Stojatá voda XIV.

Tak Silvestr byl svatý, dokonce jeden z prvních papežů! To jsem teda nevěděla. Ale nakonec proč ne, možné to je, ti svatí se jmenovali všelijak. Jenomže Silvestr se jmenuje i pan Šišolák!

 „Silvester“, upřesnil pan Kantor, „víte, po slovensku.“

Musela jsem vyprsknout. Napadlo mě totiž, že u Šišoláků mají Silvestra každý den a co teda slaví poslední den v roce. Ale pan Kantor mě poučil, že tihle pobožní Slováci si dávají jména podle všech možných svatých a považují svátek mají za důležitější než narozeniny

Petr se chystá na velký silvestrovský mejdan, nahoru do Brd, na čísi chalupu. Rozvaluje se v kuchyni na kanapi (je tu vlastně doma, ví on vůbec, jak je šťastnej?) a vykládá, co to bude za parádní mejdlo. Hraju nezájem. Nechci, aby bylo poznat, že mi to není jedno.  V duchu vidím  ty tajemné kopce kolem města, a tam někde nahoře i chalupu roubenku a v uších mi zní všechny ty naše čundrácké písničky. Říkám „naše“, znám je totiž úplně všechny, i když na  čundru jsem nikdy nebyla, drazí rodičové by se totiž pominuli strachy, k jaké úhoně přijdu.

Pečlivá babička má nachystané dvě  krabice chlebíčků. Další škatule trůní na stole, ta čeká na vanilkové rohlíčky. Paní Emilie se sklonila nad plochou mísou, odhrnula plátěný ubrousek a s usměvavou spokojeností nasála jejich vůni. Potom jakoby po malinkém zaváhání přešla ke kredenci. Pomalu, s šibalským mrknutím, vytahuje ještě překvapení -  placatici!

 „Prostějovská Starorežná -z naší  Hané“, usmála se skoro uličnicky a v očích jí přitom blýskly teplé hvězdičky

Pročpak já nemám takovou babičku? Nebo - nebo mámu? Takovou, co nehysterčí kvůli mejdanům, odpustí si proslovy o chlastu – a přitom je věřící. Ten blbej Petr snad vůbec neví, co má. Já bych si toho vážila docela jinak než tenhle ignorant, co to už dotáhl na předsedu SSM. Musela jsem se honem podívat někam jinam, jen aby si nikdo nevšiml, jak mi vlhnou oči. Přistála jsem u Matky krásného milování, kde jinde. Nejsou i ty Mariiny oči tak trochu posmutnělé? 

Kdepak, Petr! Ten aby tak zachytil pohled Panny Marie!  Není přece bláhový, aby si něčeho takového všímal.  Už se hrne ze dveří, s babičkou se políbil, dědovi řekl ahoj a je pryč.

Ne, Petr se nepodíval na Matku krásného milování. Zato jeho dědeček ano. Naše pohledy se u ní setkaly. Nebo se mi to jenom zdálo?  Kdepak, nezdálo. Protože v předsíni u věšáků mi pan Kantor zničehonic pošeptal, že pod tím obrázkem jsem sama vypadala jako ta Panna Maria, zrovna tak krásně a čistě.

Pracně jsem se soukala do kozaček. V rozpacích jsem hleděla co nejrychleji vypadnout. Ale on mi zastoupil cestu.

„Matko krásného milování, oroduj za nás do skonání“, pronesl tiše, ale významně. „Krásného milování“, opakoval s jakýmsi zamyšleným důrazem.

Už jsem byla skoro na schodech, když na mě kývnul. Přistoupil blíž, vzal mě za ruku a než jsem mohla uhnout, políbil mě na ústa.

„Proč myslíte, že tolik chci, abyste hrála na varhany?  Abyste i nadále chodila na kruchtu? Jen pozor, opatrnost je nutná, kvůli době. A i kvůli nám dvěma!“

„Proč? Já přece s váma nic nemám!“

„Janinko, nezlobte se. To bylo jen novoroční políbení.“

Fuj, co si ten dědek myslí??? Ale nic platné, tohle je vstupenka do kostela.

Maminka vyměnila zubožený stromeček za vázu s chvojím, ale betlém naštěstí zatím nesklidila, vždyť jsou pořád ještě Vánoce. V kostele teda určitě!

