Stojatá voda XVI.

Ano.  Ta babizna vycítila to, co mně dochází jen pomalu. Jak stále víc a víc musím uhýbat vlhkým rtům a protivně blízkému dechu. Pan Kantor je cvok.

Zato jeho paní mi splývá dohromady s Matkou krásného milování a s mou někdejší krásnou maminkou, co na trávníku kropila bílé prádlo a skládala kolíčky do košíčku. Byl to takový zvláštní, hezký košíček, pletený jako copánky. Kdepak je mu asi konec?

Teď ovšem trávník není zelený a prádlo by mohl kropit jedině déšť. Je totiž po Vánocích a venku vládne měsíc leden. I když ne zrovna moc lednově. Ulice je otlučená a šedivě nezajímavá. Nabízí nám pohled na tovární ohradu ozdobenou nějakými pitomými hesly.

Ale za posledním domem, právě tam, co bydlí Kantorovi, potok klidně svlažuje travnaté břehy a k tomu si zpívá, pořád stejně, jako včera nebo před sto lety, kdy tady místo toho kubistického domu stával mlýn. Za domem je dvorek s udusanou trávou, co nikdy nevyroste vysoko. Skoro jako zahrádka, místo plotu má potok. Proudící vodu slyším až sem nahoru, do třetího patra. Zdá se mi, že je v ní plno stesku za tím vánočním časem, ale zrovna tak už i plno radosti z očekávaného jara. Obdélníky záhonků jsou teď vlhce černé, jen na jednom proužku se zelenají kulaté růžičky kapusty.

Vánoce už odpluly do minulého času. Zanechaly nám tady větvičky jmelí a nevyvětratelnou vůni po opadaném jehličí, jako pozdrav a vzpomínku. Dohořelé sváteční svíčky byly asi rovnou vzaty na nebe, aspoň já vidím v každém západu slunce to jejich měkké světlo.

Na rámu dveří ve třetím patře nechali Tři králové svou vizitku: K + M + B. Útulný byt teď už není vánočně provoněný vanilkou, zato ale čerstvě vypraným a vyžehleným prádlem. Na stěně nad kuchyňskou linkou visí velký, tmavý kříž, za ním jsou zasunuté kočičky. Z Květné neděle, to už vím. A ještě uschlý věneček. Ten je asi z Božího těla. O tom mi kdysi vyprávěla babička, že se pletly takové věnečky. A ta matně nažloutlá svíčka v proskleném příborníku, opravdová vosková, žádný parafín! Tak to je určitě hromnička. Že by oni ji fakt zapalovali při bouřce?  A nad dveřmi ta moje nejmilejší Maria a děťátkem. Matka krásného milování.

Stačí jenom málo, docela maličko přimhouřit oči, aby dostala rysy paní Kantorové. Ráda si to představuji, nevím proč, ale když ono je to tak bolestně něžné.  Paní Emilka. To jméno Emilie zní jako pohlazení.

Kam se poděla bába Skřivanová! Ten trapas pro mě už není nic víc, než noční můra, zlý sen, co se zdává nad ránem, aby ještě honem stihl potrápit, než zazvoní budík.

Klidný hovor je podmalovaný drnčením šicího stroje. Paní Kantorová šije a usmívá se. Víc než kdy jindy mě to dnes táhne k těm jejím mírným, teple hnědým očím a vlídnému úsměvu. Ráda si představuji, jaká asi byla zamlada.  Ten její obličej je totiž takový až úžasně čistý, bez zlobných vrásek a zatrpklých rýh. Všechny jiné starší paní, které znám, jsou ošklivé. Všechny. Některá víc, jiná míň, ale nesluší to žádné, ať na sebe naplácá třeba kilo mejkapu, jako třeba paní Kadlecová, máma té protivné Liliny.

 „Tož, Skřivanka skončí v Dobřanech“, zasmála se paní Emilie, „dyť je tržená!“

Musím se chechtat – tržená, to se asi tak říká na Moravě, zní to hezky, líp než trhlá, dokonce je to výstižnější i než prdlá, jak bych řekla já. K maminčině nelibosti, neboť, jak známo, „dáma nic takového neříká.“

„Tržená – utržená“ řehtám se, „jako ty její punčochy, co vláčí za sebou!“

„A představte si, Janičko“, přisadil si pan Kantor, „ta babizna na Silvestra tajně ulizuje ajrkoňak! Však taky stepovala hned na Novej rok ráno u zpovědnice, že má těžkej hřích – to je bomba, co?“ rozchechtal se na celé kolo.

„Ovšem z toho, že na vás byla sprostá jako kanál,“ dodal už vážněji, „ z toho se zpovídat nebude. To ji ani nenapadne A děkan jí to nepřipomene. Nedělejte si iluze“

Co mi záleží na praštěné a zlé bábě! Na druhé straně mě poněkud zaráží, proč pan děkan jako by neviděl, neslyšel. A neméně mi vrtá hlavou, z čeho všeho by se katolík měl zpovídat.  Napít se alkoholu - to by měl být hřích? Ale ne, to ne, vždyť přece paní Kantorová, ta vzorná babička, klidně dala vnukovi Petrovi tu Starorežnou. Celou placatici! Však já se tohle všechno jednou dozvím, právě od ní!  Protože ona tak ráda vypráví o slavných poutích k Panně Marii, vzpomíná na Svatý Kopeček, tu nebeskou předsíň, jak ho nazývá. A že je ještě krásnější než Svatá Hora. Já ovšem nemám srovnání, Svatou Horu neznám, nikdy jsem tam nebyla.  Což je zvláštní, vždyť do Příbrami to od nás není nijak daleko. Zato od paní Emilky vím, že Morava má Svatý Kopeček, Hostýn a především Velehrad. Tam přišli Cyril a Metoděj.  Z východu k naší Moravěnce drahé…Poutníci prošli Moravou a přicházejí k nám. Od doby té nám světlo víry plane, dědictví otců zachovej nám, Pane!

Tak od koho jiného bych se mohla něco dozvědět?

„Každej kostel má svýho blázna, to už je folklór“, dodal pan Kantor ještě na adresu báby Skřivanky.

Potom ale nečekaně zvážněl: „Janičko. Ten kostel…“

Šicí stroj se zastavil a paní Emilka se obrátila ke mně. To jsem už tušila, že nastala chvíle, kdy se něco dovím. Ovšem docela jinak, než jsem si kdy představovala.

 „„Tož Janičko, děvčico, poslechněte. Ten kostel, ano.  Ten vám može škodiť, moc škodiť. Tož teho včas nechéte. Rozumíte?“

Ne, nerozumím. Ničemu. A tak o překot vysvětluji, že jsem byla pokřtěná, jako mimino, pak že se na to asi nějak zapomnělo, ale teď chci být to, co jsem: katolička, křesťanka, a že pro to i něco snesu. Jenomže paní mi hned vysvětlila, že „oni“ třeba ani nic neřeknou, ale zapíšou si. A potom, klidně i až po letech, ten svůj záznam vytáhnou, když se jim to bude hodit a já to budu nejméně čekat.

„Tak ať“, vybuchla jsem, „mně je to jedno!“

„Ale nám ne“, řekla paní důrazně.

Všechna její další slova jsem vnímala jako ve snu. Že by to mohlo škodit „tomu chlapci Petrovi“. Zapěla ódu na svého miláčka a pýchu, proslovila celou přednášku o geniálním vnoučkovi, kterého nikdo a nic nesmí ohrozit v jeho rozletu k metám nejvyšším.

„Děvčico, Janko, tož to máte tak“, končila starostlivá babička, „tož potem to bode na nás. Že jsme vás lanařili.“

 A spolu s manželem téměř jednohlasně opakuje slova, která jsem slyšela už na svatého Štěpána, tedy druhý svátek vánoční: „Považte, tož viděla jste. Magistra Fialová - ti  Fialovi objíždějí kostely, pokaždé někam jinam, kde je žáden nezná..“

„A dokonce i s tím jsou opatrní“, doložil pan Kantor s varovně vztyčeným prstem „Kdyby byli každou neděli někde pryč, i toho by se někdo chytil. A domyslel by si!“

Jde mě vyprovodit. Prý má ve městě cosi neodkladného.

 Pořádek a čistota v domě jest ctí jeho nájemníků,  čtu už asi po sté a první a začíná mi z toho hrabat. Pořádek, pečlivost, spořádanost. Hlavně nevyčnívat z řady. Aby si někdo něco na nás nezapsal.

Potok klidně teče, spěchá do náruče Berounky a i nadále si bude svobodně zpívat. Aspoň do té doby, než někoho napadne zrovna tenhle kousek země zplanýrovat, potok překlenout betonovými skružemi a nasekat právě tady krabice paneláků. A všichni se s tím smíří, nikdo s tím nebude mít problém, ani paní Kantorová – jako bych slyšela to její „tož, co naděláte, to máte tak.“