Dívka příběhu - 26. kapitola

O několik dní později, Vanar

Pro každého normálního by byl Vanar jen ošklivé, špinavé město se sotva dýchatelným vzduchem z bažin smíchaný s černým kouřem z nespočtu kováren. Místo, kam ani slunce nechce za celý rok zavítat. Přesto z nějakého nevysvětleného důvodu to tu zápaďané milovali.

Z krčem na každém rohu se ozýval radostný zpěv, pracující muži venku v dešti se společně chechtali hloupostem a vysocí obyvatelé města, strkající do mladého jižanského barda, protože si ignorovali jeho existenci, se široce usmívali a radovali se ze života. Timido nebyl ještě ve městě, kde by byli všichni tak šťastní a na ulicích by se nenašel ani jeden zachmuřený človíček.

Talia Timida a svého skoro walorského bratra zatáhla do jednoho z velkých, hlučných a temným pivem zapáchající hostinců a s Waleimem se začali strkat u baru o to, kdo z nich získá od hostického pokoj. Ze začátku sice vypadaly jejich hádky jako nevinné sourozenecké pošťuchování, ale čím víc času s nimi Timido strávil, tím víc mu přišlo, že oba z nich svá občas velice zlá slova myslí vážně a místo sourozenecké rivality mezi nimi panovala skutečná nenávist.

Přesto se na sebe oba míšenci vždy usmívali a předstírali, že nikoho na světě nemilují víc. A kdykoliv se Timido zeptal Talii na jejich vztah, nic krom podivného smíchu a ještě podivnějšího „Je to můj bratr, neboj, je to v pohodě. Nezabývej se tím tak..." z ní nedostal. I když ho sice zajímalo, co se mezi nimi stalo, možná měla pravdu - je to jejich věc a on by toho neměl strkat nos. Jemu by nakonec bylo také nanejvýš nepříjemné, kdyby se někdo motal do jeho vztahu s jeho sestřičkou Margie, i přesto, že byl velice dobrý.

Z myšlenek ho vytrhla Talia a se svým veselým úsměvem mu zamávala před obličejem: „Haló? Je tam Timido? Neusnul?"

„Jen trošku zamyšlený," usmál se, „a unavený."

„Tak si můžeš jít lehnout na pokoj s naším ospalým Walíkem," zasmála se zlomyslně.

„Ale mlč," protočil oči Walei.

„Stejně, nic zajímavého se už dnes dít nebude. Jen zkusím přemluvit pár vojenských velitelů, aby nás vyplatili už tady a ne v Denguvu. Takže jen nuda..." pokrčila rameny poloeflka a walor za ní dal bardovi jasně najevo, že už by měl jít s ním. „Sice jsem přemýšlela, že bychom mohli večer ještě něco podniknout, ale pokud nemáš náladu, tak asi nevadí," dodala nejistě.

„Co máš na mysli?" rychle se zeptal Timido a v jeho medových očích se zajiskřilo.

„No, vzhledem k tomu, že tohle možná bude naše poslední společná noc a poté oba půjdeme svou cestou," začala a z bardovy tváře začal mizet úsměv, „přemýšlela jsem, že bychom mohli třeba trošku oslavovat? Užít si to?"

„Takže jaký je plán?" zeptal se opět plný naděje a štěstí, i když se to pokoušel z části skrývat.

„Nech se překvapit!" lišácky se na něho usmála a dřív, než mohl Timido odpovědět, zmizela v davu poledních násosků dožadujících se těžce zapáchajícího černého piva ke svému mastnému obědu.

-------------------------

Malý znak soustátí zdobil ty jinak naprosto obyčejné dveře. Takže tady sídlí nejdůležitější muži armády ve Felgrudu? Těžko uvěřit, vypadalo to spíš jako každý jiný oprýskaný dům, kde jsou v malých komůrkách nacpané alespoň tři velké rodiny zápaďanů. Přesto, jinde to být nemohlo a nikdo skutečně důležitý nebo alespoň znalý systémů armády se ve vojenských táborech okolo města nikdy nenašel, takže pro Taliu byl tento obyčejný malý dům její jedinou nadějí.

Zaklepala na dveře a víc jak dvoumetrový muž od hlavy až k patě odění v těžkém brnění pootevřel a otráveně řekl: „No?!"

„Dobrý den," nervózně ze sebe dostala Talia, nikdy nebyla vysoká, ale oproti malým obyvatelům hlavního města byli zápaďané opravdový obři a ona si přišla ještě nižší a slabší než kdy jindy. „Můžu dovnitř?" téměř neslyšně se zeptala.

„Ne," chladně odvětil muž a téměř zabouchl poloelfce před nosem.

„Počkejte! Skyggen! Můžu dovnitř!" křikla a pokusila se dveře zastavit.

„Žádní Skyggen tu nejsou," nevrle odsekl a už už chtěl dovřít dveře, ale Talia si rychle odepnula odznak a nacpala mu ho do obličeje. Tedy kdyby tak daleko dosáhla.

Muž si prohlédl celkem velký šedivý a podivně hřející předmět ve své ruce, než ho se slovy „A co to je?" vrátil poloelfce.

„Odznak Skyggen?" nechápavě mu odpověděla.

„A kdes to získala?" založil ruce.

„Em, když mě přijali mezi Skyggen?"

„Takže ty jsi Skyggen?" zeptal se, Talia jen zabručela na souhlas. „A co tu chceš?" pokračoval nedůvěřivě.

„Potřebuji mluvit s veliteli, takže kdybys byl tak hodný..." povzdychla si a pokusila proklouznout dovnitř, což jí muž umožnil.

