Stojatá voda XVII.

     Úlohu z matiky jsem nestíhala. To se nedalo.

     Vstala jsem sice brzo, už o půl šesté, stejně jsem nemohla spát. Otevřela jsem sešit. Ale že bych nějak soustředila, to ani omylem. Z celonočního převalování jsem měla pocit jako na kolotoči. Navíc se v kuchyni objevila maminka. Vstala hned po mně. To bylo neobvyklé a nevěstilo nic dobrého.

     Její pohled padl na stůl:

     „Ty piješ po ránu kávu? No ano, jak jinak, ty se musíš probrat k vědomí,  když v noci místo spaní přemejšlíš o nesmrtelnosti chroustů.“

     Sešit s matikou jsem rychle zdusila do tašky, což mamince neušlo. „ No jo do školy se chystáš fakt brzo. Hlavně že stíháš cizí pohřby a bůhvíco ještě.“

     Poslední slova zdůraznila a významně protáhla: bůh – ví – co- ješ- tě. Mezi obočím se jí objevila kolmá vráska: „Ty, poslyš: ten pohřeb…ten přece nemohl trvat tak dlouho? Kde jsi byla potom???““

     Než mě napadlo, co bych mohla odpovědět, přistoupila ke mně blíž a řekla tiše, ale s  důrazem na každé slovo:

„Chtěla jsem na policii. Ale štvala jsem se domů, jestli tam náhodou už nebudeš. To ponížení předevčírem – Vy, vy - vy nedostanete výjezdní doložku vůbec nikdy, nikam nepojedete, ani s Čedokem, ani služebně, ani na pohřeb, rozumíte???  A teď jsem měla jít ty esenbáky prosit, aby tě hledali.“

     „To jsou snad estébáci, co tě nechtějí pustit, ne esenbáci“, upřesnila jsem.

     „To máš jedno, je to jedna a ta samá verbež, komunistická!“, zasyčela maminka.

      S podivem pozoruji, jak mě ta zamítnutá výjezdní doložka nejen nepřekvapuje, ale ani moc nedojímá. To, co mi ještě loni přišlo neuvěřitelné, beru dnes už jako něco všedního, Možná proto, že je toho všeho na mě nějak moc. Napřed ta darda s Kantorem a s babiznou Skřivankou – mám kliku, že ji odvezli do blázince, jinak nechci ani domyslet -  pak to moje trapný stepování před farou. Magistra mě kupodivu ani moc nepřekvapila, vždyť už jsem slyšela cosi podobného od paní Kantorové. Spíš mě naštvala: podívejme – ták, ono je lepší nic nevědět? To snad ne…

     Dorazila jsem pět minut před zvoněním, a tak jsem jen stačila vysondovat, kdo mi dá tu úlohu opsat. Matiku máme sice až po velké přestávce, ale to bych se s tím jedině musela zašít na záchod, abych unikla povinnému korzování po chodbě. Jenomže tam  bude narváno, protože v prvním patře neteče voda a záchody jsou zavřené. Musím to stihnout o malé přestávce. Ovšem náš zanícený historik Cicerón se přímo vyžívá v přetahování hodiny. Na Marcelu stačí mrknout, hned je v obraze. Jenže ona má ten samý problém, co já. Je tady ale Vladěna, sice „knedlík“, nicméně dobrá duše a hlavně pečlivá. Co jsem se jí nasmála pro to její šprkání. Ale teď bych jí nejradši dala pusu, za to, že je!

     To se ví, pan profesor, vlastně už zase soudruh profesor, zvonění s přehledem ignoroval. Konečně jsme s Marcelou svorně vyletěly z Cicerónova království, z učebny dějepisu a zeměpisu. Málem se mi podařilo protrhnout chatrnou mapu Evropy. Braly jsme schody po dvou a pak jsme daly hlavy dohromady nad Vladěniným sešitem. O hlavní přestávce jsem se v chůzi  snažila navrčet příslušné vzorce. Bylo mi nad slunce jasnější, že jsem tak trochu mimo mísu.

     Pak jsem na matiku rázem zapomněla. Na chodbě mezi volky nevolky korzujícími studenty se objevil tlustý starší pán s kloboukem v ruce. Pan Kantor. Ach jo, vždyť mě ještě nenapadlo, jak řeknu doma, že už k němu nechci chodit! Zamíchala jsem se mezi holky postávající u okna. Neunikla jsem, zahlídl mě, ale jakoby nic prohodil pár slov s Petrem, přátelsky mu prohrábl ty jeho kudrny a potom už odchytil mě. - „Janičko, to jsem si od vás nezasloužil.“

Viděl, že nejsem uřvaná, a tak si domyslel, že jsem se doma o ničem nezmínila.

„Já to s vámi myslím dobře, i když se vám to tak zdát nemusí. Nejsem násilník. Mě se opravdu nemusíte bát. Mě ne.“

 Pokrčila jsem rameny.

 „Mea kulpa", protáhl. Bylo to neupřímné, jako na nepovedeném divadle.

"Neovládl jsem se. Janičko,  jen vás prosím: přijďte na hodinu, jako normálně, jinak by lidi měli hloupé dohady -a to by nebylo dobré přece ani pro vás."