Autobiografický román z mého života I.

Jednou jsem si říkal zda má cenu něco takového psát,nakonec jsem se po chvilce přemýšlení rozhodl,že se do toho pustím.
Všechno to začalo jednoho večera kdy se moje Mamka a můj Taťka seznámily na jedné vesnické tancovačce.Mamce se Taťka líbil
takže po pár setkáních slovo dalo slovo a vznikla z toho láska.A o pár let později sem vznikl i já.Jsem šťastný ,že jsem plodem této velké lásky i když už od dětství se mi děli věci které mě tak trochu poznamenali do současného života.Už když jsem se narodil vyskytl se veliký problém a to ten,že se přišlo na to ,že mám po tatínkovi vrozenou vadu sluchu a může se stát,že jednou ochluchnu úplně ale také nemusí.Jinak první tři roky byli víceméně šťastné alespoň pro mě protože jsem neměl žádné starosti a prakticky sem nevnímal svět.Tenkrát jsme bydleli v bytě kde jsme dokonce měli kabelovku a to bylo něco senzačního mohl jsem se na pohádky dívat od rána až do večera.Také si pamatuji ,že jsem ve 3 letech od svého tátu dostal kazeťák na kterém jsem si pouštěl pohádky a nebo jsme na něm s tátou poslouchali hudbu.Vše se zdálo idealní až jednoho letního dne se všechno pokazilo.Byl večer a táta se stále nevracel z práce,máma byla na nervy,ale já ji utěšoval že mu jistě ujel vlak a proto nepřijel.Bohužel táta nedorazil ani ráno a tak když jsem se probudil nikdo nebyl doma tak sem vyběhl na chodbu paneláku a brečel jsem.Paní Sousedka tenkrát vylezla a ptala se kde je maminka,když jsem řekl ,že nevím tak šla se mnou k nám do bytu a čekala se mnou až se máma vrátí.Máma se vrátila za malou chvíli ubrečená a sdělila nám tu smutnou zprávu,že můj Táta zemřel spadl ze střechy z 8 patra jelikož pracoval jako zedník a nějak nešikovně na lešení zřejmě šlápl do prázdna. .V té době jsem ještě netušil co je to smrt a tak jsem mámu utěšoval,že tatínek se jistě vrátí.Bohužel se tak nikdy nestalo a jediné co mi zbylo je jen pár fotek ve fotoalbu.Ale neskutečně to letí dnes už to bude skoro 18 let co je můj táta po smrti.A víte co je na tom ještě smutnější nejenže mé mamince a tátové manželce nedal nikdo vědět ,že táta zemřel musela si to zjistit sama.Ale také když si byla pro tátovi věci zjistila ,že chybí zlatý snubní prstýnek a z jeho peněženky se ztratily peníze.Asi se ptáte proč o tom vůbec píšu chci jen ukázat jací jsou někteří lidé zlí,ale také že vše co se v životě stane má svůj nějaký smysl.A bohužel k životu patří i takové smutné věci.Ano mrzí mě ,že mě táta nepoznal jako velkého a že mu nemohu dělat radost ,ale myslím si že všechny věci co se nám v životě stanou mají nějaký svůj hlubší smysl.A měli bychom si vážit každého dne,protože nikdy nevíme kdy se nám náš život převrátí naruby.