Stojatá voda XIII.

Pendlovky odbily osm, hluboce a sametově, jako vánoční zvon.

 „Ježíššmarjá, zaspali jsme“, zabědovala maminka.

„To jsi tak dlouho dynovala, že musíš na půlnoční, až jsi nás udolala“, vyčetl mi tatínek cestou do koupelny.

„Ani vyspat jsme se nemohli“, dodala maminka nešťastně.

První svátek vánoční odstartoval.

Markéta Malá přinesla sváteční úsměv a neotřesitelnou pohodu. Hned si všimla našich nových ozdob. A že vypadají jako japonské, takové minilampiónky  s lesklými střapci.

„Ty nám poslal švagr, z Německa“, vysvětluje maminka. „A opravdu pocházejí z Japonska.“

 „Jak rozkošné“, rozplývá se paní profesorka Markétka, naše angličtinářka a příležitostná ruštinářka. Vůbec není malá, naopak, je vysoká a hřmotná,  je jí pěkný kus a když se usměje, má pusu od ucha k uchu. Skoro bych řekla, že je tak ošklivá, až je vlastně hezká. Všichni ji ve škole máme rádi a ona má ráda nás.

Rozpovídala se o vánocích v Americe, kde naděluje Santa Klaus. V Německu většinou chodí Vánoční muž -  Weihnachtsmann a ve Francii Pere Noel, jenom u nás, v Rakousku a ještě v Bavorsku Ježíšek, ovšem teď už i naše děcka si představují, že je to taky dědeček s bílými vousy. Jak romantické, no řekněte, taková představa severských saní tažených soby. A zase naopak, v Austrálii chodí Santa Klaus v letním vedru po pláži!  To pak pochopitelně, na jižní polokouli musí být vánoce docela jiné, veselé, bez té naší nostalgie. Na tom taky něco je! Ovšem, naše koledy, to je prostě poklad.

„Je to zvláštní”, dodala zamyšleně, ”v dětství jsme znali jenom jesličky a koledy, kdežto dnešní svět je najednou velký i malý zároveň a můžeme se inspirovat každou zajímavou tradicí.“

Jak jinak, musím sednout ke klavíru, zahrát a zazpívat. Paní profesorka si velice ráda poslechne nějakou koledu.

Nesem vám noviny, poslouchejte –

Přidala se ke mně a v očích jí svitly ohníčky spokojenosti. Zvenku se nás doprovodily zvony, slavnostní vyzvánění, ne jenom jeden zvon jako to bývá v neděli. A mně najednou došlo, proč mi ta koleda připadá taková nijaká, taková oposlouchaná. Protože je vykuchaná! No jistě! Jenomže já ji teď znám kancionálu. Vím, jak má pokračovat. To potom zní jinak!

Syna porodila čistá panna, v jesličky vložila Krista Pána

„Sss“, zarazila mě maminka. „Stačí jedna sloka.“

Přestala jsem uprostřed taktu

”Janino, slyšela jsem, že znáš Tichou noc německy”, ozvala se rychle Markéta Malá.

„Ale jenom první sloku“, připomenula mi maminka.

Stille Nacht, heilige Nacht…  Tichá noc, svatá noc …Nějak se nám přehoupla a nesplnila nic. A přitom jsem od ní tolik čekala. Ale co vlastně?  Snad že se stane zázrak a Petr si mě začne všímat a najednou bude jiný.  A jaký jiný? Snad věřící?

Zvony umlkly. Ještě se ozvalo pár posledních tónů, ze setrvačnosti, jakoby na rozloučenou. A pak už nastalo ticho. Že bych šla do kostela, o tom jsem ani neuvažovala. První svátek vánoční přece patří rodině, svátečnímu stolu a hostům, kteří by se asi na mě koukali divně, kdybych se zvedla a odešla.

Lilina zazářila platinovým přelivem. Přezpůsobně uždibovala cukroví a zapíjela malinkými doušky kávy. Maminka na ní mohla oči nechat. Mrzelo mě to a navíc mi bylo trapně, že tak unuděně sedím a mlčím, zatímco Lilka se baví a usmívá, jako by pro ni tahle návštěva byla tím nejmilejším, co ji o svátcích mohlo potkat.

