Stojatá voda IX.

Prosinec je tichý měsíc. Peřina mraků tlumí zvuky všedního dne a noc přináší konejšivou tmu. Zamyšlené večery přivolávají snění. Plamen svíčky se tu a tam lehce zachvěje a po pokoji se roztančí stíny. Jsme v tomto okamžiku doopravdy v Podhoří, tady a teď, nebo snad ještě v Plzni? Nenahlédla sem náhodou babička s plyšovým oslíčkem v ruce? Babičko! Babičko naše!

Kam se poděl čas? Stačí tak málo, jen přimhouřit oči a zahlédnu nejen babičku, ale i usměvavou maminku a klukovsky veselého tatínka,  a dokonce i ty, kteří nás už dávno a dávno předešli. Z nebytí přišli na svět a putovali životem. Proto asi tak rádi zapalujeme svíčky. V tom jejich čistém světle je nám tak dobře. Tyhle postřehy jsou ovšem nesdělitelné. Škoda.

„Maminko, advent – to přece znamená příchod, že?“

„No ano, ale poslyš, měla bys…“

„Maminko, víš, my všichni na něco čekáme - “

„Měla bys napsat Slávince. Ta totiž opravdu čeká.  Na dopis od tebe. A už nejmíň čtrnáct dní se nedočkala.“

V potu tváře smolím dopis tetě do Norimberku. Pravda, už je to skoro tři týdny, co jsem nenapsala. Bylo by proto hloupé, abych hned v prvním odstavci spustila o tom, že něco chci. Proto přemýšlím, jak do toho psaní zakomponovat svou touhu po pěkných brýlích. Tady u nás mám teda „výběr“, buď babské celuloidové, co padají na špičku nosu, nebo kovové, ty zase pro změnu řežou za ušima. Takže nakonec nosím svoje staré dětské brejličky. Některým holkám sice sluší úplně všechno, jenže k těm já nepatřím..

Slávinku jsem naposled viděla v srpnu šedesát osm. Ona i strejda Richard tehdy utíkali jako před lavinou, nevím, co je nutilo k tak zoufalému spěchu. Naši mi jen zkrátka řekli, že je lépe to nevědět, pro mě je to toho času zbytečná informace. Kdyby se  někdo ptal, tak  prostě nevím.  Bezpochyby to tak bude. Vždyť maminka nemůže dostat slušné zaměstnání, protože nemíní se svou sestrou přerušit styky. Nejmíň jednou denně, často i dvakrát a už se stalo, že i třikrát, jí píše dopis a nepřestává čekat na zázrak: jednoho dne se snad prolomí nebesa a esenbáci (nebo spíš estébáci) vydají kýženou výjezdní doložku.

Slávce jsem nikdy neříkala teto, ale vždy jen Slávinko, Slávi. Navíc je to moje kmotra - koukám, že jsme všichni katolíci, celá rodina, no fakt...Mám Slávku ráda, stýská se mi po ní. Proto si teď  v kostele vzpomenu na ni i na maminku, když se zpívá „prolom nebesa a zjev se, Mesiáši“ I já bych ráda, aby se něco změnilo, aby se "nebesa prolomila" a Slávinka mohla k nám a my k ní. Ovšem co jí mám pořád psát, když už dávno jsem vyčerpala všechno, o čem by se dalo něco povídat. Navíc některé věci se napsat ani nedají, musíme si v dopisech dávat pozor na každé slovo. A pak jsou tady  i takové věci, o kterých se mi psát nechce. Protože nevím, co s nimi. Tak třeba chrámový sbor, ze kterého jsem víc než zklamaná.

O Vánocích má zaznít Rybovka. Tedy Rybova Česká mše vánoční. I národní výbor uznal, že se jedná o kulturní akci. Jupííí! Zdá se, že to všechno okolo kostela nakonec nebude tak zlé!

Pan Kantor s kulturní referentkou dal dohromady rozhlasový pořad. Městský rozhlas připravuje celé pásmo, které by mělo zaznít na první svátek vánoční, co se mu v kostele říká Boží hod.

„Vánoční svátky se staly slavností rodinného života a lidské pospolitosti. Právě ty starobylé zvyky… blebleble… svým původem hluboce předkřesťanské, dodávaly českým vánocím…  blebleble…, jejich nenapodobitelný půvab…“

A tak dále. Tyhle a podobné řečičky znám. Vím, že to jinak nejde. Právě tak jako nejde nechodit na záchod. Ale přece jenom… Vloudilo se mi několik sžíravých kapiček, taková kyselina nejistoty: jak to bylo doopravdy? Narodil se Ježíš v Betlémě? Vážně?

