Stojatá voda XVIII.

Autobus nás vyklopil u kostela. Pan děkan v širokém černém plášti (snad se mu říká pluviál) míří na faru, paní Kantorová spolu se zpěvačkami se připojuje k pozůstalé rodině.  Jdou do Dvora, mají tam zamluvený stůl. Chtěli salónek, mluvili o tom v autobuse, jenomže to asi spadli z višně. V zimě se žádný salónek nekoná, je přece nutno šetřit uhlím, jak známo. Pro papaláše ho ovšem zprovozní vždycky, to se najednou šetřit nemusí.

Pro mě z toho plyne, že na svůj vytoužený šálek čaje musím zapomenout. Nemůžu se posadit v restauraci, vypadala bych jako nenažranec, co se vnucuje na pohřební hostinu. Vždyť už i na tom hřbitově jsem si přišla poněkud nepatřičně.

Nahoře na věži se svítí, tak útulně a starosvětsky. Škoda, přeškoda, že je to jen zdání! Vím, že věž má obsazenou armáda.

„A vnitro“, vložil se pan Kantor do mých myšlenek. Nepřekvapilo mě to. Už dávno vím, že mu neujde nic.

         „Ale ty naše Brdy, ty nám vzít nemůžou“, ozývám se honem; „jo já vím, je tady vojenskej prostor, ale stejně, pořád nám zbejvá…“   

 Zarazila jsem se. Vyslovit Pán Bůh, to jsem najednou nemohla.  A tak jsem plácla, co mě napadlo:

„Třeba Fabián.“

 „Kdepak, tenhle Kocourkov nespasí žádnej brdskej Krakonoš, co vás vede“, houkl pan Kantor podrážděně. A neušlo mi, že nezvykle nespisovně.

Vzápětí doložil docela jiným tónem, řekla bych vroucným a něžným: „Muziku – tu nám vzít nemohou. Tu tedy opravdu ne! Pojďte si poslechnout, co komponuji.“

Je to sice to poslední, co mě teď zajímá. Ale stoupám opět na kůr, tedy do kostela, který má být napříště pro mě tabu. Varhaník ví, na co myslím. Asi není moc těžké to na mně poznat.

A proto přichází s něčím, co zřejmě považuje za útěchu:  „Janičko, nebojte se, nahoru na kruchtu můžete přijít i tak.  Ovšem ne v neděli.  A rozumí se, že nebudete hrát při mši.“

„Ale co pan děkan? Vždyť přece tolikrát se zlobil, že kostel není učebna,“ ozvala jsem se.

„Děkanovi do toho nic není. Na to je moc malej pán!“

„Ale vždyť přece- “

„Teď už nemůže mluvit do ničeho. Po volbách ho na okrese srovnali do latě.“

Významně se odmlčel a dodal: „V kostele se vážně nemusíte modlit. A co víc: nejen že nemusíte, ale ani nebudete!“

 „A co když chci?“

„Ále, to můžete, pokud vás to bude bavit. A dokud vás to bude bavit. Ovšem doma a jenom v duchu! Já nechci mít nepříjemnosti. S vašimi rodiči a ani s nikým dalším. Chápete?“

Lekla jsem se jeho tónu i slov – že by už zase měli naši pravdu?  Pan Kantor je totiž jedna ruka s kdekým a nějak moc toho ví, jak si všiml tatínek. A že je to přinejmenším zajímavé.

„Ono vás to tak jako tak bavit přestane.  Vždyť mě už u toho dávno drží jedině muzika.“

Ztuhl mi obličej.

„U královského nástroje“, upřesnil důrazně a přejel varhany zamilovaným pohledem. 

A pak dodal naříkavě: „A já na ten královský nástroj musím denně hrát svatý – sva- a –atý – sva- a –a tý –ý posměšně protáhl, načež vyštěkl: „Těm bábám, co vejou jako feny na měsíc!“

Odmlčel se s povzdechem. Po vteřině pak vybuchl přímo plačtivě: „A já chtěl žít!  Rozumíte – žít a ne živořit!: Dělat muziku na úrovni. Komponovat!“

Jeho ruce se ponořily do kláves. Odstála jsem si půlhodinu pekelné nudy a nesmírné lítosti.

Pak se na mě podíval takovým způsobem, který mě nenechal na pochybách, že nejsem ve správnou dobu na správném místě.

 „Chtěl bych žít. Pořád ještě chci! Ach, Janičko! Škoda, že nejste o pár roků starší!“

Musela jsem si protřít oči.

„Já pořád ještě nepatřím do šrotu. Janičko, Jano!.  Nechtěl jsem se zahrabat v tomhle blbinci!“

A co já s tím, chtělo se mi říct, ale zmohla jsem se jen na pokrčení rameny.

„Jano, rozumíte mi? Proboha, já se na to ještě necítím, že bych měl patřit už akorát do starýho železa!“

„Ale vždyť já si nemyslím, že patříte do sběrnejch surovin“, vysoukala jsem ze sebe.

„Opravdu ne??? Jano, Janinko!“

Chytil mě za obě ruce a pak mě křečovitě sevřel do náruče

Cítila jsem, jak tuhnu. Tak tohle se může stát akorát mně: místo medových kudrn se mi nabízí pleš ověnčená zbytkem vlasů barvy žluklého másla.

„Kdepak náš Petr. Co vás vede, Janinko. Ten je úplně někde jinde.“

„Pro toho vašeho Petra holt nemůžu bejt zajímavá“, vybuchla jsem v breku, šokovaná tou jeho schopností číst myšlenky. Nebo spíš náhlým poznáním, že mi kdekdo vidí až do žaludku.

Už nemám co ztratit, blesklo mi mozkem.

„Zvysoka kašlu na to jeho SSM, i na něho, pana Důležitýho.Tu přihlášku jsem nepodala, spláchla jsem ji do záchoda. A že nejsem sexbomba, to vím taky, to mi nemusíte připomínat“.

To jsem už brečela naplno.  Zoufale jsem hledala kapesník,  to se ví, že marně.

Pan Kantor mi velkoryse půjčil svůj, naštěstí nepoužitý, vonící vzorným prádelníkem paní Emilie.

„Janičko, no tak. Vy jste taková skromná myška. Ale já ten váš půvab vidím. Jenomže ti dnešní mládenci, ti ne. A já mám obavy, že si vás prostě nevšimnou. Teď ani později. Nejen náš Petr...“

Vzdychl a podíval se na mě rádoby soucitně a starostlivě. A potom jako by si na něco vzpomněl:

„Víte, Janinko,  král David ty žalmy možná neskládal jenom pro Boha...Víte, co je láska?“

Nečekal, co odpovím a spustil:

„Na svém lůžku tě hledám, po tobě touží mé tělo, jak žíznivá, bezvodá země“

To mě už drtil v náručí a jeho rty se přitiskly na moje. A jeho ruce se dobývaly pod kabát, svetr a košilku.

Kdyby to tak byl Petr, letělo mi hlavou. Snad proto jsem se mu nevytrhla. Cítila jsem, jak mi jeho prsty rozvírají podprsenku.  Jeho druhá ruka se po mém těle sunula níže a níže.  Pevně mě sevřel mezi svými stehny.  Dusila jsem se pod jeho rty, zuby se dotkly zubů a ozvalo se duté klapnutí.  V té chvíli se mi zvedl žaludek. Představila jsem si  totiž ty jeho zuby ve skleničce.  V příštím okamžiku  jsem už doslova letěla ven.