Ne, na půlnoční nebyla – ani nápad. Nemá smysl na sebe upozorňovat. Ostatně nebylo o co přijít. Jak známo, noční náměstí se jen hemžilo cikány a opilci. Kromě toho Rybovku už dávno a dobře zná. Rozumí se, že v podání poněkud významnějších hudebních těles. A když se to tak vezme, za něco stojí jenom ten úvod Hej, mistře a snad ještě druhá část. Dál už je to takové nijaké, muzikantsky nezajímavé.

„To přece nemyslíš vážně“, ozvala jsem se.

Lilina se ke mně otočila  takovým unaveně shovívavým pohledem. Jako bych byla malé dítě. Maminčiny oči signalizovaly, že mám zmlknout. Rozhodla jsem se to nevidět.

„Lilino, copak neznáš: Pospíchejme k Betlému, místu přeblaženému???“

Odpověděl mi jenom neprůstřelný úsměv.

„Jano, uvědom si, že Lilinka má v hudbě přehled”, řekla maminka protivně vysvětlujícím tónem, „má předplatné na  FOK, chodí na opery, sleduje Pražské jaro. Tohle všechno tobě chybí, bohužel. Tady se totiž k ničemu nedostaneš.“

„V Praze je mnoho zajímavých možností,” navázala Lilina zdvořile a spisovně, „i hodnotné varhanní koncerty. Kdepak tady.“

„Na maloměstě”, doložila s lehkým mlasknutím. Napila se kávy a nasadila starostlivý výraz.

„Chudák teta Maruška. Tolik se nastarala, aby sehnala tenory a basy. A všechno nadarmo, vysílání zakázali. Což ovšem není žádná škoda!“

„Prosím tě, proč???“

Lilka si poposedla, jakoby unavena vysvětlováním něčeho tak samozřejmého: „Na maloměstě nemá úroveň nic. Nemůže mít!  A  pozor -  ono se ani nevyplatí na sebe něčím upozornit. To by pak člověka tady mohli uklofat. Naprosto zničit“

Varovně vztyčila štíhlý prst s perleťově růžovým nehtem: „V Praze chodím na hodiny zpěvu  -  nechci, aby se to tady vědělo! Janičko, rozumíš, nikde to neříkej! Nikomu! “

O kolik ta Lilka starší než já, o čtyři, o pět? Proto přece se mnou nemusí jednat jako s malou, hloupou holkou!

Nedá mi to, musím se ozvat:

„Lilino, mně ani tak moc nevadí, že se nesmělo nic vysílat. Tady jde o něco jinýho, něco, co nám nikdo nemůže vzít. Víš, právě proto jsem začala hrát na varhany, já totiž - “

„Naše Jana je totiž úplně zamilovaná do varhan”, vpadla maminka rychle a trochu křečovitě, „víte, Lilinko, ona pořád přemýšlí o konzervatoři nebo dokonce o AMU a nenechá si vysvětlit, že to není jen tak.“

„Já bych si na něco podobného netroufla“, řekla Lilina mnohoznačně.

Došlo mi, že určitě ví od magistry, jak to ve skutečnosti vypadá s mým varhanickým uměním. Že je trapas mluvit o konzervatoři nebo snad AMU! Vždyť ona mě ani nemůže brát vážně…

Sváteční dopoledne spěje k obědu.

Ještě jeden zvonek. To pan Kantor přišel popřát šťastné a veselé svátky. Zastavil se u nás cestou z kostela, jenom na chviličku, nechce zdržovat. U nich, to se rozumí, bude oběd o něco později, mše se protáhla, manželka si dneska odpustila i Narodil se Kristus Pán, pospíchala domů, aby  jídlo bylo na stole v přijatelnou dobu, odpoledne totiž přijdou děti a v šest večer je další mše, teď o vánocích je to jako když hrom bije…

„Večer bych mohla jít“, pokusila jsem se přerušit tu překotnou záplavu slov. A pak jsem se opatrně nadechla:

„To bude mít mši Prokop, ne?“

Schválně jsem neřekla ani důstojný pán, ani pan farář Prokop, aby to vyznělo jen tak, jakoby mimochodem.

