Zelený přízrak ožívá (22)

* 22 *

Mojmír si všechno snažil znovu v duchu vybavit. Hlavně, aby se,
jestliže si ho ještě znovu zavolají k protokolu, do toho nějak nezamotal
a neřekl něco, co by odporovalo jeho předchozí výpovědi. Jak to
tedy vlastně bylo?
Kluk hned, jak se rozjeli, začal něco tušit, na sedadle se neklidně
vrtěl a jak vyjeli z města, rozbrečel se.
„Co řveš ty spratku hnusnej rozmazlenej,“ okřikla ho Růžena a on
na chvíli ztichl.
Když v Hevlicích, podle pokynů, které jim dal, zahnuli na úzkou
okresku, kluk znovu spustil: „Mně je špatně,“ začal naříkat. S tím tedy
nepočítal. Jen si přál, aby tomu nevěnovali pozornost, jeli dál a hlavně
nezastavovali. Než však stačil něco říct, Růžena zastavila.
„Aby nám to tady nepoblil, máme tady čisto, a kdo to bude uklízet,“
křičela. A kluka pobídla: „Běž ty spratku ven, Vypadni, ať nám
to tady nezaprasíš. Kluk, jakmile vystoupil se ani nenamáhal, aby
žaludeční nevolnost dál předstíral, rychle se otočil a dal na útěk. Než
se vzpamatovali, byl bůhví kde. Se Standou za ním zkusili běžet, už
se stmívalo, ztratil se jim z dohledu. Mohl zabočit i na některou z úzkých
pěšin, které klikatou silničku protínaly a zkracovaly cestu.
„Necháme toho,“ navrhl jim tehdy, „dohoníme ho autem. Nemá
kam utýct. I když to vezme zkratkama, ještě před nadjezdem nad
tratí se musí na silnici znovu vrátit a tam si na něj počíháme. A už
nám neuteče!“
Růžena začala auto otáčet. Moc jí to nešlo, silnice byla úzká,
sprostě nadávala. Náhle z křoví kdosi vyskočil, rovnou před ně. Růžena
vykřikla, cukla volantem…
Ještě než se to stalo, stačil si Mojmír všimnout postavy, která se
jim do cesty připletla. V černém obleku, v ruce něco, co silně připomínalo
pouzdro na housle. Obličej měla, jak se mu aspoň ve světle
reflektorů jevilo, strašně, až mrtvolně bledý. Černý houslista…!
Nebo spíš, někdo z Konobržových. Ten Otakar, co bydlí ve Smutnici
kousek od Standovy chalupy? Možná, že taky přijel Juru navštívit,
nebylo by to ostatně nic divného, co když si tam dneska všichni dali
sraz. Asi je zahlédl, když vycházeli od oběda a rozhodl se je postrašit.
Jak mohl ale vědět, že pojedou zrovna sem…?
Všechno se seběhlo dost rychle, podrobnosti si nedokázal vybavit.
Auto se převrátilo, otočilo snad několikrát a přistálo na louce vedle
silnice, koly nahoru. Seběhli se lidé, za nějakou dobu přijeli dopraváci
a sanitka. Z auta je postupně vytáhli, Růžena celou dobu křičela jak
pominutá a Standa? Zdálo se, že to taky přežil, když se ho snažili
dostat ven, vzdychal…
On na tom byl snad nejlépe, naražená ruka a žebro, poslali ho na
rentgen a pak domů, zatímco jeho přátelé v nemocnici podle všeho
zůstali. Ještě mezi tím s ním příslušníci - vždycky se je snažil správně
pojmenovat - sepsali protokol. Řekl jim všechno, tedy všechno, co
uznal za vhodné. Pochopitelně, o tom klukovi neřekl nic a jen doufal,
že o něm nezačnou mluvit jeho přátelé. Byli ještě v takovém stavu,
že s nimi výslech nikdo zatím nedělal.
On sám se snažil dost podrobně popsat, proč Růžena nezvládla řízení,
nevynechal ani černého houslistu, tedy Otakara Konobrže, nebo
jeho bratra. Na tom si dal dost záležet, i když mu to už jednou vyneslo
psychiatrické vyšetření a do dnešního dne přetrvávající pracovní
neschopnost. Vylíčil dokonce, jak je všechny v poledne viděl, i toho
Konobrže si přidal, srdceryvně popsal tátovu smrt, ke které ho někdo
z Konobržových dohnal… Spoléhal, že Konobrže, vyskakujícího z křoví
viděli taky Růžena se Standou a snad ho i poznali.
Příslušníci zatím ani nezjistili, že je ve stavu nemocných, neměl
tedy venku mimo určenou dobu vycházek a návštěvy doktora co
pohledávat, i když se trochu bál, aby se to neprovalilo.
Další den, v neděli, šel své přátele navštívit. Ani Růženě ani Standovi
do řeči moc nebylo, dá se říct, že ho ani pořádně nevnímali.
Mohl si jen v duchu přát - jako zapřísáhlý ateista se modlit nemohl -
aby nezačali vykládat o tom, jak vraceli kluka do polepšovny, nebo
dokonce o šesti dětech, odebraných nesvéprávným rodičům, a příslušníci
si tu smyšlenou historku začali ověřovat. To by byl pěkný
průšvih. V dnešní době by mu nepomohl ani jeho úřad.
Najednou ho napadlo…! Co ten kluk! Jestliže promluví…
Dostal se vůbec nějak domů, nebo cestou zabloudil? Pochopitelně
si přál to druhé, byla tma, počítal, že to tam nezná, dole teče řeka…!
Kdyby tak chtěl, fakan jeden, aspoň beze stopy zmizet…!