Fara vypadá zvenku parádně, jako pocukrovaná bábovka. Ovšem vevnitř… Takovou kosu jsem nečekala. No jo, přízemí je kamenné, má klenuté stropy a moc útulné být ani nemůže, sídlí v něm totiž okresní archiv a ten patří pod vnitro, jak mi šeptem připomenul pan Kantor. Nic by se nedivil, kdyby ve zdech byly štěnice. Došlo mi, že nemá na mysli obtížný hmyz.

V rozhlase má zaznít úvod Hej, mistře, potom druhá část Sláva budiž Bohu velikému a sólo zvané stručně Hvězdičky

To jest jasnost skvostná, to jest noc milostná, hvězdičky krásně plápolají…

Alt zpívá paní Kantorová. Je vlídný, jasný a vyrovnaný jako ona sama. Líbí se mi mnohem víc než soprán, tam je totiž slyšet takové napětí, křeč. Sopranistka se jmenuje Alena Vránová. Nerada odkládá svoje okázalé klobouky. Co je jí to platné, když je stará - vždyť už je jí nejmíň pětačtyřicet, ne-li padesát!  Na můj pozdrav sotva pohne úzkými rty. Nemá náhodou strach, že by se ze mě mohla vyklubat konkurence? Co kdyby mi tak Kantor svěřil sólo? Už proto, že mám mladý hlas. Já to přece vím, že umím zpívat! Výšky sice nevytáhnu, to ne, ale mezzosoprán mi vyhovuje moc dobře. Tak se ani nemůžu divit, že je ta paní ke mně tak zapšklá.

 Zato její švagrová Marie, z lékárny na náměstí, která také zpívá se soprány, se na mě pokaždé už zdaleka usmívá. Nepobrala zrovna moc krásy, kolébá se na nohou do O, je malá a obtloustlá, nad sraženou šíjí vyrůstá hlava s vlasy jako roští, navíc s nešťastně zrzavým odstínem. Obličej má bojovně vysunutou bradu a je celý takový hrubý, fakt, byl by vysloveně ošklivý, kdyby ho cosi nerozjasňovalo, snad nějaká jiskra, nebo co já vím. Paní magistra je totiž veselá a všude je jí plno.

„Tak, v sobotu to natočíme”, přehlédl pan Kantor celý sbor  - byla to žalostná podívaná – a posadil se k harmoniu.

„Máme naspěch, aby bylo všechno připraveno na schvalovačku. Nejde jen o kulturní odbor, ale i okres a partaj”, vysvětlil se znechuceným pokývnutím.

Dýchavičné wawky nestačí na vyhřátí velké místnosti, tím spíš, že se zapnou vždycky jenom na tu chvíli. Zpěvačky drkotají zuby, zpěváci se jaksi nekonají. Z mužů se tu vyskytuje jedině pan Kantor a bělovlasý pan učitel Kolář, ten bude při provedení v kostele dirigovat. Na zkouškách spolu obstarají mužské hlasy, ale na půlnoční prý Kantor dal dohromady několik basů a tenorů mezi svými známými, kteří přijdou až na orchestrální zkoušku. Sóla mají zazpívat operní zpěváci z Plzně. Ti se ovšem objeví až na provedení.

„Jenom aby nám všemohoucí strana neodepřela požehnání“, povzdechl pan Kolář.

„Malá nebo velká strana?“, uchechtla se prostořece magistra Marie Vránová.

”Tohle znáte?”, pokračovala živě, ”Jáno se ptá kamaráda: Laco, vraj si vstúpil do strany? Laco se ošije a koukne pod nohy:  Do čeho že som to vstúpil?“

 „Tak dost! Pokračujeme“, dupl pan Kantor netrpělivě do výbuchu smíchu.

 Paní Kantorové kmitají v hnědých očích veselé jiskřičky, které se mi tolik líbí.

Těžkopádná stařena vedle mě se nedoslýchavě natahuje ke sví druhé sousedce: „Co? Co to? Co to povídala?“

Spadla mi brada. Nahluchlá a navíc natvrdlá zpěvačka, no ne! Můj údiv zachytila altistka na protější židli, úpravná paní v bílé halence, asi tak maminčina vrstevnice. Maličko vzdychla a pak se naklonila přes stůl:

„To je dobře, že jste mezi nás přišla, Janičko,” řekla polohlasem, „snad nám sem přivábíte další mládí.“

Zamyšleně pokývala hlavou a v očích upřených kamsi do daleka se mihlo něco jako vzpomínka. Já vím, před léty asi tenhle sbor vypadal trochu jinak! Nemůžu si nevšimnout, že ty oči se naplnily jakousi podezřelou vláhou.

„Škoda, že Šišoláková má hudební hluch”, ozvala se Marie Vránová.

”Lído,” obrátila se na paní v bílé halence, ”víš, ono to s ní fakt nejde. Vyzkoušela jsem ji v kumbálu za laborkou, ale to se nedá.  Fakt, ona kvíká jako prase před porážkou – kvííííí!“

Musím vyprsknout, to se jinak nedá, ona to prasečí kvičení umí tak věrně napodobit, že já teď přímo slyším a dokonce snad i vidím toho čuníka!