„Ani nevím, co bude v televizi, jo, Prokop nepřijel, kampak byste, Janičko, navečer chodila, to se spíš podívejte na televizi, o svátcích se i ta naše znormalizovaná televize zmůže na slušný program.“

„Jak to? Kde je ten pan farář Prokop?”, zapomněla jsem na opatrnost.

„Co já vím, má v Praze sestru, někde na Smíchově, takový kostelní vokno.“

Kostelní okno, na Smíchově? No jo, jednou jsem byla na Smíchově, maminka tam cosi hledala a byl tam nějaký kostel s takovými velikými, barevnými okny…

„Ale copak je, Janičko?  Vás tohle přece nezajímá!"

 

 

Konečně se mi podařilo oškrábat podrážky o kovový rošt. Šlo to špatně, kozačky jsem si pěkně zřídila, jak jinak, když máme vánoce na blátě. Ovšem ta smaltovaná, lehce vypouklá tabulka nad obdélníčky schránek má nade mnou podivnou moc. Čistota a pořádek v domě jest ctí jeho nájemníků, hlásá černé na bílém, vlastně modré na bílém, krasopisná písmena a to starobylé jest. Tohle totiž není jen tak nějaký domovní vchod, to je brána do světa, který objevovala Zuzanka z mé nejmilejší dětské knížky, sice staromódního, ale určitě vlídnějšího a o hodně normálnějšího než ten náš současný.

Dychtivě jsem vyběhla tři poschodí a zastavila se až u dveří se dvěma vizitkami: Václav Kantor, Vojtěch Novotný. Rozdělený byt, předsíň společná a dvakrát dvoje dveře: kuchyně, ložnice, druhá kuchyně a ložnice.  Sousedi si vidí do talíře i do peřin, ale ani to tak moc nevadí, vždyť na celém patře vládne laskavá pohoda. A protože jsou Vánoce, je provoněná vanilkou

Nazdobený stromeček trůní v pokoji s klavírem, s oknem do ulice, mezi kuchyní a ložnicí. Normálně by se řeklo v obýváku, ale tady to prostě nejde. U Kantorů totiž jako obývák funguje kuchyně, prostorná, útulná a vždycky svítivě čistá, s vyrovnanou řádkou háčkovaných polštářů na pohovce. Teď, o svátcích, je tady snad ještě uklizeněji a zářivěji, na stole místo obvyklého kostičkového ubrusu vyšívaný vánoční, na stoličce pod oknem vystřídala květináč s domácím štěstím váza plná smrkových větviček. Stříbřité lamely se oslnivě blýskají v docela nevánočním slunci.

Paní Kantorová pokývala s úsměvem hlavou: „Byly tu děcka, Petr, Jiříček, Pavlínka - pro svatoštěpánskou koledu. Tož jsem se jich optala: přišli jste si pro pomlázku? – To počasí je jakési převrácené. Úplné jaro.“

„To bude zle, až ten marast zmrzne. Kampak se dostaneme s autem,” pronesla pochmurně paní v tmavě šedivém klobouku. Sedí za stolem u šálku kávy, ze které se už dávno nekouří a tváří se velice ustaraně.

Moje jmelí dostalo hezkou vázičku z pálené hlíny. Uprostřed stolu se vyjímá moc pěkně, musím po něm zálibně pokukovat. Vždyť to taky vůbec nebylo jen tak, sehnat docela normální jmelí, nepozlacené! Ze stolního kalendáře hned vedle vázičky se usmívá šťastná Maria s miminkem v náručí. Takový kalendář by se mi moc líbil, jenomže nevím, kde se dostane. V papírnictví určitě ne.

„Celou nahrávku jsem vám přetočil na kazetu, paní magistro“, obrátil se pan Kantor k návštěvě.

„Další paní magistra”, kývla ke mně paní Kantorová s úsměvem, „možeme si tu založiť katolickou lékárnu, tož třeba U anděla strážného”, zasmála se a z hloubky hnědých očí jí problýskly ty rozpustilé jiskřičky, co mám u ní tak ráda.

