Zapisky generalkoveho týdne.

I.     Streda. Divadelní budova v Uherském Hradišti má oči i uší a ty oči i uší naslouchání a sledují dějství jak na jevišti, tak za oponou, slova se mění ve tvary, repliky ve zbraně a masky ve tváře, fikce ve skutečnost a skutečnost v imaginaci a naopak. Epicentrum těchto zápisků je v hlavě a mysli divadelního kulisaka, nejmenovaného člena jevištní techniky. Veškeré to dění zaznamenává na pásmo mysli, které nikde nezačíná ani nikde nekončí. Hra pokračuje a lidské bytosti jsou utkány ze stejné látky jako jejich sny. To vypovídá mnoho o povaze vesmíru a skutečnosti.

Broukani si  mezi přestavbama kalibrovane politickým komentářem k současnému prezidentovi, národů buranu a hulvatu. Nástup na devátou hodinu, převlékání do kostýmů, dnes bez líčení, pul hodinová diskuze se zvukarem v kulisarne o praktickych věcech týkajících se domu, solárních panelů a hudební digitální tvorby. Těsně před začátkem průjezdu dopolední zkoušky si vsimnu, že mi volal řidič služby ppl. V rychlosti vyřídím telefonát a upaluji na míst, z něhož vykracujeme směrem do středu v zadní části měsíce i s panem Doskocilem. 

Počíná hudba hrati, setmele jeviště, postavy v kostýmech prostupuji tmou a těsně se vyhýbají mezi sebou, aby se dostaly na místo. Jakmile tam dorazí na první dobu znělky, připraví se k rychlému pohybu horní části těla, tanec údu a těl na bassove riffy a tribalni bubny, pokroceni dopředu ve jménu kompozice lásky, navíjení sexuální energie, zpátky ústup do prostoru, dva animalni, bojové poskoky, rotace v páru jako elektrony a orbitaly, šermířské uskupení chodidel a levitace dámských labutich květů a následný odskok za sálu.

Mezi diskuzemi o zvrhlych televizních sériích a poslechem housu, vzpomínky na první akci, nanášení stromků, kontrola rozmístěných značek, sériové umístění, tajuplný a klidný odchod. Příprava nanášení a zasouvání lampionu do vyrezanych a zatrenych otvorů, pomalu s nakrokem se snižováním těžiště, nenucene opuštěni jevistniho prostoru. Následné volání na scénu s chlapcem y panem Benediktem, jistá rázná chůze, směřující na druhou stranu jeviště k inspici. Benedikt v podání Jirky Hejcmana na mne zavolá, Chlapče!...' natož se bleskově otacim z jakési komorní zasnenosti s prizdvizenou pravou rukou v zápěstí hadankove pronasim: ,Ano Pane?'...on se podívá do mých oči a rázně řekne: ,...nahoře na polici mám knihu, přines mi ji a ať už jsi tady!'...chlapec se svém tresknutem podivu, odvětí jako by o knize nic nezaslechl: ,Už jseem tadyy!' A vykuli na něj oči. Benedikt na něj přísně pohledne jako by viděl své mladé retardovane já, zatímco chlapec nervózně koulí očima k zemi a pak nahoru a do strany jako by se snažil uniknout před vyrcenou, nepozornou hlouposti. ,To vidím, ale ještě tu chci mít tu knihu!' Dodá Benedikt, na to se chlapec uvědomí co mu řekl a otáčí se s takovým zadumanym a povznesenym 'ah' odchází svižně k sále kde se produciruji herečky ve svých tvarnych korzetech.

Následní scéna s podáváním knihy, chlapec vstupuje do scény, kdy pánové slechticove v podání T  Sulaje, M. Hudce a P. Hromádky 'stroji udicku' lasky s Beatrici. Na hlášku 'Ustepacny' vstupuje na prkna světa, vyhlíží místo, tam kde opustil pana Benedikta, vzhledne k podivenym pánům, pozdravi je slovy 'Dobrý večer pánové', dojde na konec ke kapse a podívá se dozadu na úroveň stromku, pánové s udivenim pokračuji v hovoru, neboť chlapce nečekali a kazí jim zde lehce plány, chlapec spatří Benedikta na poslední chvíli za stromkem, rozzáří se mu oči, jde konec němu s pobidnutim, že mu nese onu knihu, Benedikt jej odstraci, tak přistoupí znovu a razneji, Benedikt uchopí pevné chlapcovu nataženou ruku a zatáhne je za stromky, pak jej zdouchne až chlapec vyletí do strany ze sálu s horkým výrazem ve tváři a za ním letí kniha, on ji chyta ze vzduchu aby nedopadla na zem. Je to německé vydání Heina, vysazene starým barokním písmem s tučným a výrazným inkoustem.

