Stojatá voda XII

Nastal můj vytoužený Štědrý večer a nějak se nevyvedl. Přitom ještě dopoledne mi celé město připadalo jako očarované, plné nádherných a čistých tajemství. Prostě vánoční - i s tím teploměrem vysoko nad nulou! Někde u srdce se mi rozléval takový zvláštní, dosud nepoznaný pocit. Věřila jsem, že se o půlnoci něco stane. Proto mě přestalo mrzet, že půlnoční začne už v deset. Napadlo mě, že bych se cestou domů mohla podívat do vodní hladiny, jako ty dívky v Erbenovi. To jsem se ovšem musela sama sobě zasmát: co bych tak asi viděla v neckách pod okapem?

K večeři jsem usedla s rozpálenými tvářemi. V tmavém okně se mihotavě zrcadlily plamínky svíček a kdesi v koutech pokoje se mihla světélka dávných Vánoc, kdy k nám chodíval Ježíšek a babička zpívala Narodil se Kristus Pán.

Jenomže potom jsem stála na kůru a nějak to nebylo ono.

V maminčině těžkém kožichu jsem se vůbec necítila dobře, po zádech mi stékal potůček potu a k tomu mi slečna Hodková funěla přímo za krk. A pak jsem málem upadla, jak se tou tlačenicí kdosi prodíral. Petr! Petr!!! Přeskočilo mi srdce. Nikdy předtím jsem ho v kostele neviděla, ani omylem. Ano, byl to on, Petr Kantor, se sluchátky na uších. Důležitě se připravil na nahrávání a postavil se přímo přede mě. Stál o stupeň níž a tak blízko, až mě ty jeho medové kudrny šimraly v nose. Zavřela jsem oči. Stojím v kostele vedle Petra! Jenomže na co mi to je?  Zatočila se mi hlava. Možná z paní Havelkové, která zrovna vedle mého ucha vedla podivnou samomluvu.

„Pssst“, sykl varhaník naštvaně.

Drobná babča dopověděla jakousi záhadnou větu a teprve potom kývla hlavičkou s pážecím účesem namodralých šedin.

       „Ty zuby ne a ne držet”, sdělila mi s dutým klapnutím. Koukala na mě upřeně. Asi očekávala, že na takovou zajímavost odpovím něco zásadního.

      "Paní Havelková umí jenom mlátit hubou”, pronesl pan Kantor společensky.

     Od sakristie se ozval zvonek. Těsně pod kůrem kdosi pronikavě pískl na prsty. Varhany umlčely opilecký zpěv z náměstí.

Pan děkan mluvil tak nějak bezbarvě a bylo vidět, že je nervózní jako sáňky v červenci. Naprosto nevánočně. Snažila jsem se plout na vlnách Rybovy mše, ale uvědomila jsem si, že tomu cosi chybí. Snad že příjemný alt paní Kantorové nevyzněl tak jako při zkouškách? To se ví, tak tak si vyléčila nachlazení. Bylo mi líto, že maminka dole neuslyší tu nejkrásnější část v plném souzvuku. Jenomže jak se ukázalo, maminka neslyšela vůbec nic!

   „Když já ani nevím,” řekla unaveně, ”představ si, že jsem usnula.“

   „Usnula???  Mami! Maminko, no tohle! To snad  -  no to snad nemyslíš vážně!“

Maminka roztáhla deštník, pomalu a soustředěně.

    „Hlavně že jsi spokojená”, dlouze se na mě zadívala.  Poznala, že tady se něco vůbec a naprosto nepovedlo.

Pokývala hlavou:

    “Že jsem unavená, to ty nepochopíš. Kdepak! V  jednom kuse jsi do mě hučela. Že musíš a musíš na půlnoční. Tak co mi zbylo.“

U morového sloupu se povalovaly prázdné lahve. Kolem létaly prskavky, ale ani nestačily pořádně zaprskat. Déšť se totiž změnil ve slejvák.

V hale jsem s úlevou shodila ten nemožný kožich. Do štědrovečerní půlnoci zbývalo asi půl hodiny. Pořád dost času, aby se mohlo něco stát. A ono se vážně stalo. Neobjevil se ovšem žádný anděl, aby zazpíval Sláva budiž Bohu velikému, zato paní Brodská, sousedka zdola. Přinesla láhev a pohotově nalila, jako by už trénovala na Silvestra.

       Loni bylo jinak. Na půlnoční šla Eva Brodských, s tím svým Otou. Já ne. I když jsem byla zvědavá a chtěla jsem. Tatínek cosi poznamenal o módní vlně a recesi. Letos je to naopak. Šla jsem já a Eva zůstala doma. Dostala se na pedagogickou fakultu neboli na peďák a opatrnosti prý není nikdy dost.

Paní Brodská mě sjela vševědoucím pohledem. 

„Dej si bacha” uchechtla se, ”celej fízlák měl pohotovost.”

 A potom na koberci zapanáčkovala, jako když si děcka ve školce hrají na zajíčka ve své jamce.

„Jéžišku, panáčku, rač nás toho ušetřiti, Jéžišku, panáčku, je to všechno na sračku!“

Dolila sklenky. Teploměr za oknem ukazoval sedm nad nulou.

.