Miloust - I - Den, kdy bylo jeho ochlupení shledáno průměrným

„Šůsová Kvidona," zahlásil poslušně vyvolávač jmen a velice hubená žena s extrémně dlouhýma nohama vstala a vstoupila do ordinace. V čekárně opět zavládlo ticho. Většina pacientů byla pohroužena do čtení nejnovějšího výtisku Zastaveného času, jen Miloust zamyšleně hleděl na místo, kde po mladé ženě zůstal už jen důlek. Hlavu měl plnou jejích nohou. Ne však tenkých stehen a hezky tvarovaných lýtek, nýbrž chodidel, která také nepatřila k nejmenším. Už dobrou hodinu přemýšlel nad tím, zda je to způsobeno délkou klenby, či snad prstů. Kdo ví. Kdyby nebyl tak ušlápnutý, mohl se Kvidony slušně otázat, kde je pravda. Riskoval by tím snad jen pálivou facku na své bledé tváři a kdo ví, možná by se nad jeho chorou myslí dotyčná slitovala a zula střevíček, aby ulevila jeho mozkovým závitům.

Vtom jeho pohled upoutala ruka, která se protáhla malým otvorem hned vedle vyvolávače jmen ve výšce jeho pasu. Držela v ruce lísteček, který vyvolávač rozmotal, napřímil se a zvučným hlasem oznámil jeho obsah: „Kopejtko Konrád."

Miloust si jen povzdechl a zadíval se na ukazatel času nade dveřmi. Bylo za pět šest večer, což znamenalo, že jestli posouvač ručiček nezaspal, čekal tu Miloust již půl osmé hodiny. Vlastně na tom byl ale ještě dobře. Každý přece ví, že lékař je člověk zaneprázdněný, jehož práce je radno si vážit.

„Rádsetoulal Miloust," ozval se znovu již notoricky známý mužský hlas. Miloustovo srdce zaplesalo, čehož si však bohužel nikdo nevšiml, protože každý četl v Zastaveném času článek o slavnostním zvýšení daní, až na jednoho rychločtenáře, který již stačil pokročit k rozhovoru s náměstkem Podojilem.

„Á, pan Rádsetoulal," zahlásil lékař celý oděný v bílé upnuté kombinéze, jejíž čistotu narušovalo jen několik krvavých cákanců v její horní části. Milousta to však nerozhodilo, vždyť je přece u doktora, říkal si. Postavil se ke stolu, za nímž seděl v pohodlném křesle onen vážený pán, a na znamení úcty spojil prsty za zády a poklonil hlavou plnou sněhobílých vlasů.

„Krásný slunečný den vám přeji," zahlaholil pacient.

„Netřeba tolik radosti, stejně se už bude stmívat," opáčil vážně pan doktor, „raději mi řekněte, co vás sem přivádí."

„Ach, samozřejmě," přikývl Miloust a vytáhl z kapsy ruličku, která se po rozmotání změnila na list papíru. Ten přistál v následující sekundě na polstrovaném stole.

Lékař si nasadil brýle a zadíval se na text: „Tak potvrzení o pracovní schopnosti?" Jakmile to vyslovil, urputná zapisovatelka nažhavila brk a dala se do psaní. Pak zvedla pohled a soustředěně čekala na další věty, které vyjdou z lékařových úst lemovaných pěstěným šedým knírem visícím až do výšky bradavek, které se lehce rýsovaly pod obtaženým oděvem. Miloust na jeho dotaz pouze přikývl.

„Ale vždyť vy tady nemáte vyplněnou profesi, pane," zakroutil vážený muž hlavou, ale to už přiskočila zapisovatelka a Miloustovu žádost si odnesla na svůj stůl čekajíc, co z žadatele vypadne.

„Opravdu?" podivil se muž, když ale viděl výraz pána v křesle, uvědomil si, že touhle neomalenou otázkou přestřelil. „Omlouvám se, jedná se o profesi podpřechodového ťukače," objasnil tuto nejasnost, kterou zapisovatelka ihned zaznamenala na list a vrátila ho na polstrovaný stůl uprostřed místnosti.

„Dobrá, ukažte ruce," lékař se zadíval na žadatelovy prsty. „Bez třesu, ochlupení průměrné, nehty pěstěné, ukazováček delší než prostředník, štíhlost stupně tři, délka stupně pět. Schváleno. Další!"

Zapisovatelka rychle dopisovala záznam tohoto vyšetření, načež opatřila Miloustovu žádost modrým razítkem. Ten se hned nato vydal ven dveřmi, které vedly přímo na ulici. 

• • •

Do hustých krátkých vlasů mu zafoukal slabý studený vánek. Přitáhl si límec podzimního kabátu blíž ke krku a vydal se směrem k domovu v prstech svíraje papír, který mu měl pomoci přežít v tomhle šedošedém světě. Z davu tento muž vyčníval hned z několika důvodů. Jeho chůze byla dosti energická a dalo by se říct i veselá, oproti tomu lidé kolem něj se buď pomalu znuděně ploužili, nebo někam pospíchali, aniž by si vychutnali krásu všedního dne. Vlasy měl docela neupravené a také výškou značně překračoval průměr. Co ale bilo do očí nejvíc, byl jeho kabát. Ponurou ulici plnou smutných výloh a zamračených lidí rozzářil hnědou a žlutou barvou, které bylo jinak možné vidět snad jen na listech podzimních stromů, než opadaly a rozpustily se ve všudypřítomných kalužích.

• • •

Teprve když se za ním zabouchly dveře jeho skromného bytu, ocitl se ve svém vlastním světě.

„Ahoj, Mili," ozval se mu pod nohama jemu velmi dobře známý hlas malého spolubydlícího.

„Zdravím, Imislave," pozdravil ufuněného ježka, který mu výškou sahal přesně ke kolenům. Oproti jiným svého druhu byl znatelně menší, ale zato obtloustlý až až. Jak by taky ne, když se pořád cpal karamelovými pavoučky a popíjel cukrovou vodu.

„Ráno ti dorazil Zastavený čas," pokynul ježek čumákem k nízké židličce, na níž spočíval dnešní výtisk novin. „Schválili ti to?"

Miloust na jeho otázku jen přikývl a sáhl po papírech plných nejnovějších informací z jeho rodného města. Většinou je ani nečetl, politika a ekonomika ho nezajímaly. O tématech, která by mu byla blízká, se prostě nepsalo. On vždy dost vybočoval, už odmalička. Tentokrát ho však jeden článek zaujal natolik, že se do něj ponořil seda si přitom do měkké blankytné sedačky, která ho ihned svůdně objala. Měla ho ráda, protože na rozdíl od Imislava nepíchal.

„Oni střílí bělořita duhového!" vyvalil muž bulvy na text, po němž těkal očima. Pak se koukl užasle na pichláče, který si zrovna lízal přirození. 

„Asojako?" zamumlal ježek, který neměl ani tolik vychování, aby si z úst na tu chvíli vyndal vejce.

„Poslouchej," poručil a znovu se začetl, „z bělořita se stala jedna z předních pochoutek místní kuchyně, protože, jak je známo, maso, které nebylo majitelem darováno dobrovolně, je výrazně chutnější. Fakt, že se jedná o bytost mimo systém, pak nejednoho gurmána potěší na duši. No chápeš to?" zavrčel naštvaně Miloust, když dočetl úryvek, který ho nejvíc dopaloval. 

Ježek přicupital k němu a skočil na pohovku, která ze sebe vydala jen tichý otrávený povzdech. „Myslíš, že kvůli tobě začnou všichni jíst čičorky a chrpy?" zakroutil otráveně hlavou a zadíval se na černobílý nákres u článku. Byl na něm nějaký pták, zjevně mrtvý, kterého úspěšný lovec držel za ocas.

„O to tady vůbec nejde," zamračil se muž. „Proč ale musí zabíjet tak krásné barevné ptáky, když můžou mít maso od dárců?" rozčiloval se dál. 

Imislav v duchu kroutil hlavou nad Miloustovými řečmi. Che, prý barevné. Koukl se ještě naposledy na nákres. Naprosto jasně na něm viděl, že ten opeřenec barevný není, stejně jako lovec. Ježci jsou bohužel nechvalně známí svojí minimální inteligencí.