„Jestli mi teď lžeš, tak si mě nepřej," zamračil se na ni. „Až by tě našli, nikdo by tě ani nepoznal," přidal do svého podrážděného výrazu ještě trošku morbidnosti a položil si ruku na jílec svého meče.

Talia už takové výhružky ignorovala, víc než to jí bylo nepříjemný fakt, jak moc to tu vypadalo jako něčí domov. Ano, viselo tu spoustu praporů soustátí, Felgrudu a Vanaru samotného, ale i přes všechny meče a štíty stále trochu špinavé od krve tu odevšad dýchala rodinná atmosféra. Kdyby k ní teď vyběl malý klučina s dřevěným rytířem a koníkem v ruce, vůbec by ji to nepřekvapilo. A nechtělo se jí ani domýšlet, jak armáda tenhle dům získala. 

S rozvážnými kroky vyšla po schodech do prvního patra. Ani se nemusela ptát, kde velitelé budou, vždycky si vybrali to samé místo - ten největší pokoj s výhledem přímo do živého náměstí, aby se mohli dívat ven a libovat si, jak skvěle vedou tento lid. Tedy alespoň podle Talii byl tohle ten důvod, proč tato místa měli v takové oblibě.

Už předem trochu otráveně zaklepala na ty největší dveře v chodbě a čekala, než někdo otevře. K jejímu překvapení to netrvalo ani moc dlouho.

„Pro lásku všech Spasitelových milovníků, proč musí mít všichni tady tak těžký odér?!" bylo první, co celkem drobný mužíček v překrásném oblečení, s největší pravděpodobností sluha, řekl. Nejspíš předpokládal, že je Talia místní a složitějším slovům v jazyce hlavního města rozumět nebude, ale to se pletl. Přesto po něm teď poloelfka žádala laskavost, takže tu urážku přešla.

„Zdravím, můžu mluvit s nějakým velitelem?" přátelsky se usmála. Na rozdíl od stráže u vchodu si tento muž všiml odznaku Skyggen na dívčině hrudi hned a vědom si moci jejího postavení pustil Taliu hned dovnitř.

„Stalo se něco?" nejistě se zeptal sluha, sotva zaklapl dveře do malé místnosti, kde stál pouze jeden velký stůl a nikdo krom ještě dalšího drobného muže v uniformně tam nebyl.

„Ne, nic se nestalo. Vlastně pouze potřebuji pomoci," zasmála se a z nervozity sepnula ruce. Oba mladíci před ní sice vypadali laskavě, ale za těch pár let v armádě už věděla, že velitelé dokáží být neuvěřitelně nepředvídatelní a v jejich přítomnosti je vždycky lepší mít se na pozoru a vážit každé slovo.

„Hm, poslouchám. Co se zdá být za problém?" velice mile se usmál světlovlasý muž u stolu a jedním ladným gestem pozval Taliu blíž k sobě.

Poloelfka se nadechla a začala vyprávět o celé její misi do Forbannetu, včetně zmínky o příšerách a jejich střetem s Arvanem, při kterém přišla o téměř všechnu výbavu. Jediné, co v příběhu vynechala, byla část s Itzaleanem a celou tu záležitost s fialovějícími vlasy. Už tak to znělo jako bláznivá pohádka od opilé babičky, a i když se velice lehce daly najít i šílenější historky, bylo lepší nepokoušet osud. 

„A teď jsem ještě s jedním členem mise zaseknutá tady, bez jakéhokoliv zdroje peněz a stále dlužím za odvoz do Vanaru," posteskla si Talia, snažila se sice stále znít jako dobrý a statečný voják, přesto ale i vzbudit trošku lítosti. Málokdy sice její roztomilý úsměv v někom z armády skutečně vzbudil empatie, ale za pokus jí to vždy stálo.

„To je skutečně nezáviděníhodná situace," přikývl mladík v uniformě. „Mohu vám poskytnout peníze pro cestu zpátky do hlavního města. Pomohlo by vám to?" usmál se na ni. Dívku dost zaskočilo, že to byl zrovna on, kdo se o tom zmínil, ale byla za to vděčná a okamžitě nabídku přijala. Sluha ji pak jen beze slova vyvedl pryč.

Dřív, než se dveře zaklaply, Talia ještě uslyšela milé zavolání „Skyggen tu jsou vždy vítaní!". Poloeflce to hned zlepšilo náladu, i když sluhovi vedle ní to spíš podrážděný úšklebek ještě zdůraznilo. Ona na to ale nebrala nijak moc velký ohled, západ byl možná krásný, ale právě teď by byla nejraději už na cestě domů, do Pelgai.

Sluha jí řekl, ať počká u dveří se stráží, než pro ní donese peníze. Talia neměla v úmyslu se s dvoumetrovým obrněným mužem nějak bavit, na první pohled bylo jasné, že ji v lásce nemá. Ale dlouhé trapné ticho jí rozvázalo jazyk.

„Vy jste místní?" mile se na něho usmála, muž na to jen zabručel. „Já také. Tedy už spoustu let jsem tu nebyla, ale narodila jsem se v Akroversu a stále ovládám dobře remštinu," zachechtala se přátelsky, ale nepříjemnost celé situace se spíš stala ještě větší.

Stráž si trošku povzdechla a s poznámkou „To nám tu ještě scházelo..." se otočil víc ke dveřím, aby se na poloelfku nemusel dívat.

Talia pak jen přečkala těch pár minut, pro ni spíš věčnost, než sluha přišel s měšcem plným zlaťáků a pak rychle vyběhla ze dveří na ulici. Bylo to sice trochu nepříjemné, ale mohlo to dopadnout o dost hůř. A hlavně už má peníze na cestu domů! Nešlo ani slovo vyjádřit, jak moc se na svou postel a čisté oblečení těšila.