Stojatá voda XIV.

Odrazila jsem se od stupínku varhan a tvrdě doskočila na paty. Prkna zaduněla jako zemětřesení.

„Janičko – proboha! Neříkejte to doma!“

„Jste vodpornej dědek“, zařvala jsem už v běhu. Stačila jsem se v rychlosti ohlédnout. Nehonil mě, naopak, obrátil se a divně roztřesený zalezl kamsi do kouta. 

Na schodech mě ovanul  naftalínový opar. Myslela jsem si, že si mi to zdá. Jenomže v blikajících záblescích pouličního osvětlení se mihl strašidelný stín. Do kohosi jsem vrazila. Bába Skřivanka!

 „Promiňte“, šeptla jsem automaticky, ale to už klapl vypínač a schodiště polilo světlo.

Bába na mě vyštěkla: „Znesvěcenej kostel!“

Prosmýkla jsem se okolo ní dřív, než mi stihla zastoupit cestu. No jo, jsem holt taková myška, ale ono se to občas hodí…

„Modlila jsem se dole u mříže a slyšela jsem. A potom nahoře jsem viděla!“

Kolem vchodu na kůr se rychle vytvořil hlouček lidí.

„Já za to nemůžu“ vykřikla jsem zoufale směrem k nim.

„Ta děvka! Nasadili ji na nás! Znesvětila dům Boží!“

Slyším zvuk otevíraných oken. Krčím se mezi zaparkovanými auty. V průjezdu hotelu se zabělaly zástěrky servírek. Ach, jak ráda bych byla na jejich místě, roznášela čaj, kávu a víno, a při rozruchu venku jen zvědavě vykoukla…Ty holky netuší, jak moc jsou šťastné!

Vtom mi došlo, že v hotelu sedí všichni z toho pohřbu, tedy i paní Kantorová. Musím zmizet dřív, než vylezou! Ale kam?   Domů ne, teď ne.  S hrůzou mě napadlo, jestli v restauraci nejsou i naši – ale to snad ne, chodívali tam dřív, teď je ten zdejší grandhotel už omrzel. Naštěstí.

Bába ječí čím dál tím víc. Ke mně doléhají jen útržky slov: satan…ta kurva……děvka …sváděla ho

Její křik se mění v nepříčetný řev.  Opatrně se plížím mezi auty, skupina postav kolem té šílené ženské se zavlnila, moc toho nevidím, ale zdá se mi, že se s ní perou.

Na rohu přízračně bliká rozbitá zářivka. Na faru odsud nedohlédnu. Pan děkan asi nevyběhl, ten kráčí vždycky tak důstojně a pomalu. Měla bych mu to říct…že ten kostel se bude muset znova vysvětit. To je děs! Radši bych s tím šla za tím hodným panem farářem, ale ten tady teď není…

„Zavolejte někdo záchranku“, ozval se pronikavý a energický hlas. Magistra Vránová má nadhled, je přece zdravotnická pracovnice.

„Do háje, ta budka nefunguje, ten telefon je hluchej! No jo, už zase vytržená šňůra…Lidi, kdo můžete zavolat z baráku?“

Hodiny na radnici odbíjejí čtyři jemné tóny. Takže celá hodina – kolik že už je? Následuje sedm hlubokých úderů. Sedm hodin, to snad ještě není tak zlé, aby naši měli strach, kde jsem. Vždyť bych klidně mohla být třeba u Dáši nebo u Jarky a dumat nad úlohou z matiky. Tu budu muset ráno od nějaké dobré duše opsat, dneska to nedám, mám úplně jiné starosti…

Nekoukám napravo nalevo a přesouvám se na druhý konec náměstí a kolem bloku domů, zezadu ke kostelu a faře. I tady, na náměstíčku s kašnou, stojí několik aut, po tmě nevidím barvy, hledám modrý Fiat – dneska je čtvrtek, pan farář by tady už mohl být. Ale není.  Dodávám si odvahy a mačkám tlačítko zvonku.  Jeho zvuk je nepříjemně ostrý a spolu s  houkáním záchranky zní jako z hororového filmu. No jo, pan děkan špatně slyší, na naslouchátko čeká už rok. Proto ten ječící zvonek.  To ovšem znamená, že ten virvál neslyšel, tím spíš, že má okna dozadu, do zahrady. Tady vpředu je jen ta studená ratejna, kde se zkoušela Rybovka.  Musím mu to říct. Snad se to ještě dá nějak napravit… já za to přece nemůžu…