Musela jsem se taky usmát: podívejme se, ono to všechno není tak zlé, do kostela chodí víc lidí, než jsem si donedávna myslela. A ani zdaleka to nejsou jenom důchodci, jak myslí Jarča a Lída. Jenomže tahle paní magistra je vážně nějaká zapšklá. Kdybych ji potkala někde na ulici, tipla bych si na zpěvačku z krematoria.

 „Bohužel, není to kompletní“, pokračuje varhaník v hovoru. „Chybí právě začátek, Hej, mistře. Ten náš Petr to pěkně zvoral. Hlavně že si nic nenechal poradit, klacek jeden!“

„Cos takého se přece može stať každému“, namítla milující babička.

„Prosím tě, ten tvůj miláček“, houkl pan Kantor. „Nemožnej rozumbrada je to!“

Mám co dělat, abych na sobě nedala znát škodolibou radost. To je dost, že ten suverének taky jednou něco zkazil!

„ To nevadí. Hlavně, že budeme mít s manželem představu“, ozvala se ta zachmuřená paní magistra. „Jak ráda bych tam u těch varhan byla s vámi. No, darmo mluvit“ dodala.

„Kdo má jenom zbytek zdravého rozumu, ten musel pochopit, že jde o kulturní akci, přece i náš Petr přišel nahrávat”, ozval se pan Kantor netrpělivě.

„Tož to jim to vykládéte, komóšům ”, vpadla paní Emilie posměšně, ”oni a kultura! Všechno prostě zakázali - ukázku v rádiu aji oznámení v té jejich Podbrdské drbně. Oni slyšijó trávu rosť. Chudáčci ustrašení. Mosíme jich olitovať”, mávla rukou a obrátila se k té ustarané paní magistře: „Tož, byli jste někde?“

„Ano, v Plzni. Včera, na Boží hod vánoční. Zase jednou jsme zašli k františkánům. Auto jsme nechali na parkovišti u Prioru.“

„Co dávali?“ zeptal se pan Kantor dychtivě.

„Brixiho. Missa pastoralis.“

Varhaník rázem ožil: „To mohlo být zajímavé!“

„Aspoň máme alibi. Jsme přece milovníci barokní hudby.“

Ne, tohle se mi nechce poslouchat. Naštěstí se ten uzlíček starostí už loučí.  Paní Kantorová vyprovází návštěvu, tichý hovor pokračuje v předsíni a jako odlivová vlna se přenáší na schodiště.

Varhaník se na mě usmál: „Janinko, dívenko moje, jak si užíváte svátky?“

 „Byla u nás spousta návštěv, tatínka akorát mrzí, že si nemohl zajít do kavárny, v hotelu mají zavřeno až do druhýho ledna“, spustila jsem, jen abych si dokázala, že je všechno v pořádku; „víte, on se naštval a prohlásil: To je tragédie, tenhle Kocourkov, tady vážně není nic, jenom ten kostel.“

„Ale dělá se tam muzika, ještě pořád!“, přerušil mě pan Kantor nedůtklivě

Teprve teď mi došlo, že tohle od tatínka nebylo vůbec žádné uznání. Proto chci honem něco říct a cítím přitom protivnou křeč. Ale pan Kantor se najednou ozval s něčím docela jiným.

 „Slyšela jste, Janičko, tady magistra Fialová. Poslyšte: Fialovi objíždějí kostely, pokaždé někam jinam, kde je neznají. Ona pracuje v Plzni, na poliklinice v Doubravce, a tak si i k těm františkánům troufne jenom jednou za čas, za hodně dlouho, Aby si jí nikdo nestačil všimnout.“

„Ale“, vpadla jsem honem, „ale co Marie Vránová?  Taky je to magistra. A ta přece - “

„... je stará panna, za nikoho odpovědná, nikoho nevychovává. A hlavně nezajímavá, neperspektivní, už na ní houby záleží. Tak je to, Janičko.“

Cestou domů si opakuji: Já chci hrát a budu hrát! A zrovna! Všem těm přeopatrným naschvál.