Už na mě čekala nakrájená veka. A tak mažu chlebíčky a umlsávám korintskou směs, to jsou slané buráky s hrozinkami. Docela vtipnej nápad! Oknem k nám nahlížejí zimní červánky, jako polární záře.

Brodských se objevili hned s přicházejícím večerem. Paní Brodská halekala už dole na schodech, pan Brodský přičinlivě nachystal láhev sektu, Eva přinesla mísu jednohubek, Ale  neposadila se, byla jako na trní.  Vtom se ozval zvonek, Ota ani nepřekročil práh, jen kývl na Evu a hned spolu někam vypadli. Paní Brodská jen podotkla, že snad je ještě střízlivý. Vzpomněla jsem si na Míšu, že chodí s Dušanem, on asi přišel k Pavlíkům, to se ví, když v tom domě je tak nádherně. Musím se na to Míši zeptat. Je zvláštní, že jsem ji celé vánoční prázdniny vůbec neviděla, netuším, jestli má v hlavě už jenom Dušana, anebo jsem tehdy před svátky u nich opravdu řekla něco tak hrozně neslušného.  Tamto, o tom hraní v kostele.

Špunt vyletěl s bouchnutím a přistál v jednohubkách, maminka se srdečně zasmála česnekové pomazánce na ubruse, vždyť je přece Silvestr! Napadlo mě, co asi ti Šišolákovi, jestli s nimi vážně nic není, dokonce ani na Silvestra. A co pan děkan, ten je asi na děkanství docela sám a nejspíš se modlí. Ale ten hodný pan farář, kde ten je? Pořád v Praze, tam na Smíchově, u té své sestry, co jí pan Kantor říká kostelní vokno?

Pražský orloj odbil dvanáct, vážně a slavnostně.

 „Zemský ráj to pouze na pohled“, zanotovala paní sousedka posměšně a pak už hymna neměla šanci, ona ji totiž přeřvala Should all aquitance been forgot .Načež si zapálila cigaretu.

„To byl tehdy Valčík na rozloučenou“, podotkla maminka tak nějak naměkko. „Pamatujete, Helenko?“

Paní Brodská dolila sklenky.

„Tak máme zase jeden rok v pr-“, nedořekla.

„Ty, Janičko, poslyš“ šťouchla do mě, „máš ty už vůbec nějakýho kluka? Sedíš tady s rodičema jak to boží dřevo – ty, hele, Džejn, nenakukal ti pan děkan, že je to hřích?“

Maminka nějak honem, honem popadla kazeťák.

„Janino, hoď tam přece tu novou kazetu“, zavolala na mě nezvykle bujaře, „uděláme si novoroční disko – to je nápad, viď, Jani!“

„Kdepak, ta naše Janka se ani zdaleka nezajímá jen o varhany a vážnou hudbu“, vysvětlovala o překot, „celé dny nás baví tou svou pop-music, až nám s tím leze na nervy, ale všechno má svůj čas. A dneska je Silvestr!“

Zatleskala a poskočila.

Kazeta nastartovala, a to se nás už zmocnil rytmus. Tedy mě ani tak moc ne, zato maminku jsem ještě nikdy předtím neviděla tak vysoko vyskakovat. Kdo by to do ní řekl – jenomže ono v tom bylo něco nedobrého, něco křečovitého…

Potom přišly na řadu gramodesky. Udo Jűrgens – toho máme ze západního Německa, ABBA a Zelenáči, co si už nesmí říkat Greenhorns. A samozřejmě Plavci, dříve Rangers…Paní Brodská už neříkala nic, ostatně se pro samé disko ani nedostala ke slovu, akorát tu a tam po mně i po našich mrkla a měla přitom oči přimhouřené jako kočka.

Sbalili jsme to, až když pendlovky odbily šestou.  Všichni jsme už zívali a víno dostalo nakyslou chuť.

 Ráno mě zvony volaly marně. Nemohla jsem otočit klíčem. Přes noc se ochladilo a zámek u domovních dveří zastydl. V půl desáté bylo totiž ještě zamčeno, nikde nikdo, spící dům oddychoval jako zámek Šípkové Růženky. Bylo mi nad slunce jasnější, že se nemůžu do těch dveří opřít a zarumplovat. Stačilo si vzpomenout na tu máminu popůlnoční diskotéku.