Stojatá voda XV..

V přízemí, v okresním archivu, se svítí, někdo tam ještě teď večer bádá, nejspíš náš dějepisář, řečený Cicerón. Určitě chce vyšťourat něco o místním dělnickém hnutí, on si to totiž zoufale žehlí na vokrese a na partaji, což mu bude houby platný, jak vykládal podezřele dobře informovaný pan Kantor... Neměla bych dělat rámus, nemusí mě tady potkat – i když: co je na tom špatného, že zvoním na faru? 

Po chvíli, která se mi zdála nekonečná, se v prvním patře jaksi váhavě pootevřelo okno. Zacouvala jsem k živému plotu, aby na mě bylo vidět.

„Dobrý večer“, zavolala jsem odhodlaně.

„Co to??? Co si přejete?“

„Pane děkane, já s vámi musím mluvit. Já…já vám musím něco říct.“

„Cooo???“

Pustila jsem tašku na zem a nastavila dlaně do trychtýře: „Musím vám něco říct!“

„A co?“

„Já to nechci říkat nahlas“, zoufale jsem zatroubila do megafonu z dlaní.

Vtom se ozvaly kroky a cinkání klíčů. Těžké dveře se otevřely, spíš na čtvrt než na půl. Slečna Lorencová, zvaná též paní učitelka Lorencová. Naposled asi učila někdy za války. 

Tak tahle baba mi tu chyběla. Stačil mi jediný pohled a rázem jsem přestala doufat, že se dostanu dovnitř. Ještě před tím, než procedila mezi zuby, cože to panu děkanovi chci. Moje vysvětlení, že bych s ním ráda mluvila, jí zjevně nestačilo:

„A o čem?“

„Potřebovala bych s ním mluvit, prosím!“

 Ani se ve dveřích nepohnula: „Řekněte mi to a já mu to vyřídím“.

„To nejde. Já s ním opravdu potřebuju mluvit.“

„O čem? Co mu chcete?“

 Vteřina ticha. Pak jsem odhodlaně nabrala dech:

„Paní Lorencová – já nejsem na vás nasazená, jak myslí ta bá-  teda  paní, no, ta paní Skřivanová. Fakt ne! Víte, já - “

„Nevím, o čem mluvíte, slečno. A pan děkan nemá čas. Buďte hezky zdráva a sbohem.“

„Prosím vás“, stihla jsem se ještě ozvat, než zabouchla, „ ten pan farář Prokop, ten už přijel?“

„Není tady“, ozvalo se současně s klíčem otočeným zevnitř.

Okno v prvním patře už je opět zavřené a tmavé.

Nerozhodně jsem se obrátila k odchodu. Těsně u živého plotu před farou zakvílely brzdy. Že by ten hodný pan farář?  Ten by  takhle divoce nebrzdil. Už vidím, že je to trabant a málem dostal hodiny. Magistra Vránová se vyhrnula ven jako velká voda.

„Tady jste… viděla jsem vás,” vyrazila zadýchaně. „Skřivanku už naložili a tradá do Plzně, na psychinu, do Fodrmajeráku. Tam ji už znají, je to blíž než do Dobřan.“

Popadla mě za ruku. „Já se vám divím! Co vy tady…No nic, pojďte, nastupte si.“

 Zadívala se na mě zkoumavě: „Dívko, poslechněte – je vám dobře?”

Nezmohla jsem se na odpověď 

„Já se vám divím”, opakovala už za volantem.

No jo, je to všechno blbě, jít jen tak na cizí pohřeb. A potom ta scéna před kostelem.

„Paní magistro, já myslela, že už tady bude  ten pan farář Prokop. Chtěla jsem mu říct o tý bábě Skřivance“, vyrazila jsem sice rozpačitě, nicméně odhodlaně. „A taky o panu Kantorovi. Že to není v pořádku…“

Lekla jsem se toho, co jsem vyslovila. To jsem asi neměla, já husa blbá - co teď?

Tak jako tak jsem se nedostala dál. Ona totiž málem pustila volant.

„Počkejte”, vzpamatovala se a zamířila ke krajnici. Dost prudce zastavila.

„Poslechněte, nechte toho!” řekla nečekaně tiše, zato tím důrazněji.

„Ale když já…já jsem se chtěla dozvědět…”

„Bude pro vás líp nevědět”, skoro odsekla. 

Hned na to vydechla:

”Měla jsem to kdysi Lídě za zlé, víte, sestřenici, Lídě Kadleců. Ale ona měla pravdu. Lilinka  si nemusí dělat těžkou hlavu a já už to obstarám za ni, při každé mši. Naše Lilinka má totiž budoucnost. Já ne. Mě už odepsali. Ale pro vás by to nebylo dobrý! Jano, rozumíte?!”

Div se mnou nezatřásla. „Pro vás by to ne – by- lo -  dob – rý“, slabikovala důrazně.

Znova nastartovala.

„O tu prdlou Skřivanku vůbec nejde, tu můžeme vynechat, je to cvokyně. Jde o vás. Vy si tady utíkáte za paterem.“

Vyslovila to krátce, pro mě nezvykle, kdekdo totiž říká páter.

„To mi řekněte, na co by vám to bylo?“, pokračovala jedním dechem a zavrtěla hlavou:

 „ Ne, tohle není společnost pro vás.”

 Vysadila mě až v naší ulici. Poděkovala jsem. Co mi taky zbývalo.