Mezitím probíhá v kulisarne o přestávce výměna slov, velmi asociativni, často nesmyslná, saskovska hra se slovy, významy, ptakovinami, pokleslymi motivy a pohnutkami, protkanymi vysokou řeči, divadelním zargonem a pozmennymi pasážemi evangelia, parodii veršů a hlášek z her, terapeutických masáží na kataklayzma, katalyzacni mezilidské vztahy, destilací vnitřního napětí a povrchová hra se skutečnými životními prihodami, pod nimiž se skrývaji opravdová mikroskopicka dramata, neboť divadlo a hra tváři a slov není život, je to rekonstrukce záblesku konstituce v hlavě autora, improvizace potom vlákno skutečnosti vyjadřující plné znění tohoto okamžiku. Mezi aromatickou petrzeli a recepty maminek, spekem, králíky, hlášením z inspice o koberci a poslechem osmdesatkoveho amerického popu. Co se hodně probírá, je na Moravě neprominutelny jazykový hřích 'zapykanky' od Čech. Zapekacky a konverzace a domluva o značkách.

Sonda do života kulisaku, obyčejní lidé v kostýmech Shakespearovskych postav, ohromný kontrast lascivni lidové energie a živelné vitality, pohledu do úplně normálních procesu a naprosto jiné doby, jiného vesmíru, s jiným účelem a nasazenim. Melodické disco melodie v dopoledních hodinách nás unášejí zase do jiných dob a autor se na chvíli potácí v tapajicim a strnulem bezcasi kulisarny. Ne že, by tu nebyl čas, je to čas přestaveb a potřeb tvůrců, řemeslníků, lidi uměleckého povolání, vše pod záštitou královského města, jsme tedy vyslanci dávného mytickeho krále a po premiéře nás nepremuze ani smrt, budeme nesmrtelní, zapsání malinkatym písmem v rocence Shakespearovskych her Slováckého divadla sezóny 2018.

Chlapec čekající v práve kapse, nasondava přes rameno nápovědce, kdy přijde ta osudová hláška Leonada, pana Hromádky jak odbiji strážníky, ,dejte si víno...', v tom okamžiku chlapec vbiha na jeviště, dnes je již suverénní, bez zaváhání provolava s gestikou vlny tvořící vlnu a obrat. ,Sinore, ocekavaji Vás, obyste odevzdal dceru Zenichovi.' Leonato se zamýšlí ve své starecke zasmusilosti a odkládá myšlenky na  mentalne demontovane strážníky, kteří mají 'shůry dáno' a vydává se chlapcovym směrem, který mu elegantně ustoupí a s pregnantnim pohybem se vydá poslušně za nim jej doprovodit. 

Pak následuje pauza mezi dvemi polovinami, mezi kulisaky panuje přesvědčení, že některé hry mají tři půlky a některé ženy pak maji půlky dvě a někteří muži sní o dvou ženách s celkovým počtem dvanácti ňader. Radostné pritakavani na silný průvan v konečníku a ve tváři rozsafny dodatek uznání pokynutim. Regulérní saskec.

Ze zkušenosti pozoruje divadelní skutečnost a učí se na ni pohlížet jako na seismograf možnosti, nespočetných detailu a faset, povědomí spisovatele o upřímnosti spontanniho výrazu ohledavajici hranice osobní svobody v pevné daném strojopisnem řadu scénáře dramatu. Blížíme se do druhé půlky druhé poloviny, což znamená směřování ke konci, rozhřešení, katarze a satisfakce jsou zde nahlížení ve více fázích, za oponou, na jevišti, mezi kulisaky a herci.

Poslední přestavba a scéna hrobky, ve které nanasime v namesicnim, plizivem stylu do středu jevišti a poté rituální odnášení a příprava na závěrečný tanec.