Pan Kantor naštvaně zadupal a zvedl taktovku.

Sláva budiž Bohu velikému, pokoj lidu všemu pokornému -

Musím se pošoupnout těsně ke své sousedce vlevo. Zprava mě totiž ruší nakřáplý, dýchavičně vynechávající hlas té nahluchlé staré paní.

Neb se narodil Spasitel, všeho světa Vykupitel -

„Stop!“

„Paní Votočová…“

Pan Kantor obrátil unaveně oči ke stropu. „Proboha, proč sem vlastně chodíte?”

Ta babka vedle mě snad ani nepochopila, že je to na ni. Ostatní zpěvačky se asi o to více snaží, a tak zkouška může pokračovat až ke zdárnému konci.

„Takže v sobotu ve dvě na kůru. Ale včas!“ připomíná pan Kantor.

V protější řadě altistek se jako první zvedla čiperná, kulatá babička. Všem dokola nabídla mentolové bonbóny, mně dokonce dvakrát. Se zájmem si mě znova a znova prohlíží, jako by nemohla uvěřit, že do sboru zavítalo mladé stvoření. Na rozdíl od té paní v bílé halence se však dívá pronikavě živým pohledem malých oček, ve kterých se tu a tam kmitne pobavená jiskra.

„V sobotu, ve dvě, na kůru!  Je to jasný, slečno Hodková?“

„Slečna Hodková myslí jenom na mlsání a povídání“, bručí si pod nos.

Už mi zase padá brada. Taková babča - a ona si nechá říkat slečno!  To je neskutečný! Tak jako všechno kolem. A jako všichni, ano, úplně všichni. Dokonce i ta milá paní Kantorová.

Pan děkan se neobjevil celou dobu, jenom nám otevřel a pak zase zmizel kamsi dozadu; tak mě napadlo, že nám mohl nabídnout aspoň horký čaj, to přece není taková práce, uvařit konev čaje. A kdyby k tomu přidal ještě pár hřejivých slov…

       

 

Z haly se ozvalo dětské zažvatlání. Malá Markétka se šťastně batolí přes práh. Krok za ní jde maminka Lenka. S úsměvem mě zdraví. Je rozvážná, docela jiná než Míša a není to ani zdaleka jen tím, že je starší o celých deset let. Se svou mladší sestrou má společné jenom ty neurčitě plavé vlasy. Staví se ke sporáku vedle své maminky, paní Květy, zatímco tatínek, inženýr Pavlík, jen tak po domácku v teplákách, soustředěně šlehá spirálou metly bílky v míse.

„Koukni Jani! Tady máš pro maminku vánoční perníčky“

Paní Pavlíková v bílé zástěrce je mateřsky milá a v téhle chvíli má až dětsky dychtivý výraz, jak čeká na moje překvapení. A já ji nezklamu.

„Jééé - to je ale nádhera,“ vypískla jsem nad plným plechem. Opravdu, ani se nemůžu odtrhnout od všech těch pasáčků, hvězdiček, miminek v peřince, košíčků, vánočních stromků a kdoví čeho ještě.

„To nám bude líto sníst! Takovou krásu.“

Paní Květa se potěšeně usmála „Vždyť si to maminka napřed vystaví na svátečním stole, aby bylo na co se dívat. A tady ještě máš kapříka. Ten se pověsí nad stůl, pod lampu, vidíš?“

Pozorně provléká úzkou stříbrnou stužku malinkým otvorem v tlamičce perníkového kapra.

Tenhle dům, kolem dokola obrostlý vinnou révou, je útulný jako přístav v tom moři mlhy, co ho dnes obklopuje. Je mi tady dobře. Michala si užívá domova, přes týden je v Praze na koleji. Podařilo se, dostala se na psychologii. Brali jich jen pár. Těšila jsem se, co mi bude vyprávět: Je to jediná holka, se kterou se dají vést úvahy, to třeba s Marcelou nebo s Jarčou nejde ani omylem. Když si jenom vzpomenu, co všechno jsme už s Míšou probraly, v tom jejím pokojíku za kuchyní! Prý to byl dřív pokojíček pro služku, to naše království. Kdysi, to už je dávno, hluboce na základce, jsme popily domácí víno, z té jejich révy na zdi.  A pak jsme proháněly telefon, hlásily jsme se „tady krematorium“. Byl z toho mohutný průšvih, zapomněly jsme, že naše město je na takové vtípky moc malé. Z takových blbin jsme už ovšem dávno vyrostly, teď vedeme vážné úvahy o světě, životě a lidech. Jenomže poslední dobou nám to nějak vázne a není to jenom tím, že Michala je celý týden v Praze. Ona je teď vůbec trochu jiná a v očích má něco, co tam dříve nebývalo, takové světélko. Do Prahy už nejezdí sama, ale pokaždé s medikem Dušanem. Proto jsem tím radši, že jsme zase jednou spolu, jako za starých časů – ano, je to tak, už i já mám za sebou staré časy!

„Janičko, zůstaneš přece na oběd?“

Paní Pavlíková ví, že tuhle sobotu jsem sama doma, táta s mámou jsou v Praze, prý kvůli bytu, honí nějakou složitou výměnu. Zůstanu ráda, to se ví.

„A co budeš dělat odpoledne?“

„Jdu do kostela. Cvičit na varhany“.

„Máme pravou holandskou omáčku, Jani, ze žloutků a citronové šťávy“, zdůraznila paní Pavlíková.

„Musím teď pořád cvičit. O Vánocích bych totiž měla hrát koledy, asi na Štěpána, a potom taky mezi svátky, v neděli dopoledne, no a potom v šest večer“, vysvětluji.

„Otto a Ingrid by si pochutnali docela jinak než na těch svých omáčkách ze sáčku“, pokračuje Michalina maminka.

„Půlnoční asi bude už v deset, pan děkan se totiž bojí, že o půlnoci by tam přitáhla nějaká rozparáděná parta.“

„Oni si snad všichni Zápaďáci myslí, že ty jejich hotovky jsou něco super. Pochopila bys to, Jani?“

Nezatvářila se paní Pavlíková nějak divně? Nebo že by se mi to jenom tak zdálo?

„Lenko, honem, utři Markétce pusu! Všechno jí teče po bradě. No ne, ono jí to vůbec nevadí, ještě se olizuje! Markétko, ty jsi holt naše čuňátko!“

Malá se radostně směje na babičku, šťastná, že ji má najednou jenom pro sebe. Paní Květa totiž nechala všeho jiného a sama běží namočit plenu. Utírá vnučce pusinku, bradičku i baculaté tvářičky a neustále si s ní přitom povídá. Snad trochu více a hlasitěji, než je třeba. Mezitím Lenka postavila vodu na kávu. Míša se zřejmě už už chtěla něco zeptat, ale právě v tom okamžiku se její maminka vrátila do role pečlivé hostitelky.

  „Přesuneme se do pokoje. Míšo, honem, připrav prostírání! Lenko, dej Markétku hajat - víš co, můžeš ji uložit tady dole, u nás v ložnici. Necháme otevřené dveře.“

Obrátila se ke mně a s úsměvem mrkla:

  „My dospěláci si teď dáme kafíčko a panáka becherovky.“

Světlý pokoj dýchá zabydlenou pohodou. Ráda si beru tvarohový koláč. Nejenom proto, že je tak dobrý. Jídlo mi pomůže překlenout i náhlé, nepochopitelné rozpaky. Rychle kouknu přes okraj šálku, nalevo a napravo. Ne, ne, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Paní Květa je pozorná hostitelka, pan inženýr působí klidně a rozvážně jako vždycky, zato Míša si nalila už druhý kalíšek a vyprskla nad čímsi smíchem.  Hovor nevázne ani na chviličku, všichni živě rozprávějí. Snad že až trochu moc živě? Jako by i oni usilovně překonávali rozpaky. Z čeho?

 Za oknem se prohání vítr. Klepe o sklo úponkem révy s uschlými listy. Je to plod révy a plod lidské práce a stane se nám nápojem duchovním…

Ano. V tom to je. O půlnoční už nevykládám. Došlo mi, že prve jsem pronesla cosi nevhodného. Že tady jsou věci, o kterých se nemluví. Třináctá komnata. Tabu. Kde jsem to slyšela? Kdo to říkal? Jano, vy ještě víte. Ale další generace už vědět nebude.

O Bohu se nemluví. Nemá to smysl a je to neodpovědné. Radši nevědět a neznat. Už pro jistotu.

Taková Vladěna se aspoň zeptá „ty jim tam hraješ při těch meších“, protože nemá ponětí. Ale tady, v útulné vilce obrostlé kolem dokola vínem, vyzní každá zmínka o kostele tak nepatřičně, jako by to bylo něco sprostého. Právě proto, že oni ponětí mají.

Polilo mě vedro a hned na to zima. Jako ten teplomet na kůru, hned vedle jeho nažhaveného talíře táhne pronikavý chlad. Brrrr, vždyť pod dlažbou je krypta plná nebožtíků! Copak mi není stokrát líp tady? V tomhle hezkém, světlém domě, s révou na zdi kolem dokola.

Musím si položit otázku: Není to takhle náhodou poněkud hloupé, zatarasit si cestu zrovna sem? 

Kvůli kostelu se zatuchlou hrobkou pod ledovejma dlaždicema? Vážně?