout nahoru, ke klenbě, co tu byla už dávno přede mnou a bude i po mně, byla tu za druhé světové války, jako třeba před tou první, v minulém století a dávno, dávno předtím…

Zdá se, že pan Kantor uhodl, na co myslím:

 ”Ty báby dole omílají modlitby a nepřijde jim na mysl, že je to na nic. Teď tu máme bolševika, který zdárně dokoná to, co se nepodařilo Hitlerovi. Totální devastace.“

Odmlčel se. A pak asi po minutě dodal: „Janinko. Vy ještě víte. Ale další generace už vědět nebude.“

„Co nebude vědět?“, ptám se šeptem.

”Právě že vůbec nic. O křesťanství, o historii národa, o Masarykovi - “

Věta nemá tečku, není dokončena, uvízla někde v prostoru.

„Křesťanství“, vyslovila jsem pomalu.

Poslala jsem to slovo taky někam do prostoru, bez tečky, bez otazníku.  Jen a jen to slovo, které cosi označuje, jako bych chtěla zachytit jeho význam, který mi pořád uniká.

„:Ano, křesťanství”, pronesl pan Kantor o něco živěji. ”S křesťanstvím k nám přišlo písmo, vzdělanost, kultura. Církev je kulturní fenomén. Právě tohle komunisti zuřivě popírají. A lidi jim na to slyší.“

Že pan Kantor má v oblibě cizí slova a fráze, toho jsem si všimla už dávno. Ráda bych se konečně dozvěděla, o co jde při mši, jenomže on mluví jako Pythie.

 ”Varhanní hudba se rozvinula s křesťanstvím. A ruku v ruce s chorálem se pak vyvíjely všechny hudební formy. Zpívaná mše, to je totiž malá opera.” vysvětluje profesorsky. „Tady na kruchtách se dělala muzika, pamatujte si to, Janičko.“

Protože na něho vytrvale koukám, zřejmě zvažuje, co mi ještě prozradí. Já nevím, proč je mu to tak zatěžko!

„Církev vnímáte jako kulturní fenomén, protože jste inteligentní dívka, k náboženství indiferentní.“

Pronesl to jako větu oznamovací. Připomnělo mi to občanku, tam se zrovna tak nepřipouští, že bych si mohla myslet něco jiného.

Nadechla jsem se: „Ale to já nejsem!“

Asi to přeslechl, protože se dal do vysvětlování:   „Indiferentní – víte, Janičko, to znamená- “

„Já přece vím, co je to indiferentní“, přerušila jsem ho.

Štve mě to. Vždyť on mi tady cosi vykládá jako děcku ze školky!

„Já jsem věřící,“

Vyslovila jsem to tak odhodlaně, až jsem se toho lekla.

„Teda…Já věřím v Boha“, opravila jsem se honem a jaksi rozpačitě.

Zdá se, že neslyšel. Už totiž musíme šeptat, za pár minut začíná mše.

„Vždyť já přece věřím v Boha“, opakuji ještě jednou.

Že by i tohle přeslechl, to není možné. Ale neodpovídá a v očích mu vidím jen netrpělivost a jakousi nevoli. Nakonec i mně připadá hrozně divné, mluvit právě o tomhle.

„Ano. Byla jsem přece pokřtěná! Stejně tak jako vy a jako lidi v kostele a jako…jako ti mrtví tam dole. Jsem taky katolička. Vždyť už jsem vám to řekla! Pamatujete, tehdy v létě, když jsem byla prvně tady nahoře.“

”No jo”, pronesl hlubokomyslně s pohledem upřeným kamsi stranou. Ale proč??? Vždyť přece je varhaník a hraje v kostele, při bohoslužbách! Chtěla jsem se na to zeptat, ale vtom už se jeho ruce rozběhly po klávesách.

„Tohle není nic pro mládí,” podotkl po první sloce písničky, takové smutné a tahavé, v moll.

„O Vánocích tady bude veseleji”, doložil. „To dáme dohromady Rybu. Hej, mistře! – znáte, že ano. Přijdou na to sólisté z Plzně, z divadla!“

Pan děkan se modlí za všechny zemřelé. Tedy i za babičku. Tolik, tolik bych chtěla, aby to všechno bylo tak, jak tomu věří pan děkan, i když je takový…no takový tlustý, vážný, a tak nějak úzkostně přísný.

 

 

Půlkruh lesů je jako temná hradba, zdá se být docela blízko a vítr přináší tu jejich vlhkou vůni až sem, jako pozdrav samotného Fabiána, ducha těch našich hor. Den je jakoby zamyšlený a ospale útulný.

 „Tenhle listopad nás tolik deprimuje“, pronesla paní Kadlecová naprosto neútulně.

Cosi mě nutí naprázdno polknout a podívat se na maminku. Opravdu musí na všechno přikyvovat? Co jí brání říct, jak jsme si právě tenhle ubrečený čas uměli udělat hezký – tehdy v Plzni, když jsem byla malá. Maminko, mami, copak jsi už zapomněla na ty dlouhé, tajemné večery, ještě s babičkou, kdy jsme si povídali a četli.  To snad ne, maminko!

Paní Kadlecová má pečlivě odbarvené vlasy a obličej ztracený pod vrstvou mejkapu. Pracuje na stavebním úřadě, což znamená na národním výboru. Patří k těm, kterým se říká dobře informovaní. Tváří se důležitě a nejvíc ze všeho jí jde o to, aby dobře vycházela s těmi skutečně důležitými. Naši se rozhodně nemůžou počítat k informovaným. Tatínek dojíždí do Prahy a maminku nevzali ani ve vývěskové službě, protože nechce přestat psát své sestře Slávce do západního Německa. Navíc ve městě nebydlíme dlouho a nemáme tu žádné vlivné známé. A to v dnešní době není zrovna dobré. Naštěstí Lilina Kadleců studuje pedagogiku právě u táty a její rodina má zájem, aby proplouvala hladce. Pochopitelně. Pro děti musí starostlivé matky udělat všechno. To je ten důvod, proč se tu odehrává tohle divadýlko, které maminka nazývá společenská nutnost.

„Je to nervák, aby byl hrob včas upravený. V jednom kuse prší“, stěžuje si paní Kadlecová.

Maminka povzdechla: „Máme hrob v Plzni, není to jen tak dostat se tam a v tomhle počasí! Už si taky někdy říkám, ta rozptylová loučka, to  není tak špatný nápad.“

”Tohle není téma pro mládí”, mění paní Kadlecová směr hovoru a obrací se ke mně: ”Janičko, tak ty prý pomýšlíš na konzervatoř, nebo rovnou na AMU?“

No jo, máma. Z taktických důvodů troubí do světa, že bych ráda na konzervatoř, i když to vůbec není pravda. V dnešní době - jděte už všichni někam s tou dnešní dobou - takže v dnešní době totiž se musí lidem nějak vysvětlit, co jsem si to vzpomněla, hrát zrovna na varhany. A dokonce i při mši. No jo, vážení, nedá se nic dělat, když mi děkan dovolil chodit na kůr, musím taky tu a tam zahrát pobožnou písničku. Takhle to mám lidem říkat. Je mi z toho blivno, ale co nadělám.

Paní Kadlecová ovšem míní, že opatrnosti není nikdy dost. Opakuje to třikrát a povážlivě pokyvuje hlavou. Finišuje otázkou, zda by nebylo líp zvolit si nějaký jiný nástroj.

Ještě že se můžu sbalit. Jdu přece do kina. Maminka taky pospíchá, na vlak do Plzně, vychází společně se mnou a s paní Kadlecovou. A pokračuje v hovoru – že se brzo stmívá a přes den je mlha a na ten hřbitov se při nejlepší vůli dřív nedostala a lidi už mají řeči, jak náš hrob je zapadaný listím – aby nebyl, když na hřbitově jsou stromy… Měla lístek do kina a musí tam poslat mě, protože ty Vzpomínky na budoucnost je jeden z mála filmů, co se nám poslední dobou nabízí, však ho taky dávají jen jeden den. Maminka je totiž do toho Dänikena úplně nadšená, on prý se opravdu zajímavě snaží vysvětlit některé záhady mezi nebem a zemí. A že je to takové dušičkové téma: člověk musí vzpomínat na své blízké, rodiče, prarodiče a přátele, zapaluje svíčky na jejich památku a neubrání se otázkám po smyslu toho všeho. Kdo ví, život k nám možná přišel z hlubin vesmíru a jednou se tam celá Země zase vrátí, aby se definitivně ztratila v nějaké černé díře. (A bude vymalováno, dodávám já.)

Kolem uší mi fičí listopad, v kině bude příjemněji. Taky že jo, hned mě obklopilo útulné teplo. Ovšem ten pan Erich von Däniken mě moc nebere. Tak se mi zdá, že si ten pán snaží něco vymyslet, za každou cenu, jen aby vynechal Boha. Je to nuda. Ach jo, když ta moje máma se poslední dobou každou chvíli pro něco nadchne. Naposled to byla jóga, nutila mě klečet s rukama na kolenou a s vyplazeným jazykem. Napřed mi to bylo k smíchu, ale když to vytrvale opakovala, přišlo mi to trapný, jak se tak pinoží. Za ten smích mě seřvala, až přiběhl táta, že chce mít doma klid.  Naštěstí mě nenutila stát na hlavě. Ono jí to totiž taky nešlo. Předtím byla celá vedle z magnetických náramků, jeden mi navlíkla na ruku, že to má navodit harmonii.  Málem se rozbrečela, když jsem odmítla. Ten náramek se mi totiž vůbec nelíbil a navíc mě tížil na zápěstí, to se fakt nedalo. No a teď přišla s mimozemšťany a Erich von Däniken je její nejnovější guru. Nelíbí se mi to a mám z toho na jazyku podivnou

Pan Uher, náš soused zeshora , zemřel přímo stylově. Den po Dušičkách. Dlouho stonal a chřadl před očima. Paní Uhrová se velmi trápila. Její tloušťka přešla do jakési rosolovitosti a bledé oči, jindy tak pichlavé, se potáhly těžkou mlhou. Ach, tahle paní, vlastně soudružka Uhrová, jak ta dovede být protivná! Maminka jí říká vědma nebo babička Boženy Němcové, co má místo církve svou rodnou stranu. Rodiče z ní mají strach. Ona nám totiž vidí do talíře a já bych se vsadila, že až do žaludku.

Tváří v tvář smrti je ale naráz všechno jinak. Maminka honem běží uvařit kávu, vždyť paní sousedka se sotva drží na nohou. Najednou nikdo nemyslí na to, že jsme na úplně jiné struně. Moji rodiče pomohli zařídit všechno, co bývá v takových smutných chvílích potřeba. Došlo mi, že všichni jsme na jedné lodi, na našem světě, ať už si o něm myslíme cokoliv.  Proto mi nikdo nemusel nic říkat, sama jsem chtěla dát najevo, že  s ní cítím. I když mi to bylo trochu divné, šla jsem k ní docela blízko a pohladila jsem ji ruce, tak podivně těžce složené v klíně. Podívala se na mě zarudlýma očima. Byl v nich úplný oceán beznaděje a únavy. Nevěděla jsem, co dál, co bych měla říct. Přece ne „potěš vás Pán Bůh“. Tohlee znám od maminky-vždyt ona je  přece taky katolička!.  Jsou to slova, kterými se snažila utěšit tetu Karlu, tedy pratetu, když umřel strýček Fišer. Jenže naše sousedka by je mohla považovat za schválnost. Takovou útěchu by nepřijala. Přesto, že z jejích pláčem oteklých očí přímo křičela syrová marnost. Nebo snad právě proto?

Tak jako tak, ta chvilka sblížení je už dávno pryč. Z pana Uhra zbyla urna s popelem.  Sice jsme si před ním museli dávat pozor na hubu, ale i tak byl hodný. Měl rád všechny děti ze sousedství, růže na zahrádce a mourovatou kočku Ťapku. Měl i svou zamilovanou písničku. Hráli mu ji při posledním rozloučení: Bylo léto, v poli zrálo obilí, vše se chvělo v žáru sluníčka, na palouku ženci trávu kosili, zajíc na to koukal z lesíčka…

Jak vyprávěla paní Uhrová, svou osudovou chvíli dobře poznal. Co když se v tom okamžiku vrátil k Bohu, tak jako se vrací do máminy náruče dítě, co se už dost vytrucovalo?

Ale- kdo je to Bůh? A má vůbec náruč???