Stojatá voda XX.

Škodovka s plzeňskou značkou je už docela odřená. Jak jinak, doktor Stašek si teď nemůže tak snadno pořídit nové auto, jako když býval ředitelem polikliniky. Po roce šedesát osm se všechno změnilo. Strejda Richard léčí západoněmecké pacienty a jeho někdejší šéfík den co den dojíždí na obvod do Zbůchu, nebo jak se ta díra jmenuje. Na těch okreskách dostane embéčko zabrat, jsou samej lokáč.

       Ach jo, pan doktor už je tady zase!

       Ani nevím, proč ta nechuť. Co má být, vždyť rodiče mají spoustu známých! Tak proč by měl zrovna Slavomír Stašek znamenat něco zvláštního? Snad pro ten zkoumavý pohled. Oči má  šedé a tak soustředěné, jako by neustále pozorovaly pacienta. Navíc zhlížejí z bezmála dvoumetrové výšky.

        Maminka s ním do nekonečna rokuje za zavřenými dveřmi obýváku. Že řeší Slávku a Richarda, to bych pochopila, pan doktor má totiž možnost vyřizovat vzkazy, má známé, kteří jezdí na Západ a on sám měl nedávno to štěstí, že dostal výjezdní doložku. Jenomže maminka se s ním radí i o něčem jiném a je při tom ustaranost sama. Není těžké uhádnout, že to souvisí se mnou. A proto ta škodovka zaparkovaná u chodníku ve mně budí takovou podivnou směs nechuti a únavy.

       Co kdybych ještě nešla domů? Mohla bych se podívat po městě, zajít třeba dolů pod kostel, k potoku, k roubenkám s okny až u země, na maličkou náves s půlkruhovou kapličkou. Porozhlédnout se po nějakém námětu ke kresbě a nakonec zakotvit v Kovárně, představuji si po tom courání šálek čaje, co napřed zahřeje dlaně a potom žaludek.

      Na to ovšem není ani pomyšlení. Doma už nadskakují, kde jsem se zase zdržela. Však taky maminka spěšně vychází do haly, sotva zaslechla klíč v zámku.

  „Pojď honem, je tady pan doktor Stašek!“

   Trochu nervózně otevírá dveře obýváku.

 Na stole stojí dvě termosky. V jedné je káva a v té druhé ovocný čaj. Už z toho je poznat napětí ve vzduchu. Je mi nad slunce jasnější, že po termosce s kávou nesmím sáhnout. Připadám si jako přilepená k židli a vší silou bojuji se zíváním.

„Jano, ty se prý velice zajímáš o varhanní hudbu,“ pronesl doktor Stašek bez otazníku na konci. Bezpochyby je to jenom úvod. Vážný lékař se neptá jen tak, aby řeč nestála.

 "Ano, zajímám se.“

Nezmůžu se na víc než na holou větu. Maminka důrazně pokyvuje hlavou a její výraz je ustaranost sama.

„Poslechni, Janko, a co nějaké jiné zájmy? Zajímáš se ještě o něco?“

 Pan doktor se vyptává jako v ordinaci, chybí už jenom zápis do papírů.

„Samozřejmě. Klavír-

„Ale vždyť to piáno zanedbáváš kvůli varhanám,“ ozvala se maminka s mrzutou výčitkou. „Už dávno neumíš sednout a zahrát, nemáš nic nacvičeno.“

 „Zajímám se přece i o jiné věci!“

Už se neovládám a dětsky vypočítávám na prstech: „Kreslení, biologie, literatura, dějepis...“

„Prosím tě,“ zarazila mě máma.

Doktor Stašek promluvil svým klidným barytonem: „Já vím, Janko, že tě zajímá dost věcí, ale my teď máme na mysli nějaký soustavný zájem. A jak je vidět, tebe zaujaly varhany. Nejedná se jenom o tu zimu v kostele. Že musíš dbát o svoje zdraví, to jistě víš. Ale ten jeden jediný zájem tě úplně pohlcuje. A něco takového nikdy nemůže být dobré. Měla bys to trochu omezit, co myslíš?“

Lékař hovoří klidně a rozvážně. Zato máma se neudržela:

„Vracela se z tý lednice pokaždý úplně vystydlá, nedávno tam chytila i hroznou chřipku.“

„To bylo jenom nachlazení, chřipky zatím nemáme hlášeny,“ namítl pan doktor věcně. Pak se zase obrátil ke mně:

 „A co jazyky?“

„Máme angličtinu, no a ruštinu,“ odpovídám úmyslně jako školačka. Jsem už poněkud otrávená. Protože se tak blbě ptá.

„Ruštinu - to je snad samozřejmé, o tom není třeba mluvit. Ale ta angličtina je zajímavá a perspektivní, co myslíš?“

„Jistě“, přisvědčuji. Tak, jak se to ode mě očekává. Ovšem jednoslabičně. Of course. Jako  v té  učebnici anglické konverzace. Nakonec mi to nedá a musím ještě doložit, že pořád si opakuji němčinu. Ráda bych totiž dala všem na vědomí, že se něčím zabývám jen podle svého vlastního rozhodnutí.

„Ale nemáš v tom žádný systém a nakonec se ti obojí plete dohromady“, namítla maminka rozmrzele. „Víš, pořád ti to říkám, kdyby ses věnovala jenom té angličtině, ale zato intenzívně! Richard ti poslal kazety, u nás je to vzácnost, ale ty si je zrovna moc nepřehráváš. Já být tebou...“

Otočila se opět k hostu:

„Víte, Slávo, dělám si takové starosti! Tolik marnění času, co by se dal využít k přípravě na život... třeba tam venku! A něco ještě vážnějšího - mám obavy o Janino zdraví, ona je taková hubená a bledá... Mlč, já vím, že jste měli prohlídku, ale to nic neznamená. Ta vaše vydařená školní lékařka nad tím vším jenom mávne rukou. Ta je na nic!“

„A co nějaký sport?“, pokračuje Slavomír Stašek. Vypadá to, že všechny otázky má předem promyšlené.

Sama nevím, proč mě tolik unavuje mluvit o džezgymnastice. Snad proto, že v duchu vidím profesorku Malou, jak neúnavně poskakuje při hudbě a ještě přitom stačí temperamentně tleskat do rytmu. Nebo spíš křečovitě, jako by chtěla něčemu uniknout

„Já to nechápu, že Janu tak nebaví cvičit,“ vzdychá maminka.

Tak tohle je zase nedorozumění, jedno z mnoha. Já proti džezgymnastice nemám vůbec nic. Akorát mě otravuje, když se všichni na ty dvě hodiny v tělocvičně vyptávají až do omrzení.

Slavomír Stašek se opět ujal slova: „Jano, poslechni. Neměla bys být tolik orientovaná na jeden jediný zájem. Uvaž, že před tebou leží celý život. Máš možnosti, o jakých my staří si můžeme už jenom nechat zdát. Třeba se dostaneš ven. Do normálního světa..“

Teprve teď maličko vypadl ze své role. Ujelo mu povzdechnutí.

Bůhvíproč mě napadlo, jak se mu asi podařilo složit ty svoje dlouhé nohy pod tenhle nízký stolek. Pozoruji jeho úzkou, ale výraznou tvář a vysoké čelo, které vybíhá vzhůru ustupujícími kouty. Není starý, i když  vlasy má šedivé až do běla. Ale kvůli své nemocné paní se musel vzdát toho nápadu, že by se zdejchnul.. Naši taky, oni jsou dokonce o deset let starší, takže ti si teprve netroufli. Proto si s panem doktorem tolik rozumí. Maminka mu říká Slávo a on jí Jarko, i když zůstali u vykání. A jak prý už to tak bývá, lékař se stává i rodinným rádcem, říká se, že je to tak nějak samo sebou.  No, a mně teď nezbývá nic jiného než sedět a poslouchat dobře míněné rady.

     „Máš vzácně moudré a vzdělané rodiče. Hodně toho prožili a mohou tě ušetřit zbytečných překážek a životních omylů. Víš, mladý člověk se často pro něco nekriticky nadchne. To znám. Tehdy,  po válce, jsem byl moc nadšený, z tak řečeného nového života, zdálo se mi, že tvořím dějiny - a co z toho zbylo? Jenom zklamání. Jako ze všech ideologií....Ty máš ovšem obrovskou výhodu – tobě rodiče dokážou ti mnoho věcí vysvětlit. A to z vlastních zkušeností, často draze zaplacených. Mohou ti nejen ukázat, ale i usnadnit tvoji vlastní cestu. Toho by sis měla vážit.“

 Odmlčel se. Nad kořenem nosu se mu objevila kolmá vráska.

„Poslechni - a co tě vlastně tolik zaujalo právě na varhanní hudbě?"

„No...já...ono je to takový... hrozně moc se mi to líbí...a vůbec“

Do tváří mi stoupá protivné horko. Mluvit o Bohu je podle všeho neslušné a já nemůžu, já nesmím jednoduše přiznat: Pane doktore, mě zajímá to, co se v kostele děje. Proto mlčím. Aby tak věděl o dopise, co mám v tašce! To by byla šou, potěš koště...

Pan doktor se na mě najednou dívá trochu zaraženě. Jako by nevěděl, kam mě má zařadit. Zdá se, že nezapadám do té jeho srovnané kartotéky a on si s tím neví rady.

Ticho prolomila až maminka. Zase začala o tom, jak se bojí o moje zdraví. To je pro lékaře srozumitelné. Rázem se mu vrátila obvyklá jistota. Rozvážně míní, že to se mnou nebude tak zlé, ale samozřejmě se na mě na interní ambulanci podívají. Pro maminčin klid. A hru na varhany bych měla omezit, to je bez diskuse. Vždyť to není myslitelné, vysedávat ve studeném kostele. A že to nakonec sama uznám.

„Uzná, neuzná, prostě toho nechá, já jí to zatrhnu a bude to“, vpadl tatínek netrpělivě.

Ovšem rozvážný lékař je toho názoru, že zákazy nic nevyřeší, naopak, jenom zbytečně vzbudí vzdor. Navíc u mladé dívky je třeba podobná vzplanutí brát asi tak jako dětskou nemoc. Časem se všechno samo uvede na pravou míru. Vždyť už mám ošklivou zkušenost s tou pomatenou babkou. A konečně musíme vzít v úvahu i to, že teď jsou varhany populární díky F. L. Věkovi. Ten seriál vzbudil nostalgii po starých časech. Není divu, v takové neutěšené době, která nám nic kloudného nenabízí. Však taky soudruzi ho šoupli do trezoru, nedovolili reprízu, abychom se náhodou nezkazili.

Jistě, F.L.Věk. Šťastná Márinka! Mohla zpívat na kůru a nikdo nehysterčil, že nastydne. U varhan potkala hezkého Františka, kdežto já akorát starého a tlustého pana Kantora...

„Jana počká, až varhany budou na radnici. Do té doby nic“, končí maminka hovor.

Mám sucho v puse. Čaj mi moc nepomůže, je protivně přeslazený. Je to mrzuté, tyhle maminčiny záchvaty zdravé životosprávy.