Stojatá voda XVI.

        U nás v prvním patře se svítí.  Koukám, že nejenom v kuchyni, ale i v obýváku a v ložnici. Takže naši jsou doma. Snad nebudou dělat zle, že jdu pozdě.  Na schody proniká proužek světla z pootevřených dveří haly, a tak se ani nemusím zdržovat dolováním klíčů. Vpadám dovnitř.

       „Ahoj! Už jsem tu, sorry za to zdržení, byla jsem u Dáši - “

       Nic. Jen rádio z kuchyně pípá osm.

       „Mami!!!???“

      To je divný, všude se svítí, koupelna dokořán, v kuchyni puštěný dráťák. A ty otevřené vchodové dveře! Maminka přece nikdy nezapomíná zamknout nebo aspoň zaklapnout. Nestalo se jí něco?  Už jsem chtěla seběhnout dolů, zeptat se u Brodských, jestli o něčem nevědí, když jsem v kuchyni na stole vedle nedopité kávy a nakousnutého chleba objevila list papíru. Vytřeštěně čtu: J. se do teď nevrátila od Kant. jdu hledat

Papír zřejmě vytržený z kalendáře, spíš vyrvaný. Je to psáno podle všeho v největším spěchu, místo jmen zkratky, poslední slovo tone v tekoucí propisovačce.

 Snažím se odhadnout dosah toho průšvihu. Marně pátrám, co znamená to „do teď“,   kolik to asi bylo hodin, kdy mě máma šla hledat. A další otázka je kam. Kdyby jen ke Kantorům, ještě by to ušlo,  to je stranou od náměstí. U kostela snad nebyla…

    „Jarko!  Jarinko, kde jsi?“

    Tatínek přijel z Prahy a diví se, že ho máma nevítá.  Podávám mu list papíru a mumlám, že jsem se zdržela a maminka hned musí dělat vlny. Sotva mi stačil říct, že tak se o matce nemluví, když se v hale ozvaly spěšné kroky, maminka vpadla do kuchyně, v kozačkách od mokrého sněhu, v tváři úplně popelavá a ztěžka dopadla na židli. Ani si nesundala kožich.

  „Že se nestydíš“, rozkřikl se táta. „Maminka, tvoje maminka, se kvůli tobě tak štve!“

   „Mami, proč hned takový vlny“ opakuji to, co jsem řekla tatínkovi před chvílí. Přiletěla facka. Ani jsem nepostřehla, od koho z rodičů.

  „Kde jsi byla?“, spustili dvojhlasně a maminka se málem rozbrečela:

  „Představ si, já, tvoje matka, já jsem jela stopem, jako nějaká uličnice, kvůli tobě!“

Nezmohla jsem se ani na pípnutí. Zůstala jsem na ni zírat.

   "Zastavil mi nějakej pán, brečela jsem, vzal mě až na začátek příbramský silnice, na konec tý blbý ulice, až k tomu baráku.“

 Sesypala se na židli. Vzápětí na mě houkla:

    „Co koukáš, pomoz mi aspoň z těch vysokaček! Mně je špatně.“

Chytla se za srdce. Zapřela jsem se nohama na podlaze a usilovně tahám máminy kozačky, úzké a vysoké až ke kolenům. Tátův zničující pohled mi vymazal z mysli vzpomínku na Angeliku, kde tohle zouvání vysokých bot dokreslovalo romantiku a dobrodružství. Teď mě nečeká pranic romantického.

   „U Kantorů zavřeno, nikdo doma. Zvonila jsem třikrát, až vyšel soused a spustil: 'paní, co dejříte'. A že  Kantor hraje na pohřbu, a tak nikoho na hodině neměl.“

 A opět dvojhlas:  „Kde jsi byla???“

   „Na tom pohřbu. Zpívalo se tam...“

   „Cooo? Cože?  To snad ani není pravda –  co jsi proboha pohledávala na cizím pohřbu?  Jsi ty vůbec normální?“

    „To by vám snad bylo milejší, kdybych byla někde v hospodě? Nebo běhala po mejdanech?“

  „Prosím tě! Ale bylo by to pořád lepší než courat po hřbitovech a kostelních kůrech!“

      Nevím, co mě to popadlo, ale zanotovala jsem: Ona prej jen po mejdanech běhá, zlej ďábel se jí v očích míhá, ale když líbá, padá z tebe tíha, a proto tam ta slunečnice je.

  „Ty, poslyš, nejsi vožralá? Nebo zfetovaná? Nebo...nebo jsi se s někým vyspala???“

    Maminka mě popadla za ramena:

    „Co jsi pila? A s kým?“

    Div ze mě nevytřásla duši.

    "S kým jsi se vyspala???“ Tentokrát je to táta, kdo myslí hned na nejhorší.

    „S nikým – ježíššmarjá!“ 

Takže mám nový hřích. Jméno Boží nadarmo. Nějak to nezvládám. Ale asi je to už jedno, vždyť jsem znesvětila kostel…

    „Tak dozvíme se, kde jsi byla??? – No nic, však my se to dozvíme. On to z tebe vytáhne někdo jiný. Třeba pan doktor Stašek.“

    „Nic ze mě nevytáhne. Ono totiž není co. Prostě jsem byla po svejch – po Marcele taky nikdo nechce protokol, kde všude byla.“

    „Marcela nás nezajímá! Ta ať si spí třeba s celejma kasárnama. My řešíme tebe, ty tvoje prapodivné potulky. A my to vyřešíme.“

    „No jo, osmnáct mi bude až za půldruhýho roku…“

   „Už za půldruhého roku“, opravila mě maminka důrazně a spisovně. „Můžeš mi říct, jak si představuješ svou budoucnost? – Tím podivínstvím si všechno zkazíš. Úplně všechno! Vysokou a…a možnost se odsud dostat ven…vdát se,  třeba do Švýcarska…“

   Tátův pohled mě zasáhl jako zničující blesk. Mamince se totiž zlomil hlas a